Praha je nejvíc, bilancuje primátor Svoboda

ROZHOVOR: Setkali jsme se s primátorem hlavního města Bohuslavem Svobodou. Ten prý odmalička vnímal Prahu jako něco velmi významného. Jako mladý lékař rodil o víkendech až třicet dětí. Prahu považuje za skutečný diamant na dortu této země. Tak by ji podle něj měl vnímat každý člověk, který žije v České republice.

Jste rodilý Pražák, prý jste zároveň velký patriot. Je to pravda?

Jsem skutečně pražský rodák, už v několikáté generaci. Náš rod pocházel odněkud z Rakovnicka, kde žil až do 17. století. Pak se ale všichni přestěhovali sem. Pro mě ten první vjem Prahy je vlastně obrázek starého Spořilova, kde jsme bydleli, tedy rodina mé matky a mého otce. To bylo nádherné dětství napůl v přírodě, protože vedle je Krčský les a koupaliště.

Na druhou stranu stačila jedna stanice tramvají a byli jsme ve městě. My jsme tu Prahu skutečně vnímali už jako děti jako něco významného. Samozřejmě naše vazba k Praze byla ještě umocněna tím, že jsme zažili slavný šestý všesokolský slet, na kterém jsem cvičil jako malinkatý žáček. Dědeček mi totiž tak trochu padělal můj rodný list, protože mi tehdy ještě nebylo šest let, jak mně mělo být. Od té doby Prahu vnímám jako místo, ke kterému patřím a zvláštním způsobem mám pocit, že i ono patří ke mně.

Vedli vás rodiče k úctě k hlavnímu městu?

Jeden z mých dědečků byl ředitelem elektrických podniků a jeho vztah k Praze byl velmi úzký. Byl například odpovědný za tehdejší pražskou dopravu. Jako děti nás často brával na procházky a ukazoval nám různá místa a zákoutí. Zrovna tak babička. Vazba na Prahu byla vlastně díky té předchozí generaci velmi významně posilována. Můj otec byl lékař a tam je vždy vytvořena vazba k pacientům. A všichni byli Pražané. Měli jsme ordinaci v našem domě. Když bylo léto, tak jsme obědvali venku a třeba k nám přivezli kluka, který si něco roztrhl. Tatínek mu to zašil a zase jsme obědvali dál. To pro mě byla Praha. Svět, ve kterém jsem, ke kterému patřím a který patří ke mně.

Primátor Bohuslav Svoboda je pražským patriotem. Foto: PrahaIN.cz

Kterou část Prahy máte teď nejraději?

Mám samozřejmě pořád vazbu ke Spořilovu. Starý Spořilov zůstal stejný, je tam taková generační výměna, tam ty rody pokračují dál a dál v takových třech nebo čtyřech vrstvách tak, jak byl postaven. Nejdřív jsou řadové domky pro méně finančně silné a jde to postupně nahoru až k exkluzivním vilám. A možná v 70 až 80 procentech tam ty rody pořád pokračují. Takže když přijdu na Spořilov, tak tam najdu své spolužáky nebo děti svých spolužáků. Takže ta moje zvláštní vazba ke Spořilovu u mě zůstala doposud. Stále to tam mám rád, a navíc se podařilo udržet les nad Spořilovem a vazba k přírodě tam pořád funguje, i když už tam nejsou pole, jak tam kdysi za mě bývala.

Kdybych měl mluvit o nějaké jiné části Prahy, ke které mám vztah, tak je to velmi pravděpodobně Malá Strana. Jednak proto, že se tam hodně pohybuji díky parlamentu a všemu, co s tím souvisí, ale také kvůli tomu, že je to výkladní skříň staré Prahy a kdykoliv máme komunikaci se zahraničními návštěvami, tak je provázíme Malou Stranou a stále objevuji něco nového. Pořád tam pro mě zůstává ta nerudovština té ulice. To je skutečně pojem, který vnímám velmi silně.

Když jste studoval na střední a vysoké škole, prozradíte nám, které hospůdky, kavárny a kluby pro vás byly nejoblíbenější?

Samozřejmě, když jsem byl student lékařské fakulty, tak vrcholnou hospůdkou pro mediky byl takzvaný Uterus, který tam pořád ještě je na rohu Kateřinské a Hlavní. My jsme říkali Uterus, tedy děloha, a skutečně kteroukoliv denní nebo noční hodinu tam bylo možné najít kolegy v různé fázi studia. Někteří, kteří měli na krku ten nůž, hrozný nůž, pověstné anatomie, tak tam u piva tu anatomii měli a ti ostatní se chovali tak, jak se studenti chovají v hospodě. Takže to byla nejslavnější hospoda našeho mládí a je to místo, kam i dodnes zajdu. Je to asi čtrnáct dní, co jsem projížděl okolo a řekl jsem si, že mám chvilku času, a tak se tam půjdu podívat. Pivo je tam pořád stejně dobré, jenom výčep je trochu jiný. Studenti tam chodí pořád. I složení, které jsem tam viděl, bylo jasně studentské.

