„Piráti podělali, co mohli,” říká exprimátorka Krnáčová

ROZHOVOR: S bývalou primátorkou Prahy za ANO Adrianou Krnáčovou jsme se potkali v centru města, hned vedle rozestavěného Václavského náměstí. Mluvili jsme o tom, jak se dostala z nemoci, čemu se teď věnuje nejvíc a čemu by se ještě věnovat chtěla. A samozřejmě jsme se dotkli i současné i minulé pražské politiky a jejího angažmá v hnutí Andreje Babiše. Nevynechali jsme ani přezdívku Krnda, a dokonce se nám v rozhovoru objevilo i kouzelné slovíčko „debil“. Proč by si podle Adriany Krnáčové měli politici vypnout sociální sítě? A kde by nejradši psala své další knihy?

V první řadě bych se měl asi zeptat: Jak se máte?

Teď už dobře. 

Ptám se i s ohledem na to, že vám byla v roce 2020 diagnostikována rakovina. Nemoc jste přestála, ale dá se po ní pracovat s plným nasazením, nebo se šetříte?

Určitě mám teď jiný vztah k práci. Dělám v podstatě jen to, co dělat chci. A ne to, co dělat musím. Hlavně mám tu výhodu, že se nemusím potkávat s lidmi, se kterými se potkávat opravdu nechci. Nejde jen o pitomce, ale nemusím se potkávat ani s těmi lidmi, kteří člověka jenom vysávají a nic mu nedávají. 

To mě ta nemoc naučila. Začala jsem se víc zabývat sama sebou a víc si sama sebe vážit. A vážit si víc i svého času, který věnuji jiným lidem a tomu, co dělám. Pak se také jednodušeji všechno redukuje na věci, které chci dělat a které mě baví. Takhle si teď žiji.

Jak tedy konkrétně vypadá váš pracovní týden?

Musím říct, že v poslední době celkem hezky. Vstávám nejčastěji v půl sedmé, pak si dám chvilku klidu a myšlení, sprchu, kávu a začínám s prací. Ráno to jsou nejčastěji telefonáty, které odbavím z domu, a pak vyrážím na trénink. Po něm mám většinou schůzky, zpracovávám podklady, kolem páté se vracím domů a pak mám buď ještě nějaké online schůzky, nebo jdu běhat.

Vždycky jsem hodně četla, teď jsem objevila audioknihy. Jezdím dlouhé trasy, protože mám spoustu práce mimo Prahu, takže poslouchám a u toho relaxuji.

Posloucháte audioknihy a zároveň sama píšete. Vydala jste knihu Zpupnost, která vychází z období, kdy jste byla primátorkou, teď jste navázala knihou Nemesis. Chystáte něco dalšího?

Mezitím jsem ještě vydala takovou motivační knihu 21 dní, která by měla pomoci onkologickým pacientkám. Teď už sbírám rešerše na další knížku, která se týká toho, co aktuálně profesně dělám. Je to trošku komplikovanější a nebudu o tom ještě mluvit, abych nezkazila to překvapení. Ono to totiž ještě možná bude překvapení i pro mě. Což se někdy stává, když člověk píše. 

Ale prozradit, čemu se věnujete jako hlavnímu pracovnímu oboru, to můžeme, nebo ne?

Jak bych to řekla... Věnuji se činnosti, která je tak trochu specifická. Mým cílem je hlavně klientům zjednodušovat jejich práci a šetřit jejich čas a peníze. Řeším zkrátka problémy jiných lidí.

Takže dejme tomu konzultantka, poradkyně? Předpokládám, že to má i něco společného s municipalitami.

Určitě ano. Pracuji hodně s veřejnou správou a se samosprávou. Nejenom v Praze, ale i jinde. A snažím se lidem, kteří s municipalitami spolupracují, ulehčovat procesy.

A kdy berete čas na ty podklady na další knihu?

Ty rešerše zkouším dávat dohromady, kdy to jen jde. Po večerech nebo někdy i o víkendu. V poslední době jsem ale zjistila, že si dobře odpočinu, když ani o víkendu nemusím nic dělat. Ne vždycky to ale vydržím. Když si ale řeknu, že mám dovolenou, tak opravdu nepracuji, neberu telefony, nečtu emaily ani je nepíšu. Snažím se prostě vypnout a nedělat nic pracovního.

