Milan Uhde: Čekají nás zásadní volby, jejich výsledek pocítí každý

ROZHOVOR: „Naše postavení v politice pro nás kdysi nebylo rozhodující. Důležité bylo něco dobrého udělat. Dnes je v politice množství lidí, kteří po postavení touží. Sprosté projevy v politice lépe procházejí. Ten, kdo se jich dopustí, se necítí zahanben,“ řekl serveru PrahaIN.cz Milan Uhde, někdejší disident, exministr kultury a bývalý první předseda Poslanecké sněmovny.

Vysoká politika od devadesátých let výrazně změnila podobu. V čem je podle vás největší rozdíl?

Devadesátá léta nebyla ve všem ideální, ale do politiky tehdy vstoupila řada lidí, kteří se toužili zásadně vyrovnat s minulostí, ať už byli disidenti, anebo nebyli. Chtěli, aby se politika v naší zemi změnila. Dnes, podle mě, je v politice velké množství lidí, kteří touží hlavně po postavení. Neříkám, že jsme kdysi byli všichni ke své vysoké pozici lhostejní, ale rozhodující bylo něco dobrého udělat. A jak se to jeví dnes? Domnívám se, podle vnějších projevů některých politiků, třeba i podle jazyka, kterého používají v Poslanecké sněmovně, že jde převážně o lidi, kteří se na své postavení dívají jako na prvořadé a rozhodující. Zajímá je, kolik vydělají, touží po výhodách a odměnách i mimo Parlament. V době, kdy jsem působil v politice, existovali rovněž politici zištní, ale ocitali se ve středu kritické pozornosti. Dnes takových přibylo, a kritická pozornost zeslábla.

Politologové poukazují na skutečnost, že se u nás výrazně zhoršil stav politické kultury. Souhlasíte?

Neřekl bych, že vzala úplně zasvé. Samozřejmě se i v dobách, kdy jsem byl předsedou Poslanecké sněmovny, vyskytovali poslanci, kteří v jednacím sále dokázali rozmlátit lavici, aby si vymohli větší ohlas. I v té době se používaly vulgární a drsné útoky, ale jejich výskyt nebyl tak častý. Šlo spíš o výjimečné situace, na které se dodnes vzpomíná. Řekl bych, že dnes sprosté projevy v politice lépe procházejí. Ten, kdo se jich dopustí, se necítí zahanben. Necítí potřebu omluvit se veřejnosti, že ujel. A jakmile nekulturní projev někomu projde, roste jeho nakažlivost. To je pro mě, který sleduje parlamentní život z dálky, typický příznak současné doby.

Ve volební kampani ze strany extrémistů zaznívají výhrůžky demokratům, padají slova o zákazu jejich stran, o likvidaci současného systému. Může být ohrožena parlamentní demokracie v naší zemi?

Jsem přesvědčen, že zásadně ohrožená není. Výhrůžky jsou výjimečné a vážně je většinou nebere ani ten, kdo je pronáší. Ale o volebním boji, který sleduji, bych obecně řekl, že probíhající kampaň vůbec není noblesní. Vím, že to zní strašně starosvětsky, skoro jako z devatenáctého století, ale podle mě má být i ve volebním boji zachována určitá norma. V politickém protihráči nesmím hledat zločince a gangstera. Jde o člověka jiných názorů, a i když s ním ostře nesouhlasím, mám to dát najevo noblesně nebo aspoň slušně. Slušný člověk to ani jinak neumí. U současných politiků noblesu postrádám. U některých méně, u některých více, u jiných zásadně.

Předvolební atmosféru výrazně ovlivňuje napjatá mezinárodní politická situace. Přemýšlíte o budoucnosti Evropy?

Jsou dvě možnosti. Buď se Evropa stane významnou světovou politickou silou, to znamená posílí po všech stránkách. Nebo na toto úsilí rezignuje a zůstane mocností druhého řádu. Podle toho s ní budou zacházet světové mocnosti jako USA, Čína a Rusko. Podle mě dnes chybí v Evropě silné osobnosti zakladatelského typu, jako byl třeba Konrad Adenauer. Neumím vysvětlit, proč to tak je, ale podle mě je to tak.

Jaké je podle vás současné postavení České republiky v Evropě?

Česká republika není malý stát. Má ovšem poněkud jiné postavení než například větší Polsko. Situace v Evropě se na životě naší země i na její politické situaci samozřejmě odráží. Jaká je Evropa, taková vždy bude Česká republika. Domnívám se ale, že například hlas České republiky v Evropské unii by měl znít daleko výrazněji. Ne že bychom měli mlátit pěstí do stolu, ale prospělo by důraznější vystupování našich vedoucích politiků v posledních řekněme patnácti letech.

Jedním z ústředních témat posledních tří let je ruská agrese proti Ukrajině.