Dalo by se tedy říct, že jste během studií chodili do dělohy?

Ano (smích). Když jsme šli na pivo, tak jsme chodili do dělohy. To je správný překlad do češtiny.

Chodili jste v šedesátých letech tančit do Vltavy a do jiných slavných podniků?

Vltava byl podnik, který za nás fungoval, a probíhaly tam slavné taneční neděle. Já jsem si to ale mnoho neužil. Tuto zábavu jsem si zkazil tím, že jsem začal dělat vrcholový sport (šerm) a všechny moje víkendy byly vyplněny tréninky a soutěžemi na turnajích. Když jsem chtěl vystudovat medicínu a k tomu dělat vrcholový sport, to se ne moc daří. To je skutečně kombinace, která není snadná, proto mně čas na to prakticky žádný nezbýval. Mám-li být upřímný, tak ten studentský život na odpoledních tanečních a procházkách po Stromovce závratně mnoho neznám.

Vzpomínáte si ještě, kam jste pozval svoji první dívku na rande?

Otázka prvního rande je vždy velmi zajímavá. Člověk si to ne úplně přesně pamatuje, ale tohle náhodou vím, protože když mně bylo dvanáct nebo třináct, tak tehdy byla skutečně taková vedra, jako jsou teď. Proto vím, že jsem šel na první rande na Plivátko, což byl interní název pro spořilovské koupaliště. My jsme tomu říkali Plivátko, protože to byl jenom takový malý betonový bazén, který pan plavčík Prchal jednou týdně napouštěl čerstvou vodou, která byla ledová. Vedle bazénu byla taková zákoutí na ležení návštěvníků a byly tam také prostory, které byly trochu izolované od ostatních, kde se dalo velmi dobře v klidu hovořit.

Jste lékař a porodník. Víte, kolika Pražákům jste během své praxe pomohl na svět?

V moderní medicíně spíše používáme slova: „Byl jsem u tolika a tolika porodů”. Dnes se vlastně snažíme tu pomoc minimalizovat, nechat to probíhat spontánně a být u porodu pouze pro případ, kdyby bylo potřeba řešit nějaké problémy. Když byla fáze, kdy jsem ještě hodně rodil, navíc v té době, okolo sedmdesátých let, byla populační exploze, tak jsem dospěl k číslu tři a půl tisíce.

Pak jsem to přestal odškrtávat. Jako mladý lékař za pátek, sobotu, neděli, protože tehdy se ještě sloužily tři dny pohromadě, žádné ´chceme žít´ neexistovalo. Existovalo pouze chceme žít a uživit se. Tak během soboty a neděle jsem měl o dalších třicet, čtyřicet dětí na seznamu víc. Dnes už rodím skutečně významně méně, jak říkám, rodím děti svých dětí nebo vnuky svých dětí a už jsem to přestal počítat. Řekněme, že ke čtyřem tisícům to bude. Takové malé městečko.

Když vidíte, jak nový život přichází na svět, máte pořád pocity jako kdysi na začátku své lékařské dráhy, nebo už to nevnímáte tak intenzivně?

To je velmi zvláštní věc, kterou vždy říkám trochu s obavou, protože nechci, aby to bylo vnímáno jako nějaké klišé. Pravda je, že porod je věc, která se neochodí. Porodíte tisíce dětí a pořád okamžik, kdy dítě vyjde na svět a kopne nožičkou nebo začne křičet, je pokaždé zase stejně fantastický zážitek. To skutečně zůstává. Porodnictví se nestává standardní prací nebo řemeslem. Je pořád umění porodnické a ten pocit z toho zůstává trvale výjimečný. Těžko se to vysvětluje. Kdo to nezná, tak to možná nepochopí, ale pocit zázraku lidského, ten pocit štěstí, co máte s rodičkou společný, tu zůstává na věky věků.

Kdysi v dobách komunistického režimu byla Praha značně zanedbaná, včetně památek. Na Václavském náměstí i jinde v centru byly trámy podepřené domy, neudržované chodníky i střechy. Jak vnímáte proměnu, ke které v Praze během 35 let došlo?

Rozkvetla celá republika. Praha se skutečně proměnila fantasticky. Dnes, když se díváte na ty domy, tak ty, co přešly do soukromých rukou, tak změna je na první pohled viditelná. Domy jsou opravené, omítnuté, mají nové střechy. Ve většině případů mají upravené okolí, je vidět péči o zeleň. Rozdíl je na první pohled viditelný a musím říct, že i moji zahraniční známí to vnímají. Ti, kteří sem jezdili ještě za komunismu a jezdí sem pořád. Oni říkají, ta Praha je nová.