Jaké byly vlastně reakce na tu první knížku, kde jste tak trochu přes méně či více fiktivní postavy, každopádně ale přes osobu primátora, odhalovala pražské podsvětí? 

Já si pamatuji, že jednou vzal primátor Hřib tuhle knížku do televize poté, co vypukla kauza Dozimetr, a říkal, že jsem to tam vlastně už celé popsala. Popravdě to tak asi mohlo trochu i vyznít. Celé se to točí kolem podobných situací, kolem pražského dopravního podniku, různých lidí, kteří se točí kolem té firmy, a domluv, které tam probíhají. Takže se tam samozřejmě lidi i sami poznávali. 

Ti, kterých se to týkalo, se moc neozývali, ale ti, kteří jsou situace znalí, se královsky bavili. Ta druhá kniha Nemesis – temné město je takovým volným pokračováním. Netýkalo se to už ale přímo období, kdy jsem byla primátorkou. Nechtěla jsem už psát o sobě a ani o tom, co každý Pražan zná, protože to město a situace v něm každodenně zažívá.

Jak byste vlastně to období, kdy jste byla primátorkou, takhle zpětně označila? Jestli to jde jedním, dvěma slovy.

Asi jako „poslední záchvěvy“. 

Poslední záchvěvy, kdy se ještě dalo v Praze něco dělat? 

Tak nějak. Spíš něco prosadit. Já jsem se snažila maximálně pracovat pro Prahu, a ne pro někoho jiného. Pokračovat v už rozjetých projektech, nekanibalizovat je a přispívat k rozvoji města. A to se nakonec dařilo. Jenže mě ta snaha nakonec stála zdraví.

Jste přesvědčená, že vaše nemoc s tou politickou funkcí v Praze souvisí?

No ano. Když jste 24 hodin denně sedm dní v týdnu vystaven stresu, a to dlouhodobě, tak imunita dostává zabrat a je nasnadě, že se něco stane. To ostatně popisuji i v té knize 21 dní a za mě je to jasné jak facka. A moje onkoložka, profesorka Tesařová, mi to i potvrdila.

Šla byste do podobné funkce i po těchhle zkušenostech znovu? 

A víte, že ano? I proto, že teď vím, že se na některé věci může člověk zkrátka vykašlat. Některé věci nemusí řešit, protože je to beztak zbytečné. Ale tehdy jsem si myslela, že člověk na takovém postu musí řešit všechno. Nemusí. 

Z toho, co jste popisovala, jste nejvíc musela řešit lidi z klubu ANO, tedy z vlastního hnutí.

Já jsem ve funkci párkrát mluvila o idiotech a tady to bohužel v mnoha případech platilo také. Kdybychom udělali casting na jakémkoli pražském náměstí, a to tak, že by se jen náhodně ukázalo na pár lidí, tak jsem čistě statisticky přesvědčená, že bychom vybrali podstatně vhodnější lidi. A mohli bychom vybírat i mezi turisty, kteří neumějí česky. A samozřejmě i mezi stánkaři, kteří mají alespoň nějakou základní znalost nějakého provozu. U některých z těch sedmnácti členů klubu jsem někdy měla důvodné podezření, že jejich jediný zájem byl, aby se natlačili do dozorčí rady v některé z městských firem. Nebo do nějakého výboru. O dění ve městě se moc nezajímali. Teď zažívám déjà vu, když sleduji Piráty.

Mluvila jste o posledním záchvěvu. Co tedy z vašeho pohledu dnešní Praze a pražské politice nejvíc chybí? Jsou to lidé? 

Odvaha. Je to odvaha, protože podle mě chodí do politiky lidé, kteří si naprosto nestojí za svým slovem. Jsou to většinou zbabělci, kteří nepřiznají chybu a schovávají se často za úředníky. Jsou to zbabělci, kteří místo toho, aby naplňovali svůj program a řešili třeba v případě Prahy její rozvoj, tak se ptají na sociálních sítích, co si lidi myslí, že by měli dělat. A podle toho se pak nějak rozhodnou. A já bych řekla, že to není úplně vhodné. Někteří se podle mě už úplně přestali stydět a svoji nedovzdělanost a neschopnost už ani nezakrývají.

Něco se v Praze přece jen ale hýbe. Ať už jde o stavbu tramvajového spojení na Václaváku, nějak se hýbe i metro D... 

Ano, s rekonstrukcí Václaváku jsme začali v 2017 a plán osadit koleje na vrchní část náměstí je starý dvacet let. To, co teď vidíme, není to nejtěžší. Nejtěžší bylo získat územní rozhodnutí pro změnu náměstí. My jsme dělali přeložky sítí, což je zásadní úplně v první řadě, my jsme se dohadovali s DPP, s Kolektory, Prahou 1, plynaři, PRE a podobně. A to vytapetování a vydláždění, to je poslední fáze. A řekla bych, že ta nejjednodušší. Nejtěžší bylo přeložit všechny sítě tak, aby ten návrh mohl být realizován.

Ona je také záhada, proč to má být hotové až v roce 2027. Pokud jde člověk kolem, tak vidí plenty, za kterými se většinou nic neděje.

To je také tím, že na radnici nezůstal nikdo, kdo by ty dodavatele honil. Všichni, kdo byli trochu lucidní, byli vyhozeni, nebo odešli sami. Ta mezaliance hlupáků a zbabělců, která na Praze vznikla, vykopla lidi, kteří byli jako poslední schopní a ochotní dotahovat věci do konce. Bez ředitele odboru strategických investic Karla Prajera by přitom nikdy nebyl otevřený tunel Blanka, nefungovaly by další velké projekty. Ten člověk nakonec po velkém tlaku odešel sám. A ten jeho odbor se víc než pět let potácel v bezvládí.

Vyhodili také výborného ředitele Pavla Janečka z Pražské plynárenské. To jde také na vrub Pirátů a zástupců TOP 09, jejichž personální obsazení v radě a zastupitelstvu bylo a je katastrofální. Bohužel, mohou si za to Pražané, kteří je volili. Jediné, v čem jsou opravdu dobří, je prezentace na sociálních sítích, o které jsem mluvila a která městu nic nepřináší. Pracovat neumí, proto Praha stojí. Proto výstavba nefunguje. A jsou to zase Piráti, kteří podělali na celostátní úrovni stavební zákon i tu samotnou digitalizaci. Audit , který byl teď zveřejněn, mluví nakonec celkem jednoznačně.

A stavba déčka? Ta vlastně taky stojí kvůli nim. Jediné, co v dopravě dokázali, je to, že vyhodili Petra Wittowského z dopravních podniků. A to bez jakéhokoliv důvodu, vlastně jen proto, že se nelíbil panu Hřibovi. Sám se ničeho nedopustil. Město se neposouvá a jediné, co vidíme, jsou otravné hádky a osobní útoky na zastupitelstvu. 

Co tedy pražským politikům chybí kromě té odvahy?

Ten člověk musí být nejen odvážný, musí být kompetentní. Musí mít dostatečnou zkušenost, erudici, odbornou znalost, a to nejen profesní, ale i nějakou základní lidskou zkušenost. Praha není ministerstvo. Praha je provozní jednotka. A provoz musí fungovat, tam se musí točit peníze, tam se musí nakupovat, prodávat, musí se například směňovat pozemky, poskytovat občanům servis, neblokovat záměry výstavby. 

Praha nemůže stát jenom kvůli tomu, že se nějakým neomarxistům nelíbí, že developeři vydělávají peníze. Nelíbí se jim, že se v Praze staví, nejnověji na Praze 12, ačkoli sami pak chtějí dostupné bydlení, což je dost slušný paradox. Zároveň se vůbec nestarají o to, aby se v Praze vůbec něco mohlo postavit. Tomu se říká pokrytectví.

Ukazuje se vlastně na Praze, jak je obecně česká politika prázdná? Scházejí jí osobnosti? 

Moje doporučení pro lidi, kteří jdou do politiky, je prosté: Vypněte sociální sítě. Do politiky přece vůbec nepatří lidé, kteří nemají vůli a odvahu prosazovat svůj „program“, chybí jim vzdělání, zkušenost a morální integrita. Když jim tohle chybí, tak si přečtou jeden blbý post a zhroutí se z toho. Já sama už šest let sociální sítě nemám a je mi strašně dobře. Je mi úplně jedno, co si lidi myslí a co si kdo kde o mně bude říkat. 

Dokonce jsem viděl váš společný podcast s vaším kolegou Petrem Stuchlíkem, kde využíváte i tu ne úplně milou přezdívku. Krnda a Lůzr se to myslím jmenuje.

No jasně! Já mám od sebe celkem veliký odstup, takže mi to nedělá problém. Ten podcast jsme dělali v loňském roce, teď jsme ho trochu uložili k ledu, ale určitě zase něco přichystáme. Ty rozhovory byly pro náš společný projekt, ve kterém ještě působím. Jde o Corrency, což je transakční systém, který umožňuje samosprávám poskytnout až padesátiprocentní podporu pro občany, kteří zase se svými padesáti procenty mohou využít finanční prostředky v místních provozovnách, a podpořit tak maloobchod. Funguje to už ve více než třiceti městech v Česku, v Praze také. A to jsou věci, které mi dávají smysl a které mě baví.

S Petrem Stuchlíkem máte vlastně ještě společného to, že jste oba byli kandidáty ANO, nebo spíš kandidáti Andreje Babiše na pražského primátora. Vy jste pak po odchodu z ANO mluvila o tom, že Babiš nedrží slovo a že je zbabělý. Takže taky nesplňuje ten hlavní požadavek na politiku? 

Z mého pohledu je strašné, když se nedrží slovo. Podle mě je to jedna ze zásadních charakterových vad. Měla jsem s ním tuhle konkrétní zkušenost a vím, že spousta lidí také. Obecně ale nemůžeme očekávat od šéfů politických stran, že by měli výjimečné vlastnosti morálního jedince. Když je někdo delší dobu v politickém prostředí v Česku a nemá dobrý jakýsi etický základ, tak ho to prostředí zformuje, či spíš zdeformuje.

Považujete dneska za chybu, že jste v roce 2015 do hnutí ANO vstupovala? 

Vším, čím jsem byla, jsem byla ráda. Ničeho dneska nelituji, protože kdybych i litovala, tak je to stejně na nic. Hodně jsem se naučila. Nerada to říkám, ale nakonec jsem vděčná i za tu brutální nemoc. Člověka to totiž naučí hodně, kromě hlubokého poznání sama sebe získá dobré rozpoznávací schopnosti. I já teď lépe rozpoznám, s kým se chci a nechci bavit a s kým chci pracovat. 

V jednom rozhovoru jste říkala, že největší problém Prahy je padesát sedm starostů a obecních zastupitelstev. Že je pak v Praze skoro nemožné něco dělat. 

To je zase strukturální problém města a bohužel je to pravda. Město je takto rozparcelované na padesát sedm malých knížectví. Každý ten kníže si myslí, že si na tom svém území může dělat, co chce. Jenže to nemůže. A pak nad tím celým bdí to království, v němž sedí ti, kteří mají pocit, že jsou ti vojvodové, kteří o něčem rozhodují. Je to neefektivní a celé postavené úplně na hlavu.

A co s tím?

Ideální by byla přímá volba starosty s kompetencemi, který si do rady přivede své vlastní lidi. A bude to on, kdo odpovídá za výsledek. Dneska tam lidi nejsou odpovědní za nic. Dneska radnici vede jakýsi primátor, který je ovšem v postavení primus inter pares, tedy první mezi rovnými. Takže je jedním ze členů rady, má jeden hlas a všechno je horizontálně strukturované. Každý si pak v radě dělá, co chce. V takovém případě mohou být obyvatelé těch měst opravdu šťastní, když na takovou klíčovou pozici náhodou zasedne někdo, kdo tomu aspoň trošku rozumí. A není to zrovna neomarxista nebo zbabělec, případně obojí.

Jinak je podle mého názoru taková radnice ústav sociálního zabezpečení pro ty, kteří se nikde jinde neuplatní. Hlavní je, aby to takový člověk odseděl na zastupitelstvu a pak v různých výborech.  Za takový jeden výbor člověk bere osmdesát tisíc a stačí ho svolat jednou za měsíc. Nemusí se na to nic chystat, od toho tam je sekretářka. A je jedno, jestli ten výbor trvá deset nebo osmdesát minut.

Pak jsou ještě různé dozorčí rady a podobně.

To už je ale větší problém, protože tam jde o výkonnost firmy. Hodně lidí, kteří sedí v dozorčí radě nějakého podniku, si neuvědomuje, že podle zákonů o korporacích ručí celým svým majetkem, ať je to dozorčí rada nebo představenstvo. A dozorovat něco, jako je například pražský dopravní podnik, Pražská plynárenská nebo jiné firmy, není taková legrace. 

Přitom, když se podíváme na poslední dozorčí rady a na to, kdo tam měl jakou předchozí zkušenost z řízení korporací, tak zjistíme, že skoro nikdo. Jediný, kdo je v současné dozorčí radě DPP kompetentní, rozumí číslům a skutečně něco dozoruje, je Zdeněk Kovářík za ODS. A ten zbytek? Ani omylem…

Máte vy sama ještě nějaké politické ambice?

Ještě si nejsem jistá... Ten premiér by snad šel.

A pod jakou hlavičkou?

No jedině už pod tou svojí. Ale vážně, nikam se vstupovat nechystám. Já jsem exekutivec, já prostě svým naturelem nejsem politik. Neumím moc dobře lhát ani se vymlouvat. Být exekutivec pro mě znamená, že mi dá někdo zadání, řekne, tady je problém, tady je rozpočet, takový je na to čas a řeš to. Najdi si sama ten proces, jak k tomu výsledku doputuješ. A podle možnosti za co nejméně peněz a v co nejrychlejším čase. To je v podstatě základ pro efektivní řízení, a to je mi vlastní.

To je taky to, co nyní děláte?

Ano, tak nějak by se to dalo popsat. Ale nejenom to. Moje práce často zahrnuje třeba jen diskusi s danými lidmi, protože je musím o něčem přesvědčit. Je to částečný lobbing, částečně ale i koučink, občas je to jen prosté naslouchání lidem, kteří potřebují odpovědi. V principu jsem krizový manažer. Když je krize, vypínám všechno, co není podstatné, zapínám všechno, co je podstatné, a snažím se dostat efektivně k cíli.

Čeho byste tedy chtěla ještě profesně a možná i soukromě, když odmyslíme toho premiéra, dosáhnout?

Všeho, co si ještě vymyslím, pokud se ještě dožiji nějakého rozumného věku. Nemám aktuálně žádné extra plány. My jsme teď pod hlavičkou Datarunu začali s novým projektem, kterému říkáme DeNIMBYzace. Vychází to ze zkratky Not In My Backyard a poukazuje na podstatu tohoto škodlivého myšlení, které je podstatou egoismu a ignorace. Mě už totiž celkem štve, jak se dlouhodobě hází klacky pod nohy těm, kteří chtějí něco postavit. A štve mě, jak ty klacky házejí nejvíc ti, kteří tvrdí, že chtějí dostupné bydlení pro všechny. 

Nejde jen o ty levičácké politické strany, o kterých jsme mluvili, ale také o aktivity různých takzvaných ekologických organizací. Přičemž jsou to pak ti samí aktivisté a levičáci, kteří by chtěli nejlépe zadarmo bydlet v Praze. Já ale doufám, že Praha je pravicová a vždycky byla. A taky doufám, že pravicová i zůstane a budu všemi možnými způsoby a veškerou energií bojovat za to, aby se tu mohlo víc stavět. Na Pankráci ať se staví klidně i dvacetipatrové budovy.

Pak taky vím, že si chci sama postavit nějakou dřevostavbu, na které chci vyzkoušet všechny dostupné technologie. Chci ten dům postavit tak, aby byl opravdu soběstačný. Už jsem měla i vytipované jedno místo, tak uvidíme. Každopádně to nebude v Praze. Bude to někde daleko od velkoměsta. V té dřevostavbě budu mít provozovnu a v ní budu dál psát svoje brutální knížky.

Adriana Krnáčová (1960) je manažerka a politička. V letech 2001 až 2007 byla výkonnou ředitelkou české pobočky mezinárodní organizace Transparency International. Zakládala a vedla i další protikorupční neziskovky, například Veřejnost proti korupci. Od března do listopadu 2014 zastávala funkci náměstkyně ministra vnitra. V roce 2014 ji oslovil Andrej Babiš s nabídkou, aby se za ANO stala pražskou primátorkou. Tou byla až do roku 2018. V roce 2020 vydala svoji první knihu Zpupnost, která v částečně fiktivním detektivním žánru reflektovala její působení na postu primátorky. Zároveň jí byla v roce 2020 diagnostikována rakovina prsu. O svém přístupu k nemoci napsala motivační knihu 21 dní. V roce 2024 jí vyšla kniha Nemesis, která částečně navazuje na její prvotinu. Adriana Krnáčová má tři děti, vnuka a vnučku.