foto: Archív Josefa Svobody, se svolením/Josef Svoboda, kandidát ANO
ROZHOVOR: Školství poznal z obou stran, jak z pozice administrativního pracovníka a pedagoga, tak samozřejmě i z pozice studenta. Tyto praktické zkušenosti chce použít při práci v Senátu. Kandiduje za hnutí ANO ve volebním obvodu 20 v Praze 4, ale neuvažuje o vstupu do žádné politické strany. „Nesmíme nic podceňovat a podporovat funkční opozici diktátorským politikám,“ říká Josef Svoboda.
Pokud budete zvolen senátorem, v jaké oblasti budete v horní komoře působit?
Jedna věc je představa, druhá je reálná nabídka. Půjde o to, v jakém složení se setkáme s kolegy v Senátu. Dohody o obsazení ve výborech a komisích se uzavírají po volbách, proto je třeba vyčkat. Mojí preferencí bude oblast sociální, a to s ohledem na moje působení v Praze 4, kde jsem měl v gesci oblasti sociální a zdravotní. Lákavým tématem je vzdělávání, věda a kultura. Prošel jsem všemi typy škol od učňovské školy po vysokou školu. Byl jsem také středoškolským pedagogem, působil jsem na několika vrcholových pozicích v administrativě na akademické půdě. Tudíž jsem školství poznal z obou stran, z pozice administrativního pracovníka a pedagoga i z pozice studenta. To vše se počítá do praktické zkušenosti.
Byl jste náměstkem ministra kultury Pavla Tigrida, znáte tedy prostředí vysoké politiky. Kdy a proč jste se rozhodl pro „návrat“?
Pavel Tigrid byl a zůstane jedinečný. On svoje „ministrování“ nebral jako vysokou politiku, ale jako službu. Nás, náměstky, spíše brzdil v politické namyšlenosti. Věděl, že všichni jsme jen lidé se svými slabými a silnými stránkami. Byl příkladným pracantem a tahounem. Novinové články a materiály denně studoval s tužkou v ruce a kroužkoval si to podstatné. Při poradách nabyté informace glosoval. Do své práce ministra vnášel celý svůj nelehký a vrchovatě naplněný životní příběh a ojedinělé zkušenosti. Svým intelektuálním rozhledem uměl odpovědět každému, aniž by urážel nebo ponižoval. Pnutí odzbrojoval srdečným humorem. A uměl se smát nahlas. Co z duše neměl rád, byly mediální války. Mám-li se vrátit do politiky po vzoru Pavla Tigrida, je to jen závazek a projev vděčnosti za naši součinnost.
Rozhodl jsem se po téměř ročním namlouvání ze strany mých bývalých kolegů na radnici v MČ Praha 4. Nebylo to snadné, zvažoval jsem, co mne čeká. Toho méně příjemného bude více než lízání smetany. Oslovili mne mladí politici z radnice, neboť vědí, co ode mne mohou očekávat. Já naopak v nich vidím spolehlivé nadějné osobnosti s vizí a odhodláním. Zatím jsme si vzájemně rozuměli a společně také uspěli. Od toho si mnohé slibuji.
Osobně nevěřím, že se současná vládní koalice udrží pro volby 2025. Její klíčovou slabinou je pětikoalice. Vláda věnuje příliš mnoho času hledání vzájemných ústupků, aby se jednotlivé strany zviditelnily. To oslabuje tah na branku. Chce-li občan usilovat o změnu, musí do politiky vstoupit a spojit se se subjektem, se kterým souzní programově a který disponuje potenciálem změnu provést.
Hlavní rolí Senátu je funkce kontrolní. Má dohlížet na dodržování demokracie, právního řádu, svobody a usilovat o dobro občanů. Jakou máte zkušenost?
Vláda, Poslanecká sněmovna a Senát jsou většinou ovládány jedním politickým seskupením. Co navrhne vláda za zavřenými dveřmi, schválí poslanci. Senátoři vládní předlohy jen přepošlou k podpisu prezidentu republiky. Vládní koalice dává svým občanům pocítit svoji moc.
Většinu svého profesního života jsem věnoval dozoru, auditu a kontrole a chci právě tuto zkušenost a kvalifikaci uplatnit také v Senátu. Dohlížet, aby byla dodržována demokracie, právní řád a obecné dobro. O Jiřím Drahošovi nebylo v uplynulých šesti letech v Praze 4 ani vidu ani slechu. Kdyby nekandidoval v roce 2013 na pozici prezidenta proti Miloši Zemanovi, byl by se senátorem pravděpodobně vůbec nestal. Mám dojem, že vsází jen na podporu vládní koalice a jejich hlavním motem je donekonečna opakované obsahově prázdné „antibabiš“.
Jste vysoce kvalifikován v oblasti mezinárodních vztahů. Jak hodnotíte současnou situaci v Evropě? Experti upozorňují, že politická i bezpečnostní situace je nejhorší od roku 1945. Máte stejný názor?
V této oblasti jsem kvalifikován jako kterýkoli občan ČR, který se o toto téma zajímá. Mezinárodní situace je napjatá. Napětí mezi znesvářenými stranami se nedá měřit, buď je, nebo není. Každá z nesvářených stran hledá „oprávněné“ důvody pro zastrašování, vydírání a napadání protivníka. Proto se stále zbrojí. Všechny zbraně, především hromadného ničení – biologické, chemické a jaderné – představují vážnou hrozbu. Ti, kteří takové zbraně mají, mají velikou odpovědnost před celým lidstvem. Je jasné, že nesmírný nárůst zbrojení vážně ohrožuje stabilitu a mír.
Pro zbrojení jednotlivých států má platit zásada pořízení jen nezbytného množství zbrojení pro svoji oprávněnou obranu. V čem se situace liší od doby, kterou uvádíte, jsou válečné „prostředky“. Zde je patrný veliký vývoj co do řízení války a účinností zbraní. Vojenští velitelé řídí na dálku vojenské operace a posílají lidi na smrt. K tomu jim napomáhá umělá inteligence. Je vskutku umělá, neboť nemá vědomí ani si nemůže být vědoma strašlivé síly ničení, kterou způsobuje. Devastace zdraví, lidských životů, materiálních statků a přírody se děje kdesi mimo bezprostřední zkušenost vojenských velitelů.
Kdyby osobně na místě zásahu zakusili, co způsobují, pocítili by svoji osobní odpovědnost. Na selhání míru ve válečném konfliktu na Ukrajině má vinu jednoznačně agrese Vladimíra Putina. Každý napadený stát má právo na obranu, proto vítám všestrannou pomoc ukrajinskému národu. Ale to znamená povinnost všech zúčastněných hledat cesty k zastavení horké války a otevřít cestu pro smíření. Kdo nevěří ve smíření, nemůže věřit v mír. Mír není právem, je povinností. Nastavení míru byl vždy běh na dlouhou trať.
Troufám si tvrdit, že mír mezi Ukrajinou a „kdysi Putinovským“ Ruskem uzavřou až naši potomci, neboť současní politici jsou tolik ponořeni do nepřátelství a hrůzy rusko-ukrajinského konfliktu, že nejsou s to mít potřebný odstup pro jednání o míru. Proto vsázím až na dobu, kdy současní válčící politici budou mimo hru. Za co však nesou současní politici odpovědnost, je fakt, že nemají odvahu nastavit příměří. Příměří nedokazuje, kdo je vítězem nebo poraženým, kdo je v právu, ani neukončuje podstatu konfliktu, ale otevírá cestu pro mírová jednání. Někdy dlouhá a náročná.
Jaký je váš názor na migrační krizi v Evropě a jaké řešení navrhujete?
V padesátých - šedesátých letech se v Německu užíval výraz „Gastarbeiter“. Oni přicházeli ze všech možných koutů světa, především Turecka a severní Afriky do hospodářsky vyspělé Evropy, kde chyběla jedna dvě generace mužů zabitých ve válce. Byli ochotni konat práce, které jim Němci, Francouzi, Britové, Španělé, Italové a jiní rádi přenechali. Oni, původně jen coby hostující dělníci, se rychle zabydleli, rodili a přerodili na etnikum s domovskými občanskými právy.
Následně jejich děti studovaly ve školách a staly se kvalifikovanými občany hostitelské země. Tím patrně převálcují Evropany, kteří nechtějí mít rodiny a děti. Kdyby dnes měli všichni migranti odcestovat z Evropy, došlo by k ekonomickému kolapsu. To jsou tzv. legální migranti. Přesto potomci těchto tzv integrovaných migrantů se záhadně radikalizují a dokážou ohrozit své okolí.
Pak jsou migranti, kteří jsou opravdu vážným a nebezpečným ohrožením pro společnost. Ignorují a porušují nastavená pravidla pro soužití. Tím ztrácí statut přijatelného migranta a stávají se „ilegálními“. Žijí v o odloučených ghetech bez touhy či možnosti po integraci, s nedostatečným vzděláním.
Co s tím?
