foto: Jindřich Vodička, se svolením/Jindřich Vodička
ROZHOVOR: Byl námořníkem, zakládal Občanské fórum, stal se ministrem práce i vnitra. Jindřich Vodička dnes říká, že devadesátá léta nebyla divoká, ale nadějná. Věnoval se důchodové reformě, po politice pomohl přetvořit pražské přístavy v moderní čtvrť. Dnes fandí vládě a doufá, že Ukrajina zvítězí.
Pamatuji si, že Václav Klaus, o kterém je známo, že nerad chválí, o vás říkal: „Tohle je rovný chlap, námořník, Jindřich Vodička.”
To ani nevím.
Jak se z námořníka stane politik?
Přesně 17. listopadu 1989 jsem byl na lodi v Severním moři, pluli jsme z Norska do Kanady a do Spojených států. Měl jsem s sebou manželku a staršího syna, tehdy mu byly čtyři roky. Z rádia jsem se dozvěděl, co se děje doma. Jenom z těch zpráv, co jsem měl, jsem na lodi založil Občanské fórum. Podepsalo se mi tam asi dvanáct členů posádky. V lednu 1990 jsem se vylodil, byla to moje poslední loď. Bydlel jsem v Černošicích, tam bylo jedno z ohnisek Občanského fóra, sjížděli se tam lidi i z okolí, nakládala se tam i humanitární pomoc pro Rumunsko. Měl jsem půl roku volna z lodi, tak jsem řekl, že můžu nabídnout svůj čas, a oni na to, že to je cenný. No a zůstal jsem. Zapojil jsem se do smírčí komise, co tam tehdy fungovala. Bylo to vzrušující. Klaus chtěl z Občanského fóra udělat stranu, to byla asi jediná možnost, jak to udržet pohromadě. Já jsem se k němu přidal, i když se to kolegům v Černošicích moc nelíbilo. Stal jsem se tak zakládajícím členem ODS a později i členem výkonné rady za Středočechy. To jsme samozřejmě dělali po práci.
Začátky Občanského fóra, později ODS, celá ta porevoluční doba byla postavená na osobním kontaktu s lidmi. Jak to tehdy vypadalo?
Začali jsme jezdit na mítinky, to bylo hodně oblíbené. Já jsem jezdil po středních Čechách s Ivanem Kočárníkem a taky jsem moderoval pár mítinků pana Klause. No a pak, ve volbách 1990, jsem byl zvolený do Federálního shromáždění, konkrétně do Sněmovny národů. Klaus si mě tehdy vybral do vlády, protože mě znal z výkonné rady ODS. A taky proto, že jsem předtím rok a půl dělal ředitele Úřadu práce Praha-západ, takže jsem k tomu měl blízko, už jsem trochu do té státní správy pronikl. A tak to celé začalo.
Jak dlouho jste předtím působil v zahraničí?
Studoval jsem na námořní škole v Oděse, tehdy to byl Sovětský svaz. Pět a půl roku, od roku 1971 do 1977. A potom jsem třináct let jezdil jako námořní důstojník na československých lodích. Dohromady to bylo skoro devatenáct let, co jsem byl v cizině.
Takže jste měl reálnou představu, jak to „venku“ vypadá.
To jsem měl dávno. Poprvé jsem byl v cizině, když mi bylo šestnáct, v roce 1968. Trávil jsem prázdniny u známých v Anglii. Pak jsem tam byl znovu o rok později, už na farmě, na brigádě. Kamarádili jsme se s Angličany a s jednou dívkou jsem v kontaktu dodnes. Naposledy jsme se viděli vloni v Normandii, žije už čtyřicet let ve Francii. Je to moje nejstarší přítelkyně, taková skutečná, celoživotní.
Velmi dobře si pamatuji, že jste byl ve funkci v období, kterému se říkalo utahování opasků.
To ale nebyl Klausův výraz, to zásadně odmítal, i když se tomu tak říkalo. Svádělo se to na pana Klause, ale nebyl to jeho výraz.
Myslím, že my, občané, jsme chápali, že se teď uskromníme a to Rakousko za 20 let dohoníme. A nejsem si jistá, že jsme dnes na úrovni tehdejšího Rakouska...
Samozřejmě, těch čtyřicet let komunismu nevymažete. Stáli jsme na místě a všechno tu chátralo. Já jsem větší část života prožil v komunismu než v demokracii. Za dva roky se to zlomí.
