Martin Farmačka (HPP11): Bruslíme v tom úplně všichni

POLITICI VLASTNÍMI SLOVY Zastupitel Prahy 11 za Hnutí pro Prahu 11 na svém Facebooku 9. ledna k projektu Areálu ledových sportů (ALS) u základní školy Ke Kateřinkám

Momentálně probíhá na sociálních sítích hokejový zápas kolem našeho oblíbeného projektu výstavby zimního stadionu, tak jsem si v této souvislosti vybavil jednu už zapomenutou vzpomínku. Práce zastupitele je pestrá, často pro vás se svou kamerkou natáčím různé reportáže. Vydal jsem se na exkurzi po různých kluzištích v okolních městských částech a natočit recenze. Byl jsem tak zaujatý zachycováním obrazu, že jsem nedával úplně pozor a v jednom okamžiku sebou švihnul o led. Chvíli jsem byl bez sebe a v tom momentě mi před očima proběhlo celé zasedání zastupitelstva. Zdálo se mi, že stojím v Ocelíkově ulici na místě, kde měl být úřad, ale tam byla najednou mateřská školka. Náhodou jsem si vyslechl z otevřeného okna zajímavou rozpravu malých dětí, které si tam v jedné třídě hrály.

„Pančelko, pančelko, Jiříček a Kubíček si se mnou nechtějí hrát,“ žalovalo dítě učitelce.

„A jaký k tomu mate důvod, chlapci?“ zeptala se učitelka trpělivě.

„Řekli jsme mu, aby postavil domeček, ale on místo toho šlapal po kostičkách,” stěžovali si souhlasně Jiříček s Kubíčkem.

„Oni lžou,” ohradil se Ondrášek, „Jirka mě k tomu stavění nechtěl ani pustit!“

„To ale není hezké,“ nabádala je paní učitelka ke klidu.

„A vykopli mě z party za dveře!” přisadil si Ondrášek.

Paní učitelka se chytila za hlavu: „Děti, musíte se nějak dohodnout a naučit se spolupracovat.“

„Když on je na nás ošklivej,” žaloval malý Kubíček.

„A lže o nás všude fabule,” přitakal souhlasně Jiříček.

„Jen jsem chtěl pomáhat stavět pro lidi domeček,” trval Ondra na svém.

„Neumíš stavět, jen kradeš kostičky!“ křičeli na Ondru Jiříček s Kubíčkem.

„A já si chci postavit parkoviště, “ přidalo se do hádky další dítě.

„To není domeček, to je mrakodrap, “ protestovalo jiné dítě.

„Nechceme tady stavět vůbec nic!“ začala se přít další skupinka dětí.

„Heč, můj tatínek už mi koupil nové brusle,“ využila mumraje ve třídě Terezka, aby se pochlubila.

„A také jsem minulý měsíc viděl Ondru, jak leze na strom, i když jste mu to zakázala,“ přisadil si malý Kubíček.

„A Jiříček taky krade kostky!” odsekl Ondra na oplátku.

„On lže a my máme pravdu, protože jsme dva,” křičeli Jiříček s Kubíčkem.

„Tak vy hajzlové, když vy na mě takhle, tak vám zabavím vaši oblíbenou pohádkovou knížku,” vykřikl Ondrášek. Jiříček s Kubíčkem se zhroutili na podlahu, začali naříkat a kopat nožičkama.

„Děti, uklidněte se,” napomenula je paní učitelka.

„Nechci, on si začal!“

„Já ne, to on!” překřikovaly se děti jedno přes druhé.

Cítil jsem, že mně zaléhají uši a začíná bolet hlava. Uvědomil jsem si, jak je práce učitelů velmi náročná.

„Pane, jste v pořádku?“ slyším najednou ozvěnu hlasu odněkud z dáli. Kde to jsem? Snažím se vzpamatovat a přimět své roztříštěné myšlenky se opět vrátit do přítomnosti. Nade mnou se sklání zcela neznámá žena. Naštěstí se nejmenuje ani Tereza, ani Zuzana, je to anděl. Jsem spasen! Probírám se po několikasekundovém otřesu ze sna a uvědomuji si, že tohle utrpení nikdy neskončí, a že v tom bruslíme úplně všichni.

Publikováno v rámci přehledu prohlášení i jiných mediálních výstupů jednotlivých volených zastupitelů v Praze