Pavel Bém pro PrahuIN.cz: Praha v éře po mně

ROZHOVOR Pavel Bém patří mezi nezapomenutelné politiky. Mezi lety 2002 a 2010 byl primátorem Prahy, od roku 2004 do roku 2008 i místopředsedou ODS. Dnes je sice stále členem své mateřské strany, ale politice se věnuje už jen v souvislosti s profesí adiktologa. Stále miluje sport, především pak hory. Ostatně má na kontě nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Jak dnes hodnotí své působení v čele hlavního města? A co soudí o dnešních politicích?

Čím dnes žije Pavel Bém?

Bohužel, stejně jako vy a přinejmenším půlka planety – covidem. Začínám tím proto, že tento fenomén je více než virus, nemoc, či pandemie. Jedná se o nejdramatičtější změnu a zásah do lidských životů po demontáži komunistických režimů na konci osmdesátých let minulého století. Nejenom tím, že přináší tragédie v podobě těžce nemocných a umírajících, ale především tím, že legitimizoval panevropský státní paternalismus a levicový sociální konstruktivismus a ve jménu ochrany veřejného zdraví umožnil v globálním měřítku omezit co nejvíce to, co jsme získali sametovou revolucí: všechny představitelné tvary lidských práv a občanských svobod. To není stížnost. To je konstatování. Celý demokratický svět se nakazil nikoliv virem SARS-Cov2, nýbrž infekcí „předběžné opatrnosti“. Ta naše elity zbavila soudnosti a kritického rozumu.

Můžete to přiblížit? Co v tomto ohledu vnímáte jako největší problém?

Věda, fakta a kritické myšlení se ohýbá jako paragraf, podle toho, jak se to hodí. Místo cílených opatření pro ohroženou populaci se plošně aplikují lock-downy bez ohledu na to, co to dělá s lidskou komunitou. Lidé se bojí, žijí ve strachu a panice, děti se nevzdělávají tak, jak by mohly či měly, kultura, sport, zdravý životní styl dostaly na frak a jenom Bůh ví, zda se ještě dokáží vzpamatovat.

Jak tato situace podle vás dopadá na oblast podnikání, která je v souvislosti s covidem často skloňovaná?

Svobodné podnikání, které je základem zdravého ekonomického fungování státu, je napůl v troskách. Dotační programy, které již dříve rozložily tak potřebnou ekonomickou soutěž, byly dovedeny do dokonalosti, když nejtučnější státní dotace dostávají v době covidu kasina. Stojíme na prahu inflační krize a masivního zdražování, a do toho ti, kteří vydělávají nejvíce, anebo přinejmenším hodně, nám zdražují bezuzdně energie. A my na to nechápavě koukáme a do toho tleskáme „green dealu“, aniž bychom si stačili uvědomit, jak jsou tyto dva fenomény, tedy „zelená energie“ a zdražování cen energií, spojené pupeční šňůrou. Žijeme v naprosto iracionálním světě, který se vysmívá zdravému rozumu a kritickému myšlení. Je to o to horší, že se nejedná o „český“ problém, nýbrž o problém globální, či alespoň evropský.

Co vás dnes živí, baví, naplňuje?

Tím vším, co jsem řekl v předchozích otázkách, žiji, ale neraduji se z toho. Raduji se ze své práce lékaře, psychiatra a psychoterapeuta, byť právě tady vidím dost děsivé dopady covidové psychózy a krize, o které hovořím. Mám radost z každého, kdo se vyléčí či se jeho zdravotní stav zlepší. Stejně tak mám hluboký soucit s těmi, kteří trpí. Jsem také vysokoškolský pedagog, věnuji se postgraduálnímu vzdělávání a supervizní práci, a i to mě nejenom živí, ale také naplňuje radostí. Hodně cestuji. Jsem aktivním členem mnoha nadnárodních organizací v oblasti drog, závislostí a drogových politik. Smyslem mé práce v této oblasti je transformace a humanizace mezinárodních i národních protidrogových politik.

