foto: Facebook Pavla Mareše/Pavel Mareš
POLITICI VLASTNÍMI SLOVY Člen zastupitelstva hl. m. Prahy a MČ Prahy 10 za KDU-ČSL na svém Facebooku 29. prosince k Emilu Háchovi
Třetí československý prezident se netěší ani zájmu, ani oblibě širší veřejnosti. V roce 2008 ho připomněla kniha Emil Hácha, před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR, s příspěvky historiků Víta Machálka, Jana B. Uhlíře, Josefa Tomeše, Roberta Kvačka, právníka Antonína Procházky, masarykoložky Dagmar Hájkové, publicisty Jaromíra Slomka, dnes pak portrétový článek v Lidových novinách.
Hácha - v příkrém rozporu s obrazem, který o něm hanebně vytvořila komunistická historiografie - patřil k těm, kdo v těžkých dobách hájil zbytky naší svrchovanosti, právo na státnost, českou kulturu i konkrétní lidi, ohrožené na životě. Úzce spolupracoval s později popraveným premiérem Aloisem Eliášem.
Zemřel na Pankráci, bez možnosti návštěvy své dcery, pohřben ve vězeňských šatech, opuštěn.
Lidské osudy, jako je ten Emila Háchy, bychom měli studovat, zajímat se o ně, poučit se z nich, protože vzdorují zjednodušování, nechybí jim tíživá tragičnost, ale hlavně ani v tom nejhorším momentu se u nich neztrácí hluboké lidství.
Krátce připomínám jeho štědrovečerní promluvu z roku 1939, přenášenou Českým rozhlasem a zakončenou hymnou Kde domov můj.
„Drazí občané českých zemi, bratři a sestry!
Štědrý večer, tento tajemný svátek, večer divoplodné noci, jak nazval jej starší náš básník, jeden z našich největších, vkládá mně do úst i dnes, kdy máme za sebou rok plný závratných dějin, několik prostých slov, jež chtěl bych vám říci od srdce k srdcím.
Podle prastaré křesťanské tradice jsou svátky vánoční svátky radosti. Ale dnes jsme uprostřed těžké války. Každý, kdo může i v dnešní válečné době prožívat tento večer u domácího krbu v plném kruhu svých nejbližších, musí si vážiti více než kdy jindy tohoto vzácného štěstí.
Avšak ani doba tak citová, jako jsou vánoce, nesmí nám dáti zapomenouti na chladné potřeby dneška. Vědomí bratrské sounáležitosti, které jest dnes naším nejmocnějším společným majetkem, ukládá naší žijící generaci neúprosnou povinnost k celku. Musíme především míti na mysli stálý svůj závazek k těm bratřím a sestrám, kteří jsou potřební. Tato povinnost vyplývá netoliko z národního vědomí, nýbrž i z hnutí citového. Dáváme i sami sobě veliký dar, když zmírňujeme strádání a tíseň našich bratří a sester. Neznám krásnějšího výroku básnického, než je ten, že nic není lepšího pro lidskou duši, nežli učiniti, aby smutná duše byla méně smutná. Míti radost z radosti jiných je jednou z největších lidských radostí.
Vánoce byly od pradávna a zůstanou svátky dětí. O vánocích myslíme vřeleji na osud svých maličkých, než kdykoliv jindy. Více než jindy doléhá na nás otázka, co očekává naši přicházející generaci — bude její život lehčí nebo těžší nežli život náš? Jest naší povinností učiniti vše, aby generace přicházející nepocítila v ničem újmu. Dětem ode všeho první sousto, dětem nejbližší místo u krbu, dětem nejbližší místo u našich srdcí!
V tyto dny, kdy zasedá s námi ke stolu láska, nechť spínají se naše ruce k modlitbě, kterou se modlívalo ušlechtilé básnické srdce jednoho z našich národních kněží: Neopouštěj Hospodine národ ten, jehož krev je krví mou a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem; chraň jej, střez a opatruj!“
Publikováno v rámci přehledu prohlášení i jiných mediálních výstupů jednotlivých volených zastupitelů v Praze