Odbornice na Asii: Viníkem událostí na Ukrajině jsou Spojené státy a západní mocnosti, tvrdí čínská média

Už více než rok děsí svět ruská agrese na Ukrajině. Už déle než rok sledujeme záběry z východoevropských válečných front. K Rusku se Západ otočil zády, svými sankčními balíčky se ho Evropská unie snaží donutit ke stažení vojsk. Zatím marně. Mezitím Kreml hledá nová odbytiště a nová strategická partnerství. Zvlášť nebezpečné mohou být líbánky Moskvy a Pekingu. A právě o situaci v Číně hovořila redakce PrahaIN.cz s novinářkou a analytičkou projektu Sinopsis Kateřinou Procházkovou. Sinopsis je projektem Ústavu katedry sinologie FF Univerzity Karlovy v Praze.

Ještě před covidovou pandemii zaznívala halasná slova z Pekingu, že USA už dlouho nebudou světovou hospodářskou velmocí číslo jedna. Jak se situace změnila? Podařil se Číně útok na první místo?

Plány čínské komunistické strany byly jasné. Do roku 2025 se stát hospodářskou velmocí číslo jedna a do roku 2030 upevnit vedoucí postavení v podobě neochvějné pozice první supervelmoci, hegemona. Jenže plány se Pekingu tak zcela nedaří. I ve stínu událostí na Ukrajině začaly západní demokracie spolu intenzivněji spolupracovat. A i když nemám ráda termín Studená válka 2.0, tak svět jasně vidí, že ke sbližování velmocí, Ruska a Číny, dochází i na opačné straně politické mapy světa.

Jak se to sbližování na Východě projevuje v praxi?

Projekt obě velmoci charakterizují jako partnerství bez hranic.  Dokazuje to dokument, který podepsali prezident Vladimír Putin s generálním tajemníkem Si Ťin-pchingem loni, takzvaný Olympijský pakt. K jeho podpisu došlo přesně 4. února 2022 a jméno se odvozuje podle olympijských her, které začaly den poté v Pekingu. Tato dohoda deklaruje partnerství, které je „bez limitů“, ale události posledních dní nás přesvědčují o tom, že to není zase až tak dokonalé, jak by se mohlo zdát. Tedy bezproblémové. Kooperace a intenzivní koordinace mezi Moskvou a Pekingem je ale od této doby evidentní. V souvislosti s tím je třeba připomenout i práci západních výzvědných služeb, které oznámily, že součástí setkání Putina a Si Ťin-pchinga byla i koordinace a intervence na Putina ohledně odložení termínu vojenského útoku na Ukrajinu. Čínský vůdce nechtěl, aby olympiáda v Pekingu byla zkalena válečným děním, stejně tak, jak byly poznamenány zimní olympijské hry v Soči následným zabráním Krymu a letní olympijské hry v Pekingu “zastíněné” v roce 2008 následnou rusko-gruzínskou válkou.

Pro koho je ale ta spolupráce výhodnější?

Jednoznačně pro Činu. Velice trefně na to reagoval časopis The Economist, který otiskl karikaturu. Ta zobrazovala obrovskou sedící čínskou pandu, která v náručí chlácholila a držela malého ruského medvěda. Jak řekl již bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger: „Neexistuje věčné společenství, jen věčné vlastní zájmy.“ A ty si ČLR prosazuje a naplňuje. Jde o bussinesové projekty, nákup levné energie z Ruska, bankovní a peněžní transakce přes ČLR, nákupy čínského či luxusního zboží opět právě přes Čínu. 

Čeština má krásné přísloví o dvou kohoutech na jednom dvorku. Nemůže úzká spolupráce těchto dvou zemí postupně přerůst v to, že si začnou překážet, a že bude na spadnutí ozbrojený konflikt mezi nimi?

V současné době to snad nehrozí. Nemůžeme ale zastírat, že v minulosti taková období nebyla. Dějiny rusko-čínských vztahů jsou o neustálém vzájemném ochlazování a oteplování politického klimatu. Dnes si však Rusko a Čína jdou mimořádně dobře na ruku. Názorově je spojuje teritoriální chápání suverenity. Rusko je přesvědčeno o tom, že by mu mělo patřit veškeré území, které měl v držení carský režim, Čína naopak usiluje o posílení vlivu na územích, které patřily zemi za vlády dynastie Čchin. Pekingu jistě může ekonomicky oslabený a vojensky plně zaměstnaný Západ vyhovovat. Podobně je pro něj výhodná i podřízená pozice mezinárodně izolovaného Ruska, což vytváří mocenský vztah ne nepodobný tomu, jaký má Čína vůči Severní Koreji a částečně také Íránu. Čína, stejně jako každá jiná země, sleduje primárně své zájmy. A ty se s těmi ruskými mnohdy kříží, ať již jde o přetahování se o vliv ve střední Asii, využívání surovin na Sibiři a v kdysi čínských teritoriích na Dálném východě, nebo působení v arktické oblasti.

Měl by se ale přesto Kreml Pekingu bát?

To bezesporu. Nicméně znovu opakuji, teď je spolupráce výhodná pro obě strany. My víme, že Čína Rusko velmi intenzivně podporuje. Jednak diplomaticky, což se projevilo například čínským postojem při jednání Organizace spojených národů. Tady se Peking čtyřikrát zdržel hlasování a ani jednou nepodpořil snahy západních zemí o odsouzení ruské agrese na Ukrajině. Velmi intenzivní spolupráci vidíme na poli propagandy. Peking využívá ruských dezinformačních kampaní o válce na Ukrajině. Čínské sdělovací prostředky je zpracovávají a upravují tak, aby vyhovovaly i samotné ČLR a takto upravené je dál vysílají do světa. Jednoznačně je v nich prezentováno, že hlavním viníkem událostí na Ukrajině jsou Spojené státy a západní mocnosti. Velmi negativně čínská média také vykreslují úlohu Severoatlantické aliance.

A co hospodářská podpora? Existují přece sankční balíčky.

Čína je umí velmi dobře obcházet. Už během prvních sankčních opatření, kdy byly ruské banky odstřihnuty od mezinárodního bankovního systému SWIFT, přišla nabídka čínské strany o zapojení těchto bank do čínského bankovního systému CIPS, což Rusům umožnilo dál provádět potřebné finanční toky a transakce. Dalším výsledkem hospodářské podpory je napojení ruských bank na čínský systém platebních karet UnionPay, který umožnil obejít sankcemi zatížený systém platebních karet Visa a MasterCard. O ekonomické spolupráci jsem už mluvila, loni se vyšplhala na 117,5 miliard amerických dolarů. Jde například o projekty mezi ruskou firmou Gazprom a čínskou energetikou CNPC, které spolu podepsaly kontrakt o spolupráci na dobu třiceti let. 

Kateřina Procházková na snímku s prezidentským kandidátem, senátorem Pavlem Fischerem. Zdroj: Archiv Kateřiny Procházkové, se svolením

Rusko ale podle mého názoru potřebuje i vojenskou podporu. Jak se k tomu staví Peking?

Tady je Čína velice opatrná. Poslední, co by chtěla, je, aby ji zbytek světa usvědčil z přímé vojenské podpory ruských jednotek ve válce na Ukrajině. Vojenská podpora je proto pro zbytek světa „neviditelná“. Jedná se o velmi umné lavírování mezi tím, co sankce zakazují a co je ještě povolené. Čína s Ruskem velmi intenzivně spolupracuje například v otázkách vojenských cvičení, která nejsou zakázaná a nedávná akce Vostok 2022 na Dálném východě je toho nejlepším důkazem. Z Číny proudí do Ruska produkty, které nejsou ještě sankcionovány. Mluví se o nákupu dronů, jak o tom informoval Spiegel, či dalších technologiích tzv. dvojího užití, například jde o suroviny, které jsou nezbytné pro další zbrojní výrobu. 

Světové dějiny nás mnohokrát přesvědčily o tom, že je Čína velice trpělivá a učenlivá. Nebere Peking současnou válečnou krizi na Ukrajině jako ukázkový studijní případ toho, co by se dělo na mezinárodní politické scéně v okamžiku, kdy by se rozhodla pevninská Čína obsadit Tchaj-wan?

To je velice trefná a pravdivá poznámka. Sílí přesvědčení o tom, že jak představitelé Ruska, tak i Číny byli přesvědčeni, že ruský útok na Ukrajinu bude rychlý, bleskový, úspěšný a  zabrání nebude trvat příliš dlouho. Dá se proto předpokládat, že kdyby se útok na Ukrajinu povedl přesně podle kremelských představ, nebude Čína příliš dlouho otálet a naprosto stejný scénář provede i na Tchaj-wanu. K tomu naštěstí nedošlo a Západ svým postojem vyslal jasné varování oběma zemím. A to i přesto, že postoj západních mocností nebyl zcela bez chyby. Dnes se shodneme na tom, že západní země mohly reagovat mnohem rychleji, pohotověji a intenzivněji. Nicméně učenlivá Čína jistě teď velice pečlivě analyzuje a rozebírá současnou krizi a hledá v ní ponaučení pro svůj vlastní případný útok na Tchaj-wan. Za sebe musím říct, že jakkoliv je současný válečný stav na Ukrajině děsivý a politicky nebezpečný, tak vyhrocení situace v oblasti Tchaj-wanu a jeho zabrání ze strany Číny by ale svět dohnalo do dveří třetí světové války.

Čína si ale nebrousí zuby jenom na Tchaj-wan. Světovou politiku straší v posledních letech snaha Pekingu budovat řadu vojenských námořních základen v Jihočínském moři a postupné zamykání celé této oblasti před vlivem jiných zemí.

A nejen to. Čína postupně zabírá neobydlené ostrůvky v celé oblasti a dostává je pod svoji správu. U mezinárodního soudu v Haagu proti tomu protestovala řada asijských zemí, například Filipíny s podporou zemí jako je Vietnam, Brunej, Japonsko a další. Bylo jim dáno za pravdu, nicméně následně se nestalo nic. Evropa si tohoto znepokojivého faktu ve stínu ukrajinské krize pochopitelně nevšímá. A Čína toho náležitě využívá. Po letech vnitřní stabilizace Číny jsou to jen další důkazy o tom, že přichází čas čínské rozpínavosti. A nemusíme mluvit jen o situaci v Jihočínském moři. Takzvané Himalájské války, kde jde o vojenské šarvátky mezi Indií a Čínou, ukazují na to, že Peking si nárokuje některá území i v této oblasti.

Nahráváte mi na smeč a hlavně na kacířskou otázku. K čemu nám jsou v dnešní době celosvětové organizace, když nemají respekt u některých států světa? K čemu máme Organizaci spojených národů a Radu bezpečnosti, když její rozhodnutí může pět států, pět jaderných velmocí, kdykoliv zablokovat svým právem veta. A jak jsme svědky v poslední době, Rusko a Čína si i na poli Rady bezpečnosti hrají do noty. Nemluvě o té paradoxní situaci, že případné zrušení Organizace spojených národů lze zvrátit dalším vetováním. Jak z této slepé uličky?

Můj subjektivní názor je ten, že svět musí založit zcela nové organizace. Organizace, které budou pracovat na nových principech, na jiném půdorysu, na jiné struktuře. A nejde jen o OSN. Jsme znovu u Číny a znovu můžeme sledovat prorůstání vlivu této země do vrcholných strukturálních pozic mezinárodních organizací a hlavně snahu o jejich ovlivnění. Mluvím o Interpolu, o Světové zdravotnické organizaci, samozřejmě o OSN. Čínští pohlaváři, kteří se dostali v těchto organizacích do vrcholných pozic, neprosazují zájmy, kvůli kterým byly dané organizace založeny a zřízeny, ale prosazují své vlastní politické, osobní a mocenské zájmy, které jsou velmi často dokonce v příkrém rozporu se stanovami daných organizací. Příide mě skandální, že se v OSN projedná čínský pohled na lidská práva, když má svět už sto let přesně definovány obecná lidská práva. Hlavním cílem Pekingu je snížit důraz na dodržování základních lidských práv a svobod. A vůbec posunout chápání samotného pojmu lidská práva. Základním argumentem je v tomto ohledu státem řízený rozvoj, který má z pohledu komunistické strany vždy přednost před lidskými právy.

Mluvíme v posledních měsících o Číně jako o hrozbě, o ohrožení politické stability. V této souvislosti ale přímo do očí bije naivita nejen naší země, ale celého západního světa, který se hospodářsky zcela nechal Čínou opanovat. Nejsme daleko od pravdy, když řekneme, že dnes nejsme schopni bez Číny vyrobit téměř nic. Nedostatek počítačových čipů, který blokuje výrobu automobilů v západní Evropě, je toho jasným důkazem. Jak dlouho nám bude trvat, než se postavíme na vlastní nohy?

Dobrá otázka. Důkaz nám dala například koronavirová krize, kde jsme byli odkázáni na zdravotnický materiál z Číny, na roušky, na respirátory. Dalším důkazem je současná léková a farmaceutická krize. Tuto otázku koneckonců před čtrnácti dny na naší konferenci v Parlamentu otevřel ředitel BIS Michal Koudelka, který mluvil také o závislosti Západu na Číně v těchto strategických odvětvích. Jsme na Číně závislí v otázce mnoha strategických surovin a odvětví. Evropa, ale i USA přesunuly řadu svých výrobních závodů do Číny a do Asie, nejen z důvodů levnější pracovní síly, ale i třeba kvůli životnímu prostředí. Nechceme si zatěžovat „svůj svět“ některými chemickými výrobními linkami, některá chemická odvětví jsme na svých územích zcela zakázali. To všechno ale vedlo k velké závislosti na Číně v hospodářském a výrobním odvětví. Dlouho jsme si to neuvědomovali a možná v tom velkou roli sehrála i jistá zaslepenost bohatého Západu. Došli jsme tak daleko, že Západ je na Číně závislý dokonce i ve výrobě zbraní. Chybějí nám totiž strategické suroviny. 

A jak nám to bude dlouho trvat, než se té závislosti zbavíme?

Tak to by nám mohla říct nějaká věštkyně. Bude to běh na dlouhou trať, ale je v našem zájmu udělat to, co nejdříve.