Mé koníčky jsou notoricky známé, tak jenom okrajově zmíním, že stále miluji hory - malé, střední, velké, v nich relaxuji, odpočívám, nabírám energii. Aktivně sportuji, mám rád muziku a kulturu vůbec. Snažím se číst. Sport, kulturu a vzdělání považuji právě v covidové době za základní pilíře naší vědomé práce s imunitním systémem, který je tím nejdůležitějším, co může covid porazit.

Co vnímáte jako největší problém v oblasti drog?

Obchod s nezákonnými drogami představuje v retailovém ocenění černého trhu přibližně 350 bilionů amerických dolarů ročně, což je velikost trhu srovnatelná se zákonným obchodem s alkoholem, tabákem a obilovinami dohromady. Černý trh s drogami je ze své podstaty násilný, generuje organizovaný zločin a zabíjí lidi. Chybné protidrogové zákony a politiky zase generují infekce a další „unitended negative consequences“ a posílají nemocné do kriminálu namísto léčení. Mám radost z toho, že stojíme na prahu systémových změn, a že v některých zemích se nám daří zákony měnit, trhy s návykovými látkami regulovat a tím také řídit, nemocné léčit a tím vším šetřit peníze daňových poplatníků.

Zanevřel jste na politiku, nebo vás dění na tomto poli stále zajímá?

Vůbec ne. Zanevřít na politiku může jenom někdo, kdo je hluboce zklamán a žije v nezpracovaném bilančním rozporu. To já nejsem. V aktivní politice jsem strávil téměř 20 let života a takových 20 let je pro mě důležitý čas. Hodně jsem se naučil. A také pochopil. Největší problém dnešní politiky vidím ve skutečnosti, že politici nenesou žádnou odpovědnost za to, co dělají. Stačí dobře mluvit, být autentický přesvědčivý a slibovat. „Pravda“ se vytváří opakováním ve vlastněných či zainteresovaných médiích a samozřejmě na sociálních sítích. Můžete si dovolit udělat miliardový dluh v rozpočtu a přesto přesvědčivě tvrdit veřejnosti, že šetříte veřejné zdroje.

Co je podle vás největší problém současných politiků?

Je fascinující, že dnes neexistuje zdravá zpětná vazba, která by v takovém případě zlomila politikům vaz. Kdybych před 20 lety udělal já tisícinu toho, co si mohou dovolit dnešní politici na jakékoliv úrovni, byl bych okamžitě „mrtvý“. To je jeden naprosto nenormální vzorec fungování dnešní politiky. Ten druhý se řídí heslem: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Vyhrávají ti, o kterých vlastně vůbec nevíte, že existují a co dělají.

Jaké je aktuálně největší politické téma Prahy?

Největší problém Prahy je v tom, že se politici naučili bez ladu a skladu utrácet peníze. Jsou mizerní manažeři a neumí investovat do budoucnosti města, tedy do výstavby městské infrastruktury. Rozpočet běžných výdajů, tedy toho, co se „prožere“ či utratí za administrativu, se za posledních 10 let zdvojnásobil z 30 na téměř 60 miliard. To je astronomické číslo. Každý rok tak pražský magistrát „projí“ jeden celý tunel Blanka. Kdyby se drželi mí nástupci rozpočtové zdrženlivosti či zodpovědnosti, mohli jsme dnes mít nikoliv 10 tunelů Blanka, ale dokončený vnitřní Městský okruh a za vlastní peníze postavený i ten vnější tranzitní, Pražský okruh. Nemáme nic. Za posledních 10 let se nepostavila jediná významná městská stavba. Tou poslední byla Nová ústřední čistírna odpadních vod. Ale při vší úctě k mým nástupcům, tu jsem projektově i ekonomicky připravil také já, včetně vysoutěžení dodavatele. Takže problém Prahy? Bezmyšlenkovitě se utrácí za blbosti a nic se nestaví. Naštěstí náměstek pro dopravu je natolik soudný, že některé klíčové infrastrukturní stavby začal alespoň projektově připravovat.

Co podle vás dnes běžného Pražana nejvíc trápí?