Já si taky dobře pamatuji všechna ta lešení a lávky a oprýskané domy.
To bylo šílený. Jak Praha vypadala. Nikdy nebyla tak opravená, jako je dneska. Tak zářivá. Docílit toho Rakouska je těžké, to je zahrada, to není země. Tam neměli JZD, které by stavělo velké prasečáky, kravíny a siláže. Česká vesnice je komunismem naprosto zdevastovaná. U nás trvá dlouho, než spadne to staré a nové se postaví. Ale řekl bych, že životní úrovní už nejsme daleko od Rakouska. Já už se tam cítím bohatší než Rakušan. A to jako penzista, bez vedlejších příjmů.
Věřili jste tomu, že budeme na úrovni toho Rakouska? Nebo to byla, jak by se řeklo dneska, kampaň?
Náš cíl byl nastavit společnost tak, abychom k tomu Rakousku směřovali. Kdy tam budeme, o tom jsme nepřemýšleli. Docela nelibě nesu dnešní označení „divoké devadesátky“, protože pro mě to byly nejkrásnější roky mého života. Byl jsem mladý, měl malé, roztomilé děti, dělal jsem zajímavou, důležitou a dobrou práci. Cokoliv jsme udělali, bylo nové. Nebyl jsem expert na sociální zabezpečení, ale měl jsem kolem sebe náměstky a úředníky, kteří ano. Oni v tom žili celý život, sledovali trendy venku a společně jsme to vyhodnocovali a aplikovali do návrhů, které jsme předkládali a které se schvalovaly. Jinak to nešlo, nešlo opsat zákon z ciziny a aplikovat ho u nás. Byli jsme v jiné situaci, ale mohli jsme se inspirovat, to jsme také dělali.
Měl jste někdy pocit, že to nejde podle vašich představ?
Ne, neměl. Byl úkol, který jsme museli splnit. Byly to krásné roky a dneska mladí, kteří to nezažili, vnímají toto období přes nějakého Mrázka nebo orlické vraždy, a to je škoda. Jsem alergický na výraz divoké devadesátky. V té době jsem byl ministr a vůbec jsem o podsvětí nevěděl, kdybych si to nepřečetl v novinách. V životě na mě nenastoupil žádný lobbista, nebo někdo, kdo by chtěl nějakou výhodu. Ale cokoliv jsme udělali nové, vedly se o tom diskuse. Zákon, podle kterého se chodí do důchodu, je můj zákon. Akorát se upravují parametry, ale kostra je moje. Nečekal jsem, že vydrží tolik let. Doma v šuplíku mám i ten další, na který už nedošlo, protože jsem se stal ministrem vnitra, ale pak přišlo Sarajevo a padla vláda.
Na dlouhou dobu jste byl ministrem s nejkratším mandátem – 55 dnů, až vám to zkazila Karolína Peake, která byla ministryní jenom 9 dní (od 12 - 20. 12. 2012, pozn. red.).
Ale zase jsem byl nejdéle na ministerstvu práce.
Dokonce nejdéle sloužícím ministrem práce a sociálních věcí v celé poválečné historii České republiky. A jak to vidíte dneska? Jede se podle vašeho zákona. Nemyslíte si, že je současná sociální politika až příliš štědrá?
To si myslím. Ale za těch třicet let byl zákon novelizovaný. My jsme ho napsali tak, aby tam byly koeficienty, parametry, které se podle momentální situace státu dají upravit. Takže se nesnižují dávky, ale mění se okruh lidí, kteří je berou. Ale ano, je to štědré. Jsou to zbytečně velké mandatorní výdaje. A pořád se to prezentuje tak, že se máme spolehnout na stát. My jsme lidem říkali: když jste mladí, odložte spotřebu a myslete na stáří. Stát se o vás nepostará stoprocentně. A starý člověk přece není solitér, má děti, má vnuky. I rodina musí hrát svoji roli.
Senioři jsou asi největšími příjemci podpory, ale stále je to generace, která umí vyjít s málem a stydí se říct si o pomoc. Měla jsem na mysli třeba lidi, kteří nikdy nepracovali.
