foto: Hana Hlušičková pro PrahaIN.cz/Pankrácká věznice s vjezdem ze Soudní ulice.
KNIŽNÍ OKÉNKO: PrahaIN.cz už dne 8. května uvedla, že na konec 2. světové války bude nahlížet jiným úhlem pohledu. Týká se zejména pozdějšího převzetí státní moci Komunistickou stranou Československa.
Tu v roce 1921 zakládal Bohumír Šmeral. Jedním z jeho hlavních názorových oponentů se v pozdějších letech (1924-1925) stal Rudolf Slánský, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a pozdější generální tajemník ÚV KSČ.
Právě jeho osudem a fungováním komunistické strany za časté pomoci moskevských poradců se v knize Rudolf Slánský (Vyšehrad, 2022) zaobírá historik Jan Chadima. PrahaIN.cz ji četla již v minulosti, nyní v daných souvislostech přinášíme vybrané pasáže.
Obecně lze Slánského kariérní růst považovat za úspěšný. Už krátce po vzniku KSČ patřil mezi takzvané radikály v rámci „Nové levici“. Během II. sjezdu strany získali většinu, ovšem partaj nadále ovládal Bohumír Šmeral a jeho lidé.
Slánský jej opakovaně kritizoval za pasivitu, za což byl odeslán do Ostravy. Jeho kariéra se ovšem teprve rozjížděla. A byla úspěšná. „Nyní se však zaměřme na aktivity Slánského ve vedoucí funkci. Slánskému se podařilo částečně uklidnit situaci ve straně. Zpráva o krajské konferenci ze dne 13. a 14. listopadu 1926 uvádí, že se ve vedení strany podařilo vymýtit osobní spory a udělat z krajského výboru kolektivní orgán,“ uvedl Chadima.
Ačkoli podle historika, jehož text je opřen o maximálně dostupné zdroje a svědectví, dosáhl vrcholu, o to děsivější byl jeho pád. Zejména tyto knižní pasáže jsou jedny z nejmrazivějších. Věnují se okolnostem krátce před Slánského zatčení, stejně jako jeho pobytu ve vězení, následnému (teatrálního) procesu i popravě. Chadima poznamenává, což dokazují i lékařské zprávy ostatních souzených (komunistický politik a odbojář Ludvík Frejka, právník, který během 2. světové války utekl z koncentračního tábora Dachau Rudolf Margolius a další), o jak kruté tresty se jednalo.
„K popravě byla použita šibenice v podobě prkna s krátkou závěsnou oprátkou a napínací kladkou. Tento typ šibenice neumožňoval rychlou a bezbolestnou smrt. Ze zápisu poprav vykonaných na tomto zařízení vyplývá, že od zahájení popravy do doby, kdy lékař konstatoval smrt, uběhlo obvykle deset až dvanáct minut. Rudolf Slánský byl oběšen jako poslední, a to v 5:37,“ píše Chadima.
Ačkoli Slánský po zatčení zmínil, že nebude mluvit, nakonec se přeci jenom přiznal. Předcházely tomu ovšem problémy ze strany státního aparátu.
Spolu s československými vyšetřovateli se na jeho lámání podíleli i sovětští poradci. Slánský však jejich práci a přístup znal. Nepomohlo ani to, ani jeho letité přátelství s Klementem Gottwaldem, na kterého tlačil Stalin. Čtyři měsíce před zatčením (23. listopadu 1951) bylo Slánskému padesát (31. července 1951). Gottwald mu ve snaze ukázat ho „v tom nejlepším světle“ uspořádal opulentní oslavu. Během ní zazněla v titulku uvedená citace: „Tím vřeleji projevuje soudruhu Slánskému svoji upřímnou lásku lid Československa, který v něm vidí oddaného a věrného pomocníka soudruha Gottwalda v úsilí o blahu a štěstí naší vlasti.“
Ještě v roce 1951 sovětští poradci sepsali zprávu o Slánského údajné protistátní činnosti a tu poslali do Moskvy. Stalin „váhal“, chtěl fakta, přesto dal pokyn k jeho výměně ve vedení KSČ. Nedlouhé poté byl Rudolf Slánský obviněn z velezrady a popraven.