Pavel Vyhnánek (Praha sobě): Z čekání na druhé kolo všem trochu hrabe

POLITICI VLASTNÍMI SLOVY Místostarosta Městské části Praha 7, člen zastupitelstva hl. m. Prahy za Praha sobě na svém Facebooku 22. ledna ke druhému kolu prezidentských voleb

To čekání na druhé kolo prezidentských voleb je hrozně dlouhé a všem už z něj trochu hrabe. Alespoň mně teda jo. Pojďme si jej zkusit zkrátit zajímavými příběhy. Třeba o prezidentech. Začínám:

Když byla moje maminka malá, přijel do Českých Budějovic, kde vyrůstala, Antonín Novotný. Dodnes vzpomíná, jak jej šla celá škola vítat, jenom ona nemohla, protože jí to její tatínek, můj dědeček, zakázal. Místo vítání prezidenta tak seděla doma a ustavičně plakala, protože chtěla být s kamarádkami. Její hodné mamince, mé babičce, se jí nakonec zželelo, a potajmu, aby se to tatínek nedozvěděl, jí dovolila jít. Moje maminka našla své kamarádky i se soudružkou učitelkou a pustila se s plným nadšením do vítání. Jenže jí přepadly tak silné výčitky svědomí z porušení tatínkova zákazu, až se jí udělalo zle od žaludku. Uprostřed vítání se proto soudružce učitelce omluvila a vrátila se domů. Toho dne maminka pochopila, co je to hrdost.

O necelé půl století později jsem se vítání prezidenta dočkal i já. Studoval jsem v Itálii a na naši školu zavítal Carlo Azeglio Ciampi. Tehdejší prezident Italské republiky. Dodnes vzpomínám, jak pár dní před jeho návštěvou navezli do naší přímořské obce neuvěřitelné množství obřích květináčů se stromy, keři a květinami. Všichni jsme měli radost z toho, jak se naše okolí proměnilo k lepšímu. Zeleň, kam oko pohlédlo. Konečně! O to větší bylo naše překvapení, když jsme druhý den při cestě do školy zjistili, že všechny ty stromy, keře a kytky přes noc zase někdo odvezl. Asi do další obce, kam mířil il presidente. Toho dne jsem pochopil, co je to politika.

Publikováno v rámci přehledu prohlášení i jiných mediálních výstupů jednotlivých volených zastupitelů v Praze