To je bolest systému od samého začátku. Vždycky se najdou lidi, kteří ho dokážou zneužít. Ale myslím, že většina dávky bere oprávněně. Byl jsem jednou na romském sídlišti a dámy ze sociálky mi říkaly: „Pane ministře, něco s tím udělejte. Oni to mají nastudované a my jim musíme vyplácet hromadu peněz.“ Řekl jsem: „Dobře, my to můžeme zkrouhnout, půlka jich nedostane dávky a vy je máte zítra před úřadem. To je jak na vojně. Když je cvičení, jsou plánované ztráty. My tady plánujeme finanční ztráty, které pomůžou udržet v klidu část lidí, kteří by mohli dělat problémy. Je to zlomek rozpočtu.” Když to zkusili na Slovensku, za pár týdnů to vrátili. Nestálo to za ty nepokoje.
Vláda padla při aféře Sarajevo. Jak to vidíte s odstupem času?
Myslím, že základ té aféry byl opodstatněný. Byly tam nějaké peníze, které nebyly vyjasněné. Jestli tam byly, nebo ne, když sedíte na výkonné radě a jeden místopředseda ODS říká: „Přísahám, že tam ty prachy ve Švýcarsku jsou,“ a vedle něj druhý říká: „přísahám, že tam nejsou,“ co si z toho máte vzít? Já je tam neodvezl. Každopádně to položilo vládu.
A co to ve vás zanechalo? Zakládal jste pak Unii svobody.
Byl jsem tam chvíli. Ale nelíbilo se mi, že do nové strany hned nalezli lidé, kteří byli v těch jiných stranách neúspěšní. To se děje stále. Chtěli se svézt na nové značce. Nikdy jsem do Unie svobody nevstoupil. (v Unii svobody byl 56 dnů, nikdy nebyl členem, pozn. red.)
Vrátil jste se zase do ODS?
Ano, vrátil. Požádal mě o to František Benda. Telefonoval mi, že si chystá vystoupení na kongres ODS a že jedním z kamenů toho projevu by mohl být i můj návrat. „Morálně čistý člověk, návrat zpět do ovčince,“ tak nějak to formuloval. Uměl to zasadit do silného rámce. Nechtěl jsem, ale přesvědčil mě u něj doma a zůstal jsem tam až do Nečasovy éry. Těsně před zásahem na Úřadu vlády jsem vystoupil. Už to byl jen chaos, boj o vliv, frakce proti sobě, bez idejí. Rozhodovaly počty delegátů. V ODS jsme tehdy byli já, manželka a starší syn. A všichni tři jsme z ní vystoupili. Od té doby nejsem členem. Ale sleduji to dál a musím říct, že tak, jak je dneska ODS vedená, mi naprosto vyhovuje. Fiala? Je přesně ten typ člověka, kterého si na takovém místě přeji. Jsem spokojený.
A co říkáte na tu kauzu s bitcoiny?
Já tomu nerozumím. Co se komu prokázalo? Nic. Jestli to byly peníze z trestné činnosti, tak se měly zabavit a bylo. Ale já nevím, jestli to tehdy někdo věděl. Mě čapí hnízda a bitcoiny fakt nezajímají. Blažek? Spíš to podcenil, že se do toho nechal zatáhnout. A přitom, když jsem ho slyšel mluvit ve Sněmovně na obecnější téma, měl dobré názory. Každý i v politice někdy udělá chybu. Tak to prostě je. V každém případě to byly peníze do rozpočtu.
Co si myslíte o rozdělené společnosti?
Je to asi jako sparťan a slávista. Když jako sparťan mluvím se slávistou, určitě jsou témata, na kterých se shodneme. Neshodneme se na Spartě a Slávii, ale jinak ano. Stejně tak se dva sparťani nemusí shodnout na jiných věcech. Jsme rozdělení v pohledu na téma, ne jako národ. Je to jako s inkluzí ve školách. Říká se, že všichni mají mít rovné podmínky, ale nikdy je mít nebudou. Někdo je na studia, někdo na práci rukama, někdo líp vnímá tohle, jiný něco jiného. Jeden má lepší, druhý horší rodinné zázemí. Jedna rodina uznává vzdělání, druhá ne. Vždycky se to nějak vytřídí. Každý má svoje společenství. Rovné podmínky, to by byl orwellovský svět. Musí být rovné šance. A pak je na každém, jak s tou příležitostí naloží, jestli ji využije, zneužije, je líný, nebo má smůlu, že je například nemocný.
Co bylo, když jste z politiky odešel? Přestal vám zvonit telefon, nebo se naopak začali lidé obracet s prosbami o pomoc?
