Pražák jako poleno i princ z pohádky: Prezidentský kandidát Martin Stropnický

V minulém týdnu se objevily informace o tom, že by spektrum prezidentských kandidátů do lednové volby mohl doplnit bývalý ministr kultury, obrany i zahraničí a současný velvyslanec v Izraeli Martin Stropnický. Ten by v případě zvolení navázal na přerušenou řadu prezidentů Havla a Klause, narozených v Praze.

A s Prahou byl také jeho život dlouhodobě spojen. Ať už s divadly, ve kterých zářil jako jeden z nejcharismatičtějších herců své generace, nebo s ministerstvem zahraničí, kde se po roce 1989 rozhodl vstoupit do služeb státu.

V knižním rozhovoru Nahoru dolů vysvětloval, že přerušení slibně rozjeté herecké kariéry bylo motivováno také závazkem vůči svému tatínkovi, jehož práce mu umožnila mimořádné vzdělání. Otec ekonom pracoval v zahraničním obchodě a jako obchodní atašé působil na velvyslanectví v Itálii a později v Turecku.

Tam diplomatický synátor nejen studoval na francouzském lyceu, ale také se mohl poznat s jednou z nejvýznačnějších postav naší historie. Alexander Dubček, v roce 1968 obdivovaný první tajemník KSČ, byl po příjezdu sovětských tanků degradován nejprve na předsedu parlamentu, a po pár měsících byl „odejit“ do diplomacie. Jako velvyslanec poslán právě do Turecka.

„Mám někde doma schovanou obálku kdysi slavného francouzského týdeníku Paris Match. Na té fotce vedle poraženého Dubčeka stojí ve fraku můj táta. Dubček do Turecka přijel jako sice usměvavý, ale zlomený člověk, ke kterému se nikdo z Čechů nehlásil,“ vzpomínal tehdy šestnáctiletý Martin Stropnický. Jeho otec, který byl v Ankaře delší čas, prý Dubčeka bral na ryby.

Poté neprošel normalizačními prověrkami. Z ministerstva ho vyhodili a neměl šanci sehnat práci, takže syn vzpomínal, jak v patnácti částečně živil rodinu z letních brigád. Proto o dvacet let později toužil navázat, kde jeho tatínek musel skončit.

Do diplomacie ale přicházel jako jedna z nejvýraznějších tváří českého divadla a filmu. Přes krátké angažmá v Mostě se na počátku osmdesátých let dostal do Městských divadel pražských a v roce 1986 přestoupil do Divadla na Vinohradech. To už si jej všiml i film, kde jeho vysoká postava i charakteristicky nakřáplý hlas vynikaly. A známý byl taky jako písničkář, v duu s kolegou z divadla Janem Jiráněm.

Na Vinohrady přišel v době, kdy mělo divadlo snad nejsilnější soubor ve své historii, od Vlastimila Brodského po Jaromíra Hanzlíka. Přesto tam výrazný třicátník hned po roce dostal první velkou roli, Dykova Krysaře, na kterého pamětníci dodnes vzpomínají jako na jedno z představení, která prolamovala normalizační ledy.

Kromě toho točil ve filmu i v televizi, jeho soupiska na ČSFD má v osmdesátých letech desítky položek, byť většinou spíš ve vedlejších rolích.

V listopadu 1989 ale získal hlavní roli v divadle dějin - byl hlavní tváří divadelní stávky na Vinohradech a moderátorem všech debatních večerů, které se tam konaly.

V létě 1990 kariéru přerušil a po roce na diplomatické akademii ve Vídni začal působit v Černínském paláci. Stal se velvyslancem v Portugalsku, poté v Itálii. Tam dostal nabídku na funkci ministra kultury v úřednickém kabinetě Josefa Tošovského. K tomu se váže kuriózní historka, kterak Tošovského emisar šel na zamini nabídnout jiné křeslo jednomu z náměstků, na chodbě procházel kolem tabla velvyslanců a na něm jej upoutala známá televizní tvář.

Úřednická vláda působila pouze půl roku, Stropnický se pak vrátil do diplomacie, ale odškrtl si první ze své unikátní série tří ministerských křesel.

Pak se vrátil do Říma, nikoliv ale jako velvyslanec v Italské republice, nýbrž u svatého stolce. Prestižní post ambasadora ve Vatikánu vykonával do roku 2002. Po návratu dostal nabídku, zda by si nechtěl na Vinohradech pohostinsky zahrát v Marberově hře Howard Katz.

Ředitel z Vinohrad a televizní hvězda

Novota, se světovou premiérou teprve rok předtím, mu nabídla krásnou roli stárnoucího divadelního agenta ve stále šílenějším světě, stojícím z principu na přetvářce a hraní. Za Katze, podaného s nadhledem nad divadelnickým pachtěním za potleskem, dostal vracející se Stropnický Cenu Thalie.

To jej přimělo se do divadla vrátit nastálo. A stejně tak do českého „kulturního provozu“. Na konci roku 2002 se o bývalém ministrovi spekulovalo jako o vážném kandidátovi na funkci generálního ředitele České televize, z toho nakonec nic nebylo.

Dostal však nabídku na uměleckého ředitele Vinohradského divