Pavel Vyhnánek (Praha sobě): Systém segregace v českém školství je hanebný

POLITICI VLASTNÍMI SLOVY: Místostarosta MČ Praha 7, člen zastupitelstva hl. m. Prahy za Praha sobě na svém Facebooku 23. dubna ke školství.

Období přijímacích zkoušek mi každoročně připomíná, že žiju v zemi, která se podobá Kuvajtu v době irácké invaze. S jediným rozdílem. Nehoří nám tu ropa, ale mnohem cennější bohatství – lidský kapitál.

Můj vztek je o to větší, že jsem z pohledu českého školství býval beznadějným případem. Když jsem ani na konci první třídy neuměl číst, začala se mnou maminka obíhat všemožné poradny. S nevyřčenou hypotézou poškození mozku vinou porodních komplikací.

V některé fázi našeho oboustranného trápení naštěstí narazila na moudrou psycholožku, která ji řekla, ať se na všechno a na všechny vykašle. Že nějaké děti prostě potřebují čas. Některé hodně času. Pak ovšem zafungují podobně jako autíčko na setrvačník, které se dlouho rozjíždí, ale nabírá rychlost a při troše štěstí někam dojede.

Já jsem to štěstí měl. Vyrůstal jsem v láskyplné péči vzdělaných a trpělivých rodičů – a devadesátá léta mi dopřála tolik potřebný čas navíc. V dnešní době či s jinými rodiči bych neměl šanci. Samé jedničky se nikdy nekonaly, osmiletý gympl nestál ani za zkoušku, na šestiletý jsem se nedostal. Díkybohu však tehdy byl tlak na výkon výrazně nižší, dětí bylo méně, Cermat neexistoval a já se tak v devítce dostal na dobrý gympl. A díky pomoci laskavých profesorů jsem v druháku dostal stipendium a mohl dodělat střední školu v zahraničí. A já zažil věci!

V jedné třídě třeba seděla Finka, jejíž otec šéfoval celé Nokii. Vedle ní uprchlík ze Súdánu, který ani pořádně nevěděl, co je to střední škola. A nikdy nezapomenu na chlapce, který půl roku neřekl jediné anglické slovo. Žádné neuměl. Jenom nesměle žmoulal slovníček a koukal se do země. Byl ze Sarajeva a před očima mu postříleli nejbližší rodinu.

Někteří spolužáci vyhrávali světové znalostní olympiády, jiní neznali ani zlomky. Přesto nás ta škola za pouhé dva roky připravila na celosvětově uznávanou maturitu IB a my jsme ji všichni do jednoho udělali. Uprchlík i svědek válečných zvěrstev pak dokonce pokračovali na ty nejlepší univerzity a dnes dělají kariéry, o kterých se nikomu z nás nesnilo.

Později jsem v Bologni bydlel se synem rodičů, kteří měli jen základní vzdělání a provozovali trafiku. Dnes je z něj špičkový ortoped. V Norimberku s klukem, jehož otec – imigrant prodával zmrzlinu. Syn má dnes doktorát a skvělou práci v Adidasu.

Tohle byly mé nejcennější životní zkušenosti. Viděl jsem, že jiný systém je možný. O to víc mě bolí vědomí, že v Česku by tihle všichni zůstali za dveřmi. Dnes bych za nimi ostatně zůstal i já. Spolu se stovkami ukrajinských dětí, které nepustili na střední školu, protože neuměly dobře česky. Jak směšné! A spolu se stovkami českých dětí, které dopadly stejně, byť česky umí.

Systém segregace v českém školství je hanebný. Jeden z nejhorších v civilizovaném světě. Dokud to nezměníme, nikdy se z montovny nepozdvihneme na skutečnou vzdělanostní ekonomiku. A bez toho nevyřešíme ani důchody, ani schodkový rozpočet. Zato nám bude mezi prsty dál protékat nadání, potenciál, budoucnost, ale i elementární důstojnost pro děti. A jejich rodiče.

Publikováno v rámci přehledu prohlášení i jiných mediálních výstupů jednotlivých volených zastupitelů v Praze