Pražany dnes trápí naprostá nekoncepčnost práce vedení města. Nedostatek odvahy důležité stavby prosadit. Schopnost se dohodnout. Uvnitř koalice či s vedením státu. Absence projektového řízení. Tah na branku.

Co se podle vás v „éře po vás“ naopak povedlo?

Co se mým nástupcům povedlo? Určitě jsem vděčný Adrianě Krnáčové, že dokázala na rozdíl od předchůdců dotáhnout dokončení stavby Nové ústřední čistírny odpadních vod.

Jak vnímáte a hodnotíte působení aktuálního vedení Prahy? Je něco, na co by se podle vás mělo opravdu akutně zaměřit?

Mají před sebou sotva pár měsíců života. Už nic nestihnou. Určitě nebudou dělat nepopulární opatření, tedy šetřit. Budou dále utrácet za pitomosti. Moc přeji dopravnímu náměstkovi Adamu Scheinherrovi, aby se mu podařilo připravit dostavbu Městského okruhu v severovýchodní části města. Kdykoliv narazím při výjezdu z tunelu Blanka na kolony v Holešovičkách, tak si klepu na čelo, jak je možné, že už další úsek dávno nestojí.

V době vašeho působení na postu primátora jste často čelil kritice za velké projekty, tunel Blanka a další rozvojové projekty. Mnozí, dnes vzpomínají, že za Bémovy éry se v Praze alespoň něco dělo a město se někam posouvalo... Vzpomínáte si na to, když jste do čela Prahy nastupoval?

Jako primátor jsem nastoupil v roce 2002 do funkce s jednou velkou výhodou a s jednou obrovskou nevýhodou. Nevýhodou byl děsivý stav města po povodních v roce 2002. Město a městská infrastruktura byla v troskách… Velkou výhodou však byla moje zkušenost s řízením velké městské části (Praha 6) a také skutečnost, že velké infrastrukturní stavby byly vlastně projektově připraveny. Mí předchůdci – primátor Koukal a částečně i Kasl nainvestovali spoustu energie do projektové přípravy velkých staveb. Měli k tomu schopné manažery: Radka Steinera, Milana Houfka, Honzu Burgemeistera, Zdeňka Kováříka, Zdeňka Zajíčka a řadu dalších. Moje generace měla na co navázat.

Jak dnes s odstupem času hodnotíte své působení na postu primátora? Našel byste něco, za co jste na sebe jako primátora Prahy opravdu pyšný?

Jak hodnotím sám sebe v roli primátora? Nejspíše stejně, jako většina lidí dnes. Spoustu věcí se udělalo dobře, něco pochopitelně špatně. V tom si myslím, že nakonec přeci jenom trochu vyhrála spravedlnost. Hodně se toho postavilo. Město se v naší péči vyhrabalo z povodňové hrůzy. Postavily se nové trasy metra. Blanka. Dokončila Mrázovka. Klíčové stavby Pražského okruhu spojující dálnice D1 a D5. Systém protipovodňové ochrany města za 3 miliardy, vlastně převážně z vlastních zdrojů. Obrovské investice do životního prostředí. Do bytové výstavby, aby měli mladí lidé, kde bydlet. Za rozumné ceny. Málokdo si dnes vzpomene, jaký obrovský pokrok se stal v oblasti Pražských služeb, třídění odpadu a čistoty města. Praha byla vyhlášena jako druhá nejčistší metropole na světě, to už něco znamená. Nová sportoviště, a to i bez olympiády. Kultura – miliarda dotací, které se začaly rozdělovat alespoň podle trochu spravedlivého klíče. Práce Milana Richtera. Na to všechno jsem pyšný.

Co byste s odstupem času udělal jinak?

Pochopitelně, spoustu věcí bych dnes dělal jinak. Asi bych i jinak pracoval s médii. Určitě bych byl chytřejší v prosazování myšlenky uspořádat v Praze a ČR olympiádu. Byl to geniální nástroj na dokončení městské infrastruktury. Citlivěji bych pracoval s Kaplického knihovnou. Určitě by nestála tam, kde chtěl Jan Kaplický, ale nejspíše by stála jinde. Byl bych opatrnější ve výběru týmu spolupracovníků. Asi bych se nehádal s premiérem. To mně zlomilo vaz.