Příčiny této války nechci vyjmenovávat. Určitě bych na nějakou zapomněl, nebo bych nějakou přecenil, ale jde o velmi složitou situaci, která není černobílá. Jednoznačný závěr, který pro mě z ní vyplynul, napovídá, že se Rusko rozhodlo své mocenské i jiné ambice a problémy řešit vojensky. To je způsob, který nebyl dlouho v Evropě přípustný a nemá být přípustný ani dnes, jakož ani ve světě. Ukazuje se, že když někdo patří do skupiny světových mocností vybavených atomovými zbraněmi, zachází se s ním jinak než se státy, které jsou vojensky slabší a nedisponují výzbrojí jako přední světové mocnosti. Takovou praxi novodobě ustavil ministr zahraničí USA Henry Kissinger, autor světové bezpečnostní architektury, v jejímž rámci se domluvily významné mocnosti jako Sovětský svaz a USA, že spolu v žádném případě nebudou válčit a budou respektovat zájem svých mocenských táborů. Menší státy se jim musí podřídit. Ty malé občas skřípaly zuby, ale ke světové válce nedošlo. Vnucuje se otázka, zda svět tuto architekturu obnoví, nebo ji nahradí jinou, která lépe přihlédne k zájmům menších a malých, a zda se svět přitom dokáže vyhnout riziku světové války, která by byla katastrofální a ničivá. Doufám, že každý jen trochu reálně uvažující politik ví, že by neexistoval jednoznačný vítěz a všichni by byli smrtelně poškozeni.

Jak hodnotíte kroky Donalda Trumpa?

Netroufám si věštit, jak dopadne jeho mírové úsilí. Jedná s Vladimírem Putinem jako s partnerem na červeném koberci. Jak ale taková a podobná uznalá a vstřícná gesta zapůsobí na ruského diktátora, je podle mě ve hvězdách.

21. srpna jsme si připomněli 57. výročí ruské okupace, které jste byl očitým svědkem. Jaké stopy, nebo chceme-li jizvy, zanechala tato událost v našich lidech?

Ruská okupace mě samozřejmě zasáhla velmi silně. Kromě toho, že byla brutálně přepadena má země a v ulicích umírali lidé, rozhodla také o mém osudu dramatika a autora. Pokud by k okupaci nedošlo, pravděpodobně bych se ucházel o stipendium Fordovy nadace pro dramatiky do pětatřiceti let a studoval rok v USA. Zásadně se na celém období po 21. srpnu 1968 odrazila zkušenost, že když zatneme zuby a budeme přizpůsobíme se, okupaci můžeme přežít. To je zkušenost, které se některé evropské národy bránily a ubránily. Například Srbové, Poláci bojovali ilegálně po celou dobu okupace a často umírali. Český odpor existoval, ale nebyl tak masový, spíš pasivní. Domnívám se, že ta zkušenost už z druhé okupace, která se jaks taks dala přežít, se zapíše do tzv. genetického kódu. Laicky řečeno, do třetí, čtvrté generace, která okupaci neprožila, se tento zážitek přenese prostřednictvím otců a dědů. Společnost přežije, ale přežije vnitřně těžce poškozená. Mravně, politicky, po všech stránkách. To je dědictví 21. srpna, které dodnes přetrvává.

To znamená, že národ by dnes byl v lepším stavu, pokud by československá armáda v roce 1968 bránila svůj stát?

To si netroufám říct. Dubčekovi a jeho stranickému vedení vytýkám, že si nedokázali vybrat. Henry Kissinger tehdy soukromě v Karlových Varech připomněl našemu tehdejšímu ministru zahraničí Jiřímu Hájkovi, že patříme do sovětské zájmové sféry, a že se tedy musíme na případných reformách domluvit s Brežněvem. Dubčekovo vedení to nedokázalo, vždycky pouze sovětskému vedení cosi slibovalo, ale většinou se to snažilo nedodržet. Kdyby naproti tomu tehdy Dubček Brežněvovi otevřeně řekl, že chceme dělat politiku po svém, reformy podporuje velká většina obyvatelstva a násilnému zásahu se budeme bránit, možná by to působilo účinně, ale kdoví. Dubček to ani nezkusil. Posadil se i se svými mezi dvě židle a tvrdě dopadli. A my občané s nimi, jenže o hodně hůř.

Jaký bude podle vás výsledek voleb do Sněmovny?

Mám určitý osobní odhad, ale raději vám ho neřeknu. Nechci nikoho povzbuzovat, ani strašit. Vím pochopitelně, koho budu volit, a ať už volby dopadnou jakkoliv, bude mít jejich výsledek velmi silný, přímo formativní vliv na českou společnost.

Spisovatel, scénárista a dramatik Milan Uhde patřil k výrazným osobnostem protikomunistického disentu. Po listopadu 1989 byl jmenován ministrem kultury české vlády. Od roku 1993 byl prvním předsedou Poslanecké sněmovny České republiky. Od ledna až do února roku 1993 také vykonával vymezené funkce prezidenta republiky. Jako šéf Poslanecké sněmovny kontrasignoval Ústavu České republiky.