foto: Archív Občanského institutu, se svolením/Ředitel Občanského institutu Roman Joch.
Summit NATO v Ankaře podle politologa Romana Jocha potvrdil soudržnost Aliance. A Česko už podle něj nebude kvůli neplnění závazků pod takovým tlakem Američanů. „Ale evropští spojenci se na nás budou dívat jako na černé pasažéry,“ říká v rozhovoru pro PrahaIN.cz.
Co pokládáte za nejdůležitější výsledek summitu Severoatlantické aliance v Ankaře?
Za prvé to, že NATO neskončilo a že se Aliance nerozpadla. Že Spojené státy nevystoupily z NATO a americký prezident Donald Trump je ochoten s námi, Evropany, pokračovat. Zjistil, že íránským vládcům vůbec nemůže věřit, a rozhodl se opět zaujmout tvrdou linii proti Íránu. Proto potřebuje nás Evropany jako uklidněné a případně nepřímé spojence.
Když přihlédnete k vojenské síle a strategii Spojených států, lze v obrysech odhadnout další vývoj války s Íránem?
V tomto okamžiku to přesně odhadnout nelze. Prezident Trump se domníval, že íránské vedení bude ochotno přijmout jistou dohodu, která by Íránu umožnila bohatnout prodejem ropy.
Skutečností ale je, že teď už v Íránu nejsou u moci islámští duchovní, ale důstojníci íránských revolučních gard. A ti jsou mnohem radikálnější. Jde o naprosté fanatiky a nelze jim důvěřovat.
Na summitu NATO se řešily zásadní otázky z oblasti zahraniční a především bezpečnostní politiky. Jaký bezprostřední význam mají pro Českou republiku?
Premiér Andrej Babiš (ANO) i prezident Petr Pavel řešili „věci“, které jsou velmi důležité pro náš stát. Jsme si vědomi skutečnosti, že dáváme dost prostředků na naši obranu, ale oba slíbili, že zvýšíme výdaje v této oblasti. Závazek pro nás je, že budeme navyšovat naše výdaje na obranu tak, aby to v roce 2035 bylo 3,5 procenta HDP na čistou obranu.
Uklidní to naše partnery v NATO?
Česko se tím dostalo do situace, že nám méně budou „nadávat“ Američané. Více ale budou nespokojení naši evropští spojenci, kteří už dávají na obranu to, co mají. Budou se na nás dívat jako na černé pasažéry. V budoucnu proto neočekávám tlak na Českou republiku ze strany USA, ale od evropských partnerů.
Začátkem 90. let se po pádu komunistického režimu nově formovala i bezpečnostní státní politika. Tehdy zvítězila myšlenka vytvořit malou profesionální armádu. Bylo toto rozhodnutí podle vás správné, nebo to z dnešního pohledu byla strategická chyba?
V tehdejší době to podle mě chyba nebyla. Bezpečnostní situace byla mnohem klidnější a v České republice navíc dlouhodobě převládá názor, že vojenská služba má být dobrovolná, nikoli povinná. Stejný model mají například Spojené státy.
Situace v Evropě je rozdílná. Země, jako je Finsko, Švédsko, Norsko nebo Polsko, povinnou vojenskou službu mají, zatímco Německo a Francie přešly na profesionální armádu. Francie sice znovu zvažuje její zavedení, ale především z vnitropolitických důvodů, aby podpořila integraci mladých muslimů do francouzské společnosti.
V České republice podle mě není politická vůle obnovit povinnou vojenskou službu. Spíše se bude stát snažit motivovat lidi ke vstupu do aktivních záloh různými benefity.
Na summitu v Ankaře premiér Babiš krátce hovořil s Donaldem Trumpem. Jde o relevantní vztah amerického prezidenta s naším ministerským předsedou?
Ne. Myslím si, že americký prezident vnímá pana předsedu vlády jako jednoho z mnoha evropských premiérů. Babiš proti němu není nijak agresivně vyhraněný, takže Trump na něj nepotřebuje útočit. Česko spíš vnímá jako zemi druhé kategorie. Naštěstí ne třetí, protože náš premiér i prezident jsou stále relativně proameričtí.
Jaké je postavení ministra zahraniční Petra Macinky (Motoristé) ve vládních kruzích USA?
U nás může jeho postava vyvolávat úsměvy, ale u lidí blízkých prezidentu Trumpovi je relativně kladně hodnoceným politikem.
Je pro ně trochu hrdina po jeho známém vystoupení na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, kde se dostal do polemiky s bývalou prezidentskou kandidátkou Hillary Clintonovou, kterou lidé kolem prezidenta Trumpa nemají moc rádi. Jeho pozice v USA tedy není špatná.
Druhou důležitou věcí je, že Petr Macinka jako první český ministr zahraničí veřejně oznámil, že za jeho působení se zrealizuje přesun českého velvyslanectví do Jeruzaléma, skutečného hlavního města státu Izrael.
V některých sousedních zemích občas probíhají prudké politické turbulence. Jak hodnotíte stav české politické scény?
U nás panuje relativní klid, neboť česká politická scéna má určitou chronickou stabilitu. Nepodléhá takovým výkyvům jako třeba v Polsku, na Slovensku nebo v Maďarsku. Tím se velice spíš podobá Rakousku.
Vládní hnutí premiéra Babiše má téměř rok po volbách stabilní podporu. Předpokládám, že tomu bude i nadále. Dvě menší vládní strany budou různě oscilovat.
A role českých opozičních formací?
Opozice je zcela impotentní. Už je to téměř rok, co opoziční strany odešly z vlády, a stále nejsou schopny vygenerovat do svého čela výrazného lídra. Neumí ani přesvědčit voliče o tom, že pokud by byly u moci, jejich vláda bude lepší. Tato skutečnost je v současném okamžiku v české politice asi nejzajímavějším úkazem.
Domníváte se, že se v budoucnu zlepší vzájemné vztahy mezi vládou a prezidentem?
Samozřejmě by bylo pro naši zemi vhodné, aby napětí opadlo a pokusili se na spory zapomenout. Nemyslím si ale, že k tomu dojde. Už se tak rozhádali, že spolu nebudou moct mluvit.
|
Roman Joch
Politolog, publicista a ředitel Občanského institutu. V minulosti působil jako zahraniční tajemník Občanské demokratické aliance a místopředseda Konzervativní strany. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické, působí i na vysoké škole CEVRO.
|