Milan Knížák: Přál bych si, aby lidé byli čestní a nenechali se opíjet „rohlíky“

ROZHOVOR: V dobách totality byl více než třistakrát zatčen. V roce 1974 byl umístěn do vazby v Ruzyni, kde strávil šest měsíců, včetně vánočních svátků. „Byl jsem na cele sám. Do okna jsem zpíval koledy a přál jsem krásné Vánoce svojí ženě,“ řekl serveru PrahaIN.cz exředitel Národní galerie a bývalý rektor Akademie výtvarných umění v Praze.

Když vás v roce 1974 opět zatkli, byl jste umístěn do vazby v Ruzyni. Prožil jste tam i Vánoce. Jak těžké bylo za mřížemi v izolaci strávit období svátků?

Pamatuji si to velmi dobře. Byl jsem na cele sám a bylo to hodně smutné. Na papír jsem si nakreslil maličký betlém. Ten jsem si pomocí příboru vystřihl a postavil. Do okna jsem na Štědrý den zpíval vánoční koledy a přál jsem krásné Vánoce svojí manželce. V duchu jsem slavil vánoční svátky se svou celou rodinou, fyzicky jsem byl někde jinde, ale moje duše plavala u nás doma.

Jak se k vám chovali dozorci o Vánocích?

Bachaři se chovali slušně, poněvadž věděli, že jsem politický vězeň a že nejsem agresivní, proto jsem nikdy neměl s dozorci nejmenší problémy.

Je advent a blíží se vánoční svátky. Jaký význam pro vás osobně má toto období?

Advent je tak trochu podivná doba. Člověk neví, co je a co přijde. Je také trochu hektická, všude všechno svítí, je to čas hodně okázalý. Kdežto Vánoce jsou pro mě svátky ticha, klidu a setkání s nejbližšími. Žádné velké popíjení a oslavy. Teď jsem v předvánočním čase namaloval obraz a nazval jsem ho Něha je zákon. A to platí i pro Vánoce.

Přemýšlel jste o duchovním poselství vánočních svátků?

Je to v podstatě svátek humanismu, poněvadž se narodí někde v zapadlém chlévě dítě, kterému se přijdou poklonit všichni mocní i méně mocní z celého světa. Pokloní se zrození a člověku. Domnívám se, že to je poselství, které je z jedné strany krásné, ale svým způsobem zavinilo problém, se kterým se potýkáme dneska. Dáváme příliš mnoho respektu těm, kteří si ho nezaslouží, ale nesmí být preferováni na úkor ostatních. Musíme ctít všechny formy života, které existují, se stejnou radostí a pokorou.

Vaše manželka říká, že život s vámi pro ni byl zázrak a požehnání. Jste spolu více než padesát let a váš vztah je neustále velmi silný.

Od začátku jsme byli pořád spolu, protože jsem v období totality nesměl nikde pracovat. Komunisté mě stále pronásledovali. Chodil jsem i málo do společnosti a byli jsme pořád spolu, čtyřiadvacet hodin denně. Moje žena pracovala doma a psala texty pro výzkumný ústav. Byli jsme těsně vedle sebe mnoho let. Když jsem v padesáti letech po listopadu 1989 začal veřejně působit, byla to výrazná změna v našem vztahu, která nás trochu zatížila. Na jedné straně jsme byli na začátku nadšení, že se to stalo. Na druhé straně to bylo ale těžké, poněvadž jsme nebyli zvyklí být bez sebe. S tím jsme se museli vyrovnat. Samozřejmě jsme našli cestu, ale bylo to jako dva různé životy. Prvních pětadvacet let spolu a druhých pětadvacet let náhlá změna. Vypořádali jsme se s tím, sice ne úplně bez problémů, ale zvládli jsme to. A bylo to stejně krásné jako dřív. Bylo to ale jiné, velký zlom v našem životě.

Je pro vás manželka životní opora?

To určitě. Ale pozor. Není to jen životní opora, je to druh symbiózy.

Odborníci varují, že mezilidské vztahy selhávají a lidé se k sobě navzájem nechovají občas příliš dobře. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Komunikace se přeměnila z tělesné, přímé komunikace na virtuální za pomoci nejrůznějších komunikačních prostředků. Pro nás není problém se dohodnout, seznámit a sdílet myšlenky třeba s lidmi z Ameriky nebo Austrálie. Ale rodinné vztahy jsou rozvrácené. To, že má někdo v současnosti za sebou tři rodiny, není nic nenormálního. Děti jsou zvyklé na to, že rodiče jsou rozvedení. Úplně se mění struktura života. Na jednu stranu jsou lidé osamělí a na druhou stranu jsou zahlceni informacemi. Jejich přemíra je obrovská tíha, která jim leží v hlavě a kterou nemohou unést.

Máte přání, které byste chtěl, aby se splnilo jak pro vás osobně, tak pro naši společnost?

Přál bych si, aby lidé byli čestní a nenechali se opíjet „rohlíky“, které nám strkají všechny vlády. To je důležité. Jemný, ale kritický pohled na současnou situaci. Samozřejmě jsem vnímal celou vládu Petra Fialy negativně, poněvadž se dopustila mnoha omylů a nedokonalostí, které jsem vnímal jako většina společnosti. Ale současnou novou vládu v čele s Andrejem Babišem považuji za velmi problematickou. Babiš je podle mě naprosto nedůvěryhodná osoba, které nevěřím ani slovo. Skutečnost, že v čele státu stojí někdo, jemuž nevěřím, o němž silně pochybuji a vím, že mnohokrát zradil, je velmi nepříjemný pocit. Raději bych ho neměl, kdyby to šlo, ale mám ho v sobě. Z příštího roku jsem proto trochu v rozpacích. Nevím, co přijde. Vůbec celá situace ve světě je podivná. Nevím, jakým slovem ji nazvat. Je to situace zmatečná, nedůstojná a podivná. Bez řešení, jenom se spoustou slov. A činy jsou někde schovány.