foto: Twitter Volodymyra Zelenského/Viktor Medvedčuk po zadržení
Jednou z hlavních tváří ukrajinské války v posledním týdnu je starý a zjevně zlomený muž v ukrajinské uniformě, který ukazuje do fotoaparátu svá těsná pouta. Jeho zatčení vyvolalo na Ukrajině i ve světě vlnu euforie a uštěpačných poznámek k Vladimíru Putinovi. Důvodem je skutečně fascinující příběh muže na fotce - poslance a bývalého prezidentského kancléře Viktora Medvedčuka.
„Ukrajinské tajné služby vysledovaly a polapily tady pana Viktora Medvedčuka. Je to jeden z nejbližších Putinových důvěrníků (Vajgl je údajně kmotrem Medvedčukovy dcery), taky (ex-) majitel jedné z mega-jachet,“ rozepsal se na Facebooku textař a prezidentský kandidát Michal Horáček.
„Nevěřil bych, že si to někdy pomyslím, ale teď ano: v určitých případech mohou být pouta slušivá. Nebo nemám dobrý vkus?“ ptal se čtenářů.
Poslanec a kancléř. Současně
Příběh Viktora Medvedčuka v posledních dnech plní média po celém světě. A skutečně je vnímán jako člověk Vladimíra Putina. Pronikl dokonce do knihy Michaila Zygara „Všichni muži Kremlu“, ve které obeznámený ruský novinář zasvěceně popisuje zákulisí Putinovy vlády.
O Medvedčukově pozici v tomto orloji asi nejlépe vypovídá podtitul kapitoly číslo pět, která je věnována ukrajinským prezidentským volbám v roce 2004, prvním za ruského prezidentování Vladimíra Putina a zároveň prvním, ve kterých se zásadně projeví tlaky mezi „prozápadní“ a „proruskou“ orientací země.
Titul té kapitoly zní „Kapitola pátá, v níž vedoucí kanceláře ukrajinského prezidenta Viktor Medvedčuk zůstane posledním Ukrajincem, jemuž Putin věří“.
Michail Zygar popisuje Medvedčuka jako osobu, která se na počátku století ukrajinské politice zcela vymykala. Vymykal se tím, že vypadal a vystupoval evropsky a západně, což v té době, kdy celá ukrajinská politická reprezentace ještě měla školu z SSSR, bylo spíše neobvyklé. „Inteligentní, vzdělaný, nesmírně výkonný,“ hodnotili jej prý lidé, co s ním spolupracovali.
No a pak Zygar popisuje své setkání o nějakých patnáct let později (jeho kniha byla dopsána v roce 2015, krátce po obsazení Krymu). To se z někdejšího dokonalého Evropana stal „nejvlivnější Ukrajinec“, ale také uzavřený a paranoidní člověk, ke kterému novinář musí projít deset kontrolních stanovišť s ostrými chlapíky a stejně se nakonec žádné převratné informace nedozví.
Tato proměna je pro Zygara příběhem Ukrajiny posledních dvaceti let.
Především si novinář myslí, že Medvedčuk skutečně upřímně věřil, že Ukrajina se může rozvíjet jen ve spolupráci s Ruskem. To, co jeho protivníci považují za „evropskou cestu“, je podle něj cesta na evropskou periferii, kde Ukrajina bude vytěžována a plná bídy a ubohosti.
Medvedčuk se narodil v Rusku, ale jeho rodinná historie byla spojena s Ukrajinou. Působil jako právník a v roce 1990 se stal předsedou ukrajinské advokátní komory. V roce 1998 se stal předsedou tamní sociální demokracie a vstoupil do parlamentu, kde se stal místopředsedou. V prosinci 2001 jej z vedení komory odvolali kvůli opakovanému svévolnému výkladu jednacího řádu.
V červnu 2002 obhájil poslanecký mandát a současně s poslancováním a předsedáním sociální demokracii se stal šéfem sekretariátu prezidenta Leonida Kučmy. V této pozici se velmi sblížil se svým protějškem v Moskvě a ukázal se být dokonalým informátorem Moskvy o veškerém kyjevském dění.
Zahajluj, zaplatím
Když se v roce 2004 chystaly prezidentské volby, pohrával si prý kancléř a poslanec s myšlenkou, že by na místo svého šéfa mohl kandidovat sám. Putin se na to optal Kučmy a ten mu sdělil, že Medvedčuk je na Ukrajině nevolitelný. Místo něj Moskvě doporučil doněckého gubernátora Janukovyče, kterého pro lepší výchozí pozici jmenoval premiérem.
Do volební kampaně se velmi aktivně, do té doby nevídaně, zapojilo Rusko. Pro Janukovyčův štáb pracovali jako poradci nejlepší moskevští poradci a spin doktoři. Jenže dost prostoduchý kandidát i přesto s prozápadně orientovaným Viktorem Juščenkem v průzkumech prohrával. Ve finále dokonce do kampaně vstoupil osobně Vladimír Putin v rozhovoru pro ukrajinskou televizi, kde svého favorita podpořil tak, aby to pochopili i ti nejnatvrdlejší.
Toto vměšování do záležitostí cizí země ale mělo namíchnout sympatizanty protistrany. A když bylo oznámeno volební vítězství Janukovyče, vyšli do ulic. „Oranžová revoluce“ se tomu říkalo, díky barvě Juščenkovy kampaně, a protesty neutichaly ani po měsíci. Z Moskvy tlačili na končícího prezidenta Kučmu, ať je prostě rozežene, Juščenko složí přísahu a je hotovo. Jenže končícímu prezidentovi se nechtělo nést odpovědnost za krveprolití. Jediný, kdo stále pracoval, byl kancléř Medvedčuk. Právě on měl například zorganizovat „false flag“ pochod „Juščenkových sympatizantů“ s nacistickými a banderovskými symboly a podplatit jejich lídra, aby na pódiu hajloval. To znechutilo mnohé západní sympatizanty Juščenka.
Ukrajinský Nejvyšší soud nakonec rozhodl druhé kolo opakovat a vyhrál jej Juščenko. Vladimír Putin podle Zygara velmi zuřil (dokonce měl ze vměšování do ukrajinských voleb veřejně obvinil USA) a ruská média stvořila příběh o puči organizovaném ze Západu.
A soukromě prý ruský prezident dospěl k závěru, že jediný, komu na Ukrajině může věřit, je Viktor Medvedčuk. Toho si v čase předvolební kampaně zavázal ještě více, když se stal kmotrem jeho právě narozené dcerky Dáši, přičemž velkolepý obřad se odehrával ve slavném Kazaňském chrámu v Pehrohradu.
Krymský hostitel
Putin také rád využíval pohostinní Medvedčukovy vily na Krymu, který byl v té době ještě ukrajinský, ale ruský prezident zde byl vždy zvaným hostem. Vila mu nabízela maximální luxus- pan Medvedčuk totiž kromě úředničení v prezidentské kanceláři také velmi úspěšně podnikal. Už od počátku devadesátých let, kdy jeho veřejná kariéra začala funkcí prezidenta ukrajinské advokátní komory. Aktuálně má být dvanáctým nejbohatším Ukrajincem, Forbes odhaduje jeho jmění v přepočtu na třináct miliard korun.
Politicky se ale mezi Ukrajinci zcela zdiskreditoval, po volebním krachu v roce 2006 se raději věnoval byznysu. Pokusy o politický návrat nebyly příliš úspěšné, i když si v roce 2012 založil stranu „Ukrajinská volba“. Jako vlivný právník ale ukrajinskou politiku ovlivňoval „ze zadního sedadla“, třeba v prosinci 2013 měl Vladimíru Putinovi slibovat, že se postará o likvidaci majdanských protestů.
Hlasitě tehdy kritizoval dohodu o přistoupení Ukrajiny k EU jako pro zemi extrémně nevýhodnou. Po anexi Krymu vystupoval s kritikou ukrajinských politiků, že odlehlý poloostrov zanedbávali a vehnali místní zoufalém obyvatelstvo do náruče Ruska.
Poté, co na východě Ukrajiny vznikly separatistické republiky Doněck a Luhansk, stal se jejich prostředníkem, pověřeným vyjednáváním s kyjevskou vládou. Současně nabádal Kyjev, aby se separatisty volil cestu dohody.
V té době se stal, jak popisuje Zygar, velmi paranoidním a důsledně si střežícím svou bezpečnost.
V roce 2019 se Medvedčuk dokázal po třinácti letech vrátit do parlamentu, jeho strana Opoziční platforma ale patřila s 43 křesly k těm menším.
Vezměte si toho člověka...
V roce 2021 byl poslanec Medvedčuk obviněn z velezrady (v souvislosti s jeho obchodními aktivitami na Krymu) a dán do domácího vězení.
Na počátku rok 2022 se objevily v západních médiích informace, že právě Medvedčuka chce Vladimír Putin dosadit do čela loutkové ukrajinské vlády, pokud zemi ovládne.
27. února, tři dny po začátku války, opustil svůj kyjevský dům, kde se měl zdržovat v domácím vězení. Jeho právník tvrdil, že se nejedná o porušení podmínek detence, ale o evakuaci před ostřelováním.
V Chorvatsku mezitím zabavili jeho luxusní jachtu Royal Romance, dvaadevadesátimetrovou krasavici za 4,4 miliardy korun měl zakotvenou v Rijece.
12. dubna byl poslanec Medvedčuk zadržen a prezident Zelenskyj sdílel na sociálních sítích jeho fotografii v poutech.
Ukrajina následně navrhla Moskvě, aby si „toho člověka“ vzala výměnou za zajaté ukrajinské vojáky. Rusko reagovalo prohlášením, že o výměnu nemá zájem, protože s tímto ukrajinským občanem nemá nic společného.
Asi všichni tuší, že další osud dvanáctého nejbohatšího Ukrajince, poslance a „posledního Ukrajince, kterému Putin věří“ asi nebude moc pěkný.