foto: Facebook Kristýny Drápalové/Kristýna Drápalová
POLITICI VLASTNÍMI SLOVY: Členka zastupitelstva hl. m. Prahy za Praha Sobě na svém Facebooku 22. listopadu k jednání pražského zastupitelstva.
Minulý týden jsem zažila hned dva svátky demokracie za sebou. V pátek bylo 17. listopadu a den předtím zasedalo pražské zastupitelstvo.
Na konci zasedání vždy taková drobná bělovlasá paní obchází zastupitelské lavice a sklízí kartičky z hlasovacích zařízení. Když šla kolem mne, povzdechla si: „To zas byla dneska ostuda. Ještě, že to neviděl můj syn, co zvonil klíčema na Václaváku.“ Svou poznámku nejspíš nemyslela osobně, jen sedím hned v první lavici, navíc jsem mladá holka, ne pán v letech a v obleku; nevím, možná si prostě potřebovala jen tak ulevit po čtrnácti hodinách jednání. Trefila se tím ale do citlivého místa. Má totiž pravdu - tyhle naše „svátky demokracie“ opravdu ostuda jsou. Já jsem chtě nechtě její součástí. A nevím, jak z toho ven.
K čemu by zastupitelstva měla být? Aby se volení zástupci a zástupkyně lidu sešli, rokovali o důležitých problémech obce, poslechli si argumentaci všech stran, zvážili pro a proti, a následně v konstruktivní diskusi nalezli to nejlepší řešení. Anebo alespoň důstojný kompromis.
Jenže pražské zastupitelstvo takové není. Mnohem spíš je to takový oživlý Twitter. Chtěli byste přinést téma a vést rozumnou debatu? Do rozpravy se vždycky přihlásí alespoň jeden člověk, kdo začne urážet a obviňovat vás nebo libovolného jiného člověka v sále. Třikrát na začátku promluvy zdůrazníte, že nechcete říct „to a to“. Okamžitě se přihlásí někdo s přednostním právem a začne se teatrálně pohoršovat, že tvrdíte „to a to“. Už nějaké tvrzení zaznělo třikrát a bylo vyvráceno? Nevadí, někdo se přihlásí a řekne ho po čtvrté. A po páté. A po šesté.
Část přítomných nemá o soustředěnou diskusi zájem, takovou možnost ani nemají v rejstříku, nepatří do jejich světa. Zastupitelstvo je pro ně platforma, kde se mohou předvádět, protože jsou tam kamery, novináři a publikum. Občas mi přijde, jako by část zastupitelských pozic nebyla obsazena skrze volby, ale skrze nějaký podivný konkurz mezi lidmi, co měli už na základce sklony k šikaně, rajcuje je ponižovat druhé a neumí si užít den, aniž by na někoho pěkně křivě vyzráli.
Samozřejmě, ne každý se chová takhle. Dokonce jen menšina. Ale stačí, aby toho druhu bylo jen pět šest z 65 zastupitelů. Znemožní tím diskusi úplně všem ostatním. Rozumní lidé se nebudou chtít zapojovat do rozpravy, kde jejich výrok někdo s největší pravděpodobností okamžitě překroutí. Lidé, co mají sebeúctu, se ani nebudou pořád dokola bránit nejrůznějším urážkám a křivým obviněním, jelikož je to pod jejich úroveň.
Skutečný dialog se může odehrávat, jen jsou-li pro něj nastaveny podmínky. Pokud nejsou, prostě se neodehraje. Demokratická diskuse je takhle křehká věc: pět šest lidí v místnosti ji může zabít pro všechny ostatní. V našem případě dokonce pro celé město.
Twitter můžete vypnout. Nebo ho úplně smazat. Já na něm radši vůbec nejsem. Se zastupitelstvem to tak jednoduché není. Nemůžete se sebrat a jít s těmi rozumnějšími slušně debatovat do vedlejší místnosti. Nedá se proti tomu ani zvonit klíči. Jak bránit demokratickou diskusi před bezostyšnými žvanily? Nevím. Chtěla bych přijít na nějaké řešení: nechci se smířit s myšlenkou, že zastupitelstvo, jehož jsem součástí (i když jen z opozice), je důvodem ke studu. Jenže co s tím? Poraďte.
Publikováno v rámci přehledu prohlášení i jiných mediálních výstupů jednotlivých volených zastupitelů v Praze