Skutečně, když se na to zaměříte, tak pouze výjimečně uvidíte neudržovaný dům nebo ulici. To je naprosto zásadní změna a samozřejmě to má v sobě i nějaké problémy, protože pokud Praha nemá zemřít a nemá to být pouze jakýsi skanzen na jednu návštěvu, tak se musí vyvíjet. Není možné ji jenom udržovat, ale je třeba dělat i jakýsi její vývoj. Vždy říkám jako příklad: Kdybychom nevybourali celé židovské město, neměli bychom naši jedinou třídu, kterou máme směrem k řece. Židovské město bylo celé dřevěné a jistě, kdyby se to do dneška udrželo, tak by to byla fantastická památka. Ale město ten vývoj potřebovalo.

Ta třída je dnes jednou z ukázek toho, že kromě jiného je Praha i velkoměsto. To je věc, se kterou se musí počítat. Například s tím, že budeme muset někde Prahu zahušťovat, že to není jenom o tom ji roztahovat víc a víc a tlačit okraj do Středočeského kraje. A je také nutné se postarat o to, aby urbanismus ve městě nějak pokračoval. Vždy je jednoduché říct si, že už tu máme jednu takovou stavbu na nábřeží - Tančící dům, který se stal symbolem pražským a je ve všech bedekrech a všichni cizinci, kteří bloudí po nábřeží, tak nehledají Karlovy lázně, ale Tančící dům, protože je pro ně symbolem Prahy, a to je něco, o čem hovořím, protože vývoj Prahy je nutný v tomto smyslu, že musí být stavěná nová a moderní Praha.

Když se podíváte například na Paříž, kde udělali Centre Pompidou, tak když to poprvé vidíte, tak vás napadne, že se zbláznili, že tam jsou nějaké dráty, plech a trubky, něco hrozného. Když tam jste podruhé, tak už si říkáte, no… A když jste tam potřetí a víckrát, tak najednou víte, že je to vlastně nádherné. Nová nádhera, nový typ, který přesunul to město zase o krůček dopředu a že se máme zase co učit.

Prahu považuje Bohuslav Svoboda za diamant České republiky. Foto: PrahaIN.cz

Praha má téměř milion a půl obyvatel. Sídlí tady všechny důležité státní úřady včetně Parlamentu a vlády. Je tady mezinárodní diplomatický sbor a Prahu tak sleduje skoro celý svět. Být primátorem Prahy je především odpovědnost. Nebudíte se v noci někdy?

Nežertuji a říkám to pouze, protože pojem odpovědnosti je velmi zdůrazňován a hrozně se o něm mluví. Když si na to místo sednete, tak o tom přestanete mluvit, protože to musíte začít dělat. Když byste nedělal práci primátora odpovědně, tak nebudete prospěšný pro město. Ten úkol jste si vybral proto, že chcete městu sloužit a posunovat dopředu. V knize Primátoři města pražského, kde jsou všichni zanesení už od 14. století, tam se člověk může dočíst, jak je ta funkce primátora odpovědná. A také, který z nich Prahu někam posunul, nebo neposunul dál. Vnímám funkci primátora jako službu městu. Primátor má jedinou výhodu. Že může některé své myšlenky realizovat. To je veliká odměna za tu práci.

Na Moravě jsem před dvaceti lety zažil, že tam nebyl vztah místních lidí úplně pozitivní. Například moravští nacionalisté dokonce tvrdili, že Praha vysává zbytek republiky...

(Smích) Ano, to je pravda, protože Moravanky se vždy velmi rády vdávaly do Prahy, takže jsme vysávali nejhezčí holky z Moravy, to je pravda.

Praha ale do státní pokladny odevzdává nejvíc daní v České republice a žijí z toho i ostatní, menší města…

Ano. To znamená, že se v hlavním městě hodně pracuje. Daně nepřicházejí samy od sebe a samozřejmě, že když jste z obecně celku, který je velkým přínoscem daní, tak ten přínos není pouze pro vás. Ten je pro všechny, co do toho světa patří. Myslím si, že toto je něco, co má v sobě jistě celou řadu těch lokálních aspektů a chápání. Praha je kromě toho, že se jmenuje Praha, tak je město. Kromě toho, že je to město, tak je to hlavní město, kromě toho je to největší město této republiky. Počtem lidí žádná města z té velké čtyřky se jí neblíží ani náhodou. Všechny tyto aspekty vytvářejí pro Prahu nějaké jiné zázemí, jiné vnímání a je součást této země. Každý by ho měl vnímat, že je to jeho hlavní město.

Hlavní město jeho země, ve které žije, hlavní město, kterým je ta země reprezentována. A to je to, jak se máme na Prahu dívat. Ať jsme Pražané, nebo ať jsme mimopražští. Nemáme nic takového druhého, a to je logické i v okolních zemích. Když se podíváme na Paříž, podívejte se do Itálie na Řím. Na jih od Říma už končí civilizace. Tak to prostě je a patří to k tomu. Praha je skutečně tím diamantem na dortu té země.