Říkalo se o vás, že jste hodně přísný, ale spravedlivý šéf... Myslíte, že dnešní primátor je v tomto ohledu „měkký“? Že by Praze prospěla tvrdší ruka?

Nemohu soudit, protože pod pokličku primátorovi kanceláře nevidím. Spíše si myslím, že dnešnímu primátorovi vlastně vůbec o budoucnost města nejde.

Je to přes deset let, co jste opustil politiku... Co vám léta v politice dala a co naopak vzala? A stálo to za to?

Určitě to stálo za to. Byl to pořádný „fičák“. 8 let jsem se pořádně nezastavil, Až na 2 výjimky. Poprvé, kdy jsem se „ztratil“ podle novinářů u lidožroutů v Papuánské džungli a podruhé, když jsem lezl na nejvyšší horu světa.

Jaký je dnes, po letech v politice, Pavel Bém jako člověk?

To asi mohou posoudit ti druzí. Sám sebe vnímám jako bytost otevřené mysli a otevřeného srdce. Raduji se každý den z maličkostí. A to i v těžké době covidu. Usiluji o hloubku lidského vnímání a integraci našeho vědomí do dobré péče o naši planetu. Hodně cestuji a snažím se, tam kde mohu, „evangelizovat“ lidská společenství k tomu, aby byla ohleduplná a humánní. Tím se dostávám k drogám a drogovým politikám. Snažím se dělat dobře to, co mě baví a v čem jsem dobrý. Lidé kolem mne říkají, že jsem „omládl“. Není to vyloučené…

Máte ambici nebo nutkání se k politice vrátit?

Mám-li být upřímný, vlastně stále trochu v politice jsem. Jsem platící člen ODS a také jsem stále velmi aktivní v oblasti české protidrogové politiky. Už z názvu je zřejmé, že se skutečně o politiku jedná. To moji kapacitu pro politiku zcela naplňuje. Víc nechci. Ani se do současné politiky osobnostním nastavením nehodím. „Mluvit“ sice umím, ale podstatnější pro mne vždy bylo „dělání“.

Už v době vašeho působení v politice jste se věnoval lezení, zdolal jste nejvyšší vrcholy všech světadílů... Co člověku hory dají a který z vašich vrcholů byl tím nej..., nejkrásnější, nejnáročnější, nejdůležitější?

Hory jsou pro mne láskou i životním stylem. Možná dokonce i „závislostí“. Nejvyšší vrcholy 7 kontinentů jsem vylezl a byl to úchvatný zážitek. Na každém kontinentě úplně jiný. Nikdy jsem ovšem vrcholy „nesbíral“. Je mi dnes tak trochu jedno, zda jsem na Studniční hoře v Krkonoších nebo na K2 v Karákóramu. Žiju v absolutní přítomnosti. Tady a teď. Raduji se z přítomného okamžiku.

Nejnáročnější hora? Asi právě K2. Nejdůležitější? Hora duchů – Manaslu v Himálaji po ničivém zemětřesení. Nejkrásnější? Všechny dohromady.

Věnujete se i nadále sportu? Jak je podle vás na tom dnes Praha v nabídce pohybových aktivit pro své obyvatele? Využíváte nějaké z těchto možností?

Ano, jsem aktivní, výkonnostní sportovec. Bez sportu není zdravého života. A já se snažím žít zdravě. Hory, lyže,  kolo. Právě se připravuji na jeden z letošních lyžařských maratonů – laufů, italskou Marcialongu. Potom Jizerská 50 a Vassák ve Švédsku… Praha je dobrým městem pro sport a volnočasové aktivity. Ale musí skončit covid.

Co byste v dnešní ne zrovna lehké době popřál Pražanům do roku 2022?

Zdraví. Klid v mysli a srdci. Optimismus, naději. Bude to těžký rok. Inflace, ceny energií, omikron a další „potvory“. Každý nicméně máme své zdroje. Využívejme je. Radujme se z maličkostí a tyto radosti sdílejme s druhými…