foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Profesor Milan Knížák
ROZHOVOR: Průběh volební kampaně nemile překvapil známého výtvarníka Milana Knížáka. Zvažuje dokonce, zda se voleb vůbec zúčastní. Kritizuje také českou politickou scénu. „Dostal jsem se do zvláštní situace. Za měsíc budou volby a vůbec nevím, jestli mám jít volit,“ řekl serveru PrahaIN.cz exředitel Národní galerie a bývalý rektor Akademie výtvarných umění v Praze.
Sledujete předvolební průzkumy, odhadujete pro sebe výsledky voleb?
Vůbec ne, nezabývám se tím. A vůbec to nepovažuji za důležité. Obávám se totiž, že bohužel zvítězí Andrej Babiš se svým hnutím. Bude mít zřejmě určité problémy s vytvořením vlády, ale nakonec se s někým domluví. A to mě na tom všem nejvíc děsí. Babiš je totiž člověk, ať si říká jeho strana, co chce, že pokud se jemu něco osobně nelíbí, tak všechno popře, zruší a předělá. Podle mě tento člověk nemá vůbec žádnou morálku. Zároveň mě velmi zklamal současný vládní kabinet. Byla to vláda, bohužel, k ničemu, neboť Petr Fiala není lídr. To není člověk, který by měl být správcem našeho národa. Dostal jsem se do velmi zvláštní situace a jsem z toho v rozpacích, za měsíc budou volby a já nemám kandidáta. A vůbec nevím, jestli mám jít volit. Volby vždy beru jako občanskou povinnost, teď ale jsem skutečně v takových rozpacích a tak ve zmatku, že zatím nevím, jak to vyřeším.
Nevíte tedy, zda s manželkou k volbám půjdete?
Zatím váháme.
Zaregistroval jsem, že část lidí s volební účastí podobně váhá. Jak početná je podle vás tato skupina?
Domnívám se, že těchto lidí je víc. Jeden z důvodů je v tom, že je česká politická scéna zmatená, nečitelná a vlastně nic nenabízí. A když nemáte nabídku, tak si nemáte z čeho vybrat. Mám pocit, že v České republice už politická scéna prakticky neexistuje. Toho, co se nám neustále vnucuje, je tolik, že už se to vzájemně anuluje. Tomu také odpovídá předvolební atmosféra. V kampani se neobjevují téměř žádné věcné názory, převládají pouze osobní rozmíšky mezi politiky, skandály, aféry a vzájemné osočování. A to si myslím, že není dobré podhoubí pro volby do Parlamentu.
Na mezinárodní i domácí politické scéně nejsou vidět silné osobnosti. V čem vidíte příčinu tohoto jevu?
Je to pravda, souhlasím. V lidské společnosti zmizely silné osobnosti obecně. Domnívám se, že hlavním důvodem je skutečnost, že život jako takový ztratil jistou eleganci a určitou krásu. Zmizely náhlé touhy, s tím například souvisí i to, že třeba mizí poezie. Vždyť se podívejte, všude existují pouze jasné, konkrétní informace, které nám říkají, jak máme žít. To nás ale nenabíjí silou, kterou k životu potřebujeme. Aby člověk mohl žít skutečný život, tak potřebuje mít určité vnitřní pnutí a vnitřní inteligentní eleganci. Pouze věda a informace k životu nestačí.
Někteří kandidáti veřejně hlásají, že chtějí zlikvidovat demokratický systém. Jaký je názor bývalého disidenta?
Abych řekl pravdu, moc jejich aktivity nesleduji. Byl jsem dva měsíce mimo Prahu, nesledoval jsem televizi a pouze občas jsem si přečetl nějaké zprávy na internetu. Musím ale říct, že Kateřina Konečná v některých okamžicích vypadá rozumněji oproti jiným politikům, to je něco, co mě děsí. Je to ukázka toho, že část lidí opět hledá nějakou totalitu. Hledají opět něco, co nás přemůže. Co jim dá šanci, aby existovali a nemuseli se přitom o sebe sami starat. Totalita je pro mnoho lidí zajímavá, protože je zbaví starostí. Ale svoboda přináší sice nejistotu a problémy, ale také krásu. A mnoho lidí, o kterých jsem hovořil, tuto krásu svobody vůbec necítí.
Co vlastně chtějí?
Myslím, že většina lidí hledá pouze určitý hmotný přepych, nebo alespoň bezpracnost. U nás jsme pověstní tím, že vlastně rezignujeme na práci. Hledáme co nejvíce volna, se kterým si pak nevíme rady. Je to taková podivná, zvláštní a zapeklitá situace, utápíme se v marastu a lenosti. Ale to není otázka jenom Česka, je to otázka celého světa. Je to stav, do kterého se dostal. Svět zbytečností. Zbytečné věci, zbytečné myšlenky, zbytečné informace. Tato skutečnost je znakem současného světa. Ve státě, v jakém jsme my, a ještě s komunistickou minulostí, tyto věci narostly nebývalou měrou. Od velkého nadšení ze začátku devadesátých let jsme skončili v marasmu, který se téměř podobá totalitě.
Souvisí s tím i absence duchovního života?
Ano. Je to smutné, ale musím konstatovat, že duchovní život bohužel upadá. S mobilním telefonem v kapse všichni všechno „ví“, všechno „poznají“ a najdou tam „odpovědi”. Nepochybují, nehledají informace a domnívají se, že najednou mají všechno k dispozici. To otupuje intenzitu života. Prohráváme ji.
Výtvarník Milan Knížák je od začátku šedesátých let výraznou součástí české umělecké scény. Vždy prosazoval vlastní představy o umění, kultuře a životu. Opakovaně se proto dostával do střetu s totalitním režimem. Nesměl publikovat ani veřejně vystavovat svá díla. Byl mnohokrát zatčen a vězněn v ruzyňské věznici. Od roku 1966 byl evidován Státní bezpečností jako nepřítel státu. V roce 1990 byl zvolen rektorem Akademie výtvarného umění v Praze.