Petr Zeman (BEZPP): Město začalo říkat, co chce

POLITICI VLASTNÍMI SLOVY Člen zastupitelstva hl. m. Prahy, zvolený na kandidátce Praha Sobě na svém Facebooku 18. srpna k Metropolitnímu plánu

Výbor územního rozvoje, Metropolitní plán, volby, pár konkrétních návrhů a co se bude dít dál.

Dnes proběhlo už čtyřicáté jednání mnou řízeného Výboru pro územní rozvoj za čtyři roky – celkem slušná jízda! Nebyla to vždy procházka růžovým sadem, zažili jsme i vyhrocenější okamžiky, ale myslím, že se podařilo pár dobrých věcí.

Proces přijímání změn se zrychlil zcela zásadně. A těší mě, že tomu pomohla transparentnost a intenzivní komunikace všech účastníků. To je tak, když se zprvu zdá, že si otevřeností komplikujete svou práci, ale nakonec se ukáže, že je to úplně obráceně.

Výbor zkrátka rozhodoval. Vypadá to jako samozřejmost, ale nebylo tomu tak vždy, šuplíky pro nepohodlné změny dříve fungovaly v docela velké míře.

Šlo se do většího detailu. Dnes je už automatické, že výbor chce vidět podrobnější dokumentaci než jen barvičky územního plánu. Výbor také využíval možnosti „zapodmínkování“ svého souhlasu (např. dořešení dopravní obslužnosti, občanské vybavenosti, vyhlášení architektonické soutěže atd). Město si tak začalo hlasitě říkat, co chce. A taky nabízet pomocnou ruku při projednávání.

Územní rozhodování se silněji propojilo s majetkovými otázkami. Tyto věci byly při rozhodování o územních změnách vždy ve hře (kdo a kdy postaví školu, park, silnici), ale po přijetí kontribučních pravidel dostávají svůj řád.

Vše by nebylo myslitelné, pokud by zastupitelstvo práci výboru neakceptovalo. Je tedy skvělé, že výbor byl složen ze silných osobností, které prosazovaly své názory už na jednání výboru a zároveň svůj postoj uměly obhájit ve svých stranách. Územní rozvoj se tedy nestal součástí politických přestřelek. Nevídané.

Když už dělám takové závěrečné shrnutí, protože se blíží komunální volby, tak ještě pár poznámek k tomu, co by se dalo v práci ještě vylepšit.

U změn, jejichž procesování trvalo třeba i více než deset let, se v závislosti na volebním cyklu měnilo i personální složení výboru, tzn. že změnu schvaloval úplně jiný výbor, než ji do procesu pustil. Je tedy třeba, aby každá změna územního plánu měla svého „průvodce“, jak na odboru magistrátu, tak na IPR. To se dá zařídit různými způsoby, ale podstatné je, aby se informace donesly k lidem, kteří potom reálně rozhodují.

Úloha IPR v územních změnách. IPR je koncepční pracoviště a měl by aktivněji přistupovat k prosazování vůle města. Samozřejmě bude záležet i na politické reprezentaci, zda něco podobného umožní. Osobně bych ale uvítal, aby územář, který dává za IPR písemná vyjádření, měl chuť a potřebu svá stanoviska na výboru vysvětlit.

Proces jednání o kontribučních smlouvách se musí usadit. U menších území, kde dle přijaté metodiky vyjednává MČ, je třeba najít mechanismus, aby si mohl kdokoliv vyhledat tuto dohodu. Výboru zatím jen stačí ujištění, že je dohoda oběma stranami akceptována. Není třeba, aby jednotlivé MČ v budoucnu sjednotily svá pravidla, ale výsledek by měl být k dohledání. Stejně tak vyjednávání na MHMP je třeba konstituovat, současný způsob není udržitelný. VURM by potom měl mít jen informaci, že je vše vyřešeno, popř. dostat varianty řešení k rozhodnutí.

Bude třeba se podívat na záležitosti participace, a to i na akt tzv. veřejného projednání. Tomu je třeba věnovat pozornost, protože dobře provedená participace spousty problémů vyřeší, popř. je dostane na povrch pozornosti. Bude složité vysvětlit různé fáze řízení – co dělat při územní změně, územním a stavebním řízení, co je regulační plán, co je urbanistická studie atd. Osobně se budu přimlouvat za co nejjednodušší systém, různé formy chytristiky se dle mého dlouhodobě nikdy nevyplácí. Jednoduchost také pomůže přímému dialogu bez různých zprostředkovatelů.

Musíme upřesnit, a hlavně „zezávaznit“ podmínky, které si výbor, a potom i zastupitelstvo, při schvalování určili. I dnes dochází k situacím, že něco náročně vyjednáte, ale pozemek se potom předprodá a nový majitel už nectí závazek, který uzavřel někdo jiný. U kontribučních smluv je již na toto pamatováno, u ostatních podmínek je to slabší.

A samozřejmě nás čeká přijímání nového územního plánu zvaného Metropolitní. Tady je posun bohužel dosti minimální. Ale tím nemyslím posun z hlediska procesu, protože MP prošel druhým veřejným projednáním, spousta připomínek z prvního kola byla zapracována a uzemní plán se oproti návrhu výrazně změnil. Jde mi o mentální nastavení, o veřejné mínění. To se, myslím, nepodařilo zásadně změnit a je otázkou, zda to někdy půjde, protože územní plánování se obecně považuje za příliš složitou záležitost, za rejdiště odborníků, právníků, za něco, čemuž nelze zcela porozumět, a tudíž je třeba k tomu mít rezervovaný postoj. A u Metropolitního plánu k tomu je nutné ještě připočítat nešťastnou komunikaci tehdejšího šéfa kanceláře Romana Kouckého, který spíše dělil, nežli spojoval. Mohl bych naříkat nad nejasným postojem opozice, kdy některé radnice místo konstruktivního připomínkování plánu jej demonstrativně odmítají jako celek, mohl bych plakat nad někdy účelovou kritikou od organizací, které rétoricky podporují město krátkých vzdáleností, ale v konkrétních případech dávají přednost rozvolněné příměstské krajině sídelní kaše. Ale to by bylo na nic. Území plán je demokratickou společenskou dohodou a je třeba vysvětlovat a nepohoršovat se nad rozdílnými názory. Takže bez vykrucování: nový územní plán Praha potřebuje a jeho přijetí bude závislé na tom, jak se budeme schopni domluvit. Tady bych rád viděl mnohem aktivnější roli Výboru pro územní rozvoj v příštím období.

Když to tak po sobě čtu, je mi jasné, že to není zrovna popularizační text, ale sobecky dodávám, že mi to umožnilo uspořádat vlastní myšlenky. Tak snad někdo vydržel do konce.

Publikováno v rámci přehledu prohlášení i jiných mediálních výstupů jednotlivých volených zastupitelů v Praze