Když jsem z politiky odešel, žádné výhody mě nečekaly a telefon nezvonil. Vrátil jsem se k tomu, co jsem znal, do loděnice v holešovickém přístavu. Oficiálně jsem byl „ředitel loděnice“, ale šlo o malý zavedený provoz. Spíš než vedení to byla každodenní práce a zodpovědnost. Pak jsem si založil vlastní firmu a dostal příležitost podílet se na rozvoji českých přístavů. Klíčové bylo setkání s izraelskou investiční skupinou Zevi Group, kterou jsem pomohl propojit s přístavy. Oni měli developerské plány, my pozemky. Bavilo mě hledat nové příležitosti a tvořit. Začali jsme s výstavbou, nejprve vyrostla výšková budova Lighthouse v Holešovicích, následovaly byty v holešovickém přístavu, bytové domy pod Libeňským mostem, Zelené město na Harfě a projekt na Dlabačově. Většinu těchto projektů jsem měl na starosti. Domlouval smlouvy, hlídal průběh stavby, posouval věci dopředu. Nikdy jsem neměl přesně danou pracovní náplň, ale o to víc mě to bavilo. Rozjel jsem projekty za miliardy. Dnes, když se ohlédnu, říkám si, že za mnou něco zůstalo. Až vezmu vnuky na procházku, budu jim moct ukázat: „Tady, tohle stavěl děda.“
V politice jste měl nějaké vize. Co je vám dodnes líto, že nenastalo?
Líto mi je, že se nedotáhla důchodová reforma do závěrečné fáze. Mám ji doma. Kompletně sepsanou, spočítanou. To, co udělali teď, není reforma, je to parametrická úprava.
Jaké máte ještě plány?
V klidu dožít. Pořád mám co dělat. Moje žena ještě chodí do práce, protože ji to baví a protože ji tam i potřebují, i když by od ledna mohla být v důchodu. Pracuje na ARO. Já se starám o administrativní chod rodiny, auta vozím na technické kontroly, do servisu, starám se o zahradu. Vyzvedávám vnučku ze školy, hlídám. Mám furt co dělat. A jinak? Snad se národ probudí a nezvolí populisty. Že vláda, která to tady dala dohromady, ten zmatek, který zbyl po těch osmi letech, bude pokračovat.
Co byste poradil mladým lidem?
Pracovat, využít příležitosti, vzít si hypotéku, splácet a postupně si všechno vybudovat. Nic není zadarmo. Spoléhat na sebe. Mladí mají neskutečné možnosti, o kterých se nikomu z nás ani nesnilo. Co mám, jsem budoval celý život. Nikdy jsem nehleděl na pracovní dobu a celý život jsem opravdu makal. Mít ve třiceti pěkný byt, auto, osmihodinovou pracovní dobu a zbytek volný čas pro svoje koníčky? Tak to nefunguje. Za těch šestatřicet let se republika a kvalita života zásadně zlepšila. Když to žijete, ani si to neuvědomíte. Ale ten rozdíl oproti době před rokem 1989 je obrovský. A navíc, máme svobodu, což je základ všeho. A samozřejmě i to, že jsme v NATO a v EU, je jenom správně. Jiná alternativa není.
A doufám a věřím, že Rusové dostanou od Ukrajiny na frak. A jaký bude vývoj, až dostanou na frak? Dneska je Ukrajina úplně jiná země. Já se denně v noci dívám na americkou CNN a ukrajinské stanice. Ti lidé tam mentálně i organizačně rostou v náročném prostředí. Ukrajina teď modernizuje celou svou společnost, a to pod obrovským tlakem. Nemluvím o vojenské síle, ale o tom, jak reagují na situaci, co všechno přijímají, jaké zákony, jaké přístupy. Jsou to naprosto moderní kroky, skoro bychom jim je měli závidět. Ta společnost se mění, aby přežila. A až válka skončí, řada lidí se vrátí. Nejen z Česka. Vrátí se lidé z celé Evropy i světa. Věřím, že se z ní stane moderní a svobodná země, která možná bude udávat směr.
Jindřich Vodička (nar. 22. července 1952 v Praze) se po roce 1989 stal jednou z výrazných postav české politiky. Z pozice námořníka pomáhal zakládat Občanské fórum, byl zvolen do Federálního shromáždění a působil jako ministr práce a sociálních věcí a krátce jako ministr vnitra. Je autorem důchodového zákona, který s úpravami platí dodnes. Po odchodu z politiky se věnoval byznysu. Žije v Černošicích, má dva syny, dva vnuky a dvě vnučky.