Jednak přísné kontroly při vstupu na evropský kontinent, důsledná kontinuální evidence a monitoring pohybu každého dosud neetablovaného migranta, maximální integrace a vzdělávání. Při náznaku jakéhokoliv „nelegálního“ chování musí nastat okamžitá deportace zpět do původní domoviny mimo Evropu. Nejen viníka, ale to musí platit na všechny členy jeho rodiny, ve které žije. Nejen je, ale také blízké přátele, kteří mohli znát jeho zlé úmysly. Deportace zpět musí doprovázet statut „návrat není možný“. Jen tak lze nastavit stav, aby se migranti hlídali mezi sebou a nechránili toho, který svým chováním ohrožuje jejich touhu po novém životě v Evropě, ale nepřijímá právo a zákony hostitelské země. Ještě poznámka na závěr. Prakticky na všech kontinentech dochází k válečným konfliktům, k násilí. V pohybu jsou statisíce lidí na Blízkém východě, v latinské Americe i v Africe.
Může za určitých okolností dojít k vyhrocení situace v Evropě?
Ano, může dojít k vyhrocené situaci. Klíčovou rolí pro ochranu a bezpečnost je soudružnost Evropské unie a členství v NATO. Je nutné neustále věnovat pozornost politické situaci ve všech zemích, které jsou hrozbou. Posílat tam zkušené diplomaty a zpravodaje. Nic z dění nepodceňovat a podporovat funkční opozici diktátorským politikám. Rozhodující jsou včasné a kvalitní informace ze všech zdrojů jejich správné vyhodnocení a reakce.
Bohužel válečný konflikt na evropském kontinentu odvádí pozornost od nastavování a realizace politických cílů mocných diktátorů na vámi uvedených územích. Diktátoři z této nepozornosti Evropy jen těží a nelení. Proti této hrozbě musí Evropa stát jako jeden muž. Zde si nelze hrát vlastní domácí politiku. Například Čína a Rusko si zabírají teritoria na africkém kontinentu a získávají cenné zdroje nerostného bohatství. To se může Evropě jen vymstít. Právě na strunu nejednoty v Evropě budou hrát diktátoři. Znají význam rčení: Divide et impera – rozděluji a panuj.
Politickou orientací stojíte spíš na pravé straně politického spektra, nebo spíš míříte doleva?
Pravice a levice je již překonané dělení politického spektra. To vzniklo v době, kdy před staletími předsedal panovník parlamentu. Odpůrce měl po levici a podporovatele po pravici. V Evropě tvoří většinu státy, kde nevládnou jen dvě politické strany, aby se střídaly u kormidla. Politické strany v našem státě jsou demokratické a opírají se o mandát z demokratických voleb. Když se podíváme do jejich volebních programů, všechny se v něčem shodují a také odlišují. Proto jsme zvonili klíči na náměstích v roce 1989, aby nastala demokratická pluralita názorů a soutěž politických stran.
Je dobře, že tomu tak je. Participace na společenském životě má být aspirací občana. Ten má právo vykonávat svoji občanskou roli s druhými a pro druhé také tím, že volí. Společným jmenovatelem a zájmem všech má být prosperita, jistota a bezpečnost. Co lze některým politikům vytknout je, že místo motivace a lákání na svůj program, straší občany. To poznáme z pokládané otázky: Jak to, že volíš toho a toho. To je vytýkací forma. Spíše otázka má znít: Proč volíš tak a tak. To je dotaz svobodnému občanovi po jeho důvodech. Ty mohou být zajímavé a inspirativní. Stálé nebezpečí mohou vytvářet extrémistické strany, jak krajní pravice, tak krajní levice, ale i zde je třeba se ptát po důvodech proč jejich preference rostou. Snad, že politici některá přání voličů dlouhodobě neslyší?
Podle jakých měřítek jste si vybral kandidaturu za hnutí ANO?
Jak jsem již zmínil, vycházím z dobré praktické zkušenosti dobrého dělného týmu v Praze 4. Dále jsem nestraníkem a na tzv. „nezávislé“ kandidáty a politiky se dívám s otazníkem. Politika se vždy realizuje ve spolupráci s druhými. Do zastupitelského orgánu voliči zvolí zastupitele, poslance nebo senátory a ti musí najít cestu k prosazení svých volebních slibů v nějakém seskupení. Hnutí ANO je silným subjektem a má potenciál ovlivnit politiku státu, včetně dobrého sociálního programu, který je pro mě důležitý. Jsem srozuměn s volebními prioritami, které hnutí ANO prosazuje, a vážím si nejen nabídky ke kandidatuře, ale také respektu hnutí k mé podmínce, že nebudu hlasovat v rozporu s mým křesťanským přesvědčením.
Stanete se v budoucnu členem ANO?
Nyní neuvažuji o vstupu do žádné politické strany.
Pokud budete zvolen senátorem, budete se věnovat politice profesionálně i po skončení funkčního období?
Nejsem jasnovidec, ale určitě vím, že pokud mi bude zdraví sloužit, budu i nadále pomáhat lidem. V jaké pozici to bude za šest let nevím, a to vlastně ani není tak důležité. Jsem člověk, kterého nenechávají v klidu problémy lidí, rodin, potřebných, naší země a Evropy.