Nejen u nás je ve společnosti cítit větší touha po takzvané pevné ruce, říká exministr Bublan

ROZHOVOR: „Co se týče vnitřní bezpečnosti, tak nevidím velké hrozby, které by u nás mohly nastat. Samozřejmě je otázka, jak se bude dále vyvíjet situace ve světě, především na Ukrajině. To je podstatné. Otázkou také je, jak se k této skutečnosti postavíme jako stát,“ řekl serveru PrahaIN.cz František Bublan, exministr vnitra, bývalý ředitel civilní rozvědky, signatář Charty 77 a teolog.

Všeobecně se mluví o zhoršení bezpečnostní situace v Evropě i ve světě. Teď došlo k útoku v Austrálii. Jak hodnotíte situaci v České republice?

Pokud k podobným útokům dochází, tak se většinou přenášejí z konfliktu na Blízkém východě mezi Palestinci a Izraelci do evropských států. U nás ale nemáme komunitu Arabů tohoto typu. Nemyslím si, že by u nás něco takového udělali. Ti, co tu žijí, už jsou většinou domestikovaní. Žijí tady celý život, někteří už od 70. a 80. let. Mají úplně jiné zájmy, spíše obchodní než politické.

Ovšem útoku v Austrálii předcházely demonstrace propalestinských aktivistů. A ty se objevily i u nás.

To je spíše ideologie, k přechodu do násilí má ještě hodně daleko. Nějaký incident se nikdy vyloučit nedá. Je to věc jedinců, nebo malé skupiny. Ale že by u nás byla v tomto táboře nějaká silnější nálada, to určitě není.

Váš výhled na příští rok pro Českou republiku?

Co se týče vnitřní bezpečnosti, tak nevidím velké hrozby, které by u nás mohly nastat. Samozřejmě je otázka, jak se bude dále vyvíjet situace ve světě, především na Ukrajině. To je podstatné. Otázkou také je, jak se k této skutečnosti postavíme jako stát. Pokud budeme ustupovat, nebo hledat řešení, aby nás to ekonomicky příliš nepoškodilo, tak to pak může dostat úplně jiný spád, nebo se nám to i vymstí.

V čem podle vás spočívá hlavní příčina dnešní napjaté a neklidné situace v české společnosti?

Bohužel je to většinou v lidech. Myslím, že to není výsledek nějakého velkého sociálního napětí. U nás na tom tak špatně nejsme, i když tu samozřejmě velké rozdíly jsou. Je to v lidech. Z vrcholné politiky se to přenáší na ostatní lidi. Možná to zní jako klišé, ale je to vyprahlost určitých hodnot. Vítězí a převažuje ten, kdo má větší sílu, moc a peníze. To, co jsme měli a čím jsme žili na začátku devadesátých let, to havlovské, už bohužel není. Ztratilo se to. Na tyto hodnoty jsme nekladli příliš velký důraz. Od začátku byl kladen důraz na ekonomiku, na dravost, na tvrdý kapitalismus. S tím bylo hodně spojené, že kdo je silnější a více se prosadí, třeba i za cenu podvodů, je víc ceněn než ten, kdo jenom šlapal brázdu. Nevím, jak to uchopit, aby se to zlepšilo. Většinou je to v dějinách tak, že když se lidstvo dostane do určitého vysokého stupně, tak přijde velký pád nebo katastrofa. Pak se to zase zvedne.

Na seminářích a přednáškách se často hovoří o hodnotách, které kdysi prosazoval Václav Havel. Mají i dnes svou platnost, měly by se víc uplatňovat v naší společnosti?

Samozřejmě. Tyto hodnoty mají platnost od věků. To není nic nového a objevného. Jde pouze o to, jak na ně společnost bude hledět. Zda se bude jenom usmívat heslu, že láska a pravda zvítězí, a budeme si myslet svoje a přemýšlet pouze o výši svého důchodu nebo o svém byznysu. Asi by pomohlo, kdyby se opět v politice objevily osobnosti, které na toto téma budou víc mluvit a budou na to víc veřejně upozorňovat. Nikdo takový ale nebyl ani v minulé vládě. A v nové, která teď vznikla, lze také těžko hledat osobnost tohoto typu, která může být i trochu ostrakizována, ale je důležité, aby tam byla. Sice třeba i když by neprosadila tyto myšlenky, ale byla by tam a stála za těmito názory. Něco jako vzor.

Někteří lidé nostalgicky vzpomínají na silné osobnosti, které v minulosti působily v politice, například na Ronalda Reagana, Françoise Mitterranda, Margaret Thatcherovou, Willyho Brandta, u nás na Václava Havla. Proč se dnes podle vás v politice osobnosti tohoto typu téměř nevyskytují?

Těžko hledat příčinu. Nejen u nás, ale i v jiných zemích je ve společnosti cítit větší touha po takzvané pevné ruce. Po někom, kdo vám nalajnuje život a zařídí. To sice umí udělat silné osobnosti, ale jde o osobnosti až diktátorského typu, vidíme to například v Maďarsku. Na místě je otázka, zda to není jen naše pohodlnost. Všechno hodíme a svedeme na jednu postavu, která bude stát v čele státu a která nám bude říkat, jak máme žít, co si máme myslet a jaké máme platit daně. Je to jakýsi únik z aktivního veřejného života a podvolení se něčemu, nechci říct přímo diktátu, ale něčemu, co tyto věci bude dělat za nás. Toho se trochu bojím.

Hrozí podobný model v budoucnu i u nás v České republice?

Věřím, že snad ne. Politik typu Donalda Trumpa by u nás volby nevyhrál. Získal by možná hodně příznivců, ale na vítězství by to nestačilo. V USA se to stalo. Tím, že svět je hodně národnostně promíchaný, tak ta obava nebo strach z toho, že můžeme zaniknout nebo nebudeme mít jistotu jako národ, také vede k tomu, že se ve společnosti obnovují až nacionalistické tendence.

Prozradíte mi pocity někdejšího disidenta a člena vlády, když vidíte tyto výrazné posuny ve světě i u nás?

V době, kdy jsem byl členem vlády, byla situace jiná. Přece jen se ještě kladl důraz na určité momenty, které už dnes nevidíte. Přiznám se, že to už moc sledovat nemohu, protože by mě to jen strašně rozčílilo. Například když občas vidím výstupy ve Sněmovně, to opravdu za nás nebylo. Někdy byla samozřejmě situace také vyhrocená, zvláště když tenkrát bylo rozložení sto na sto. Také tam byly různé boje, ale do takových extrémů jako dnes to nikdy nešlo. A nikdy se mezi politickými protivníky neobjevila skutečná a velká nenávist. K tomu to nikdy nedospělo. Když to nyní lidé vidí ve Sněmovně, tak se to přenese do společnosti. Pak dochází k tomu, že se lidé vzájemně napadají a podobně. Vrcholná politika není oddělená od zbytku společnosti, prostřednictvím médií je přímo prorostlá do ostatních lidí.

Cítím ve vás jisté zklamání, pletu se?

To je spíš obava, kam až to půjde. Třeba se to časem zlepší. Zatím je to ale takové, jak vidíme. Výsledek voleb i následné sestavování vlády je podivně všelijaké. I to je důsledek toho, jak hluboké příkopy se vykopaly mezi politickými stranami. Kdyby tomu tak nebylo, tak by se určitě dala sestavit lepší vláda. Tuto možnost ale ztratili tím, jak se od začátku vzájemně napadali. A také tím, že veřejně deklarovali, že nikdy nebudou spolupracovat s tím a s tím taky ne. Přitom politicky k sobě mají možná blíž ANO a STAN než ANO a Motoristé sobě. Po volbách už to ale nešlo srovnat. Je to velká škoda. Mohli jsme mít vládní kabinet, který by byl přijatelnější pro většinu lidí. Teď už se budeme jen dívat a čekat, co z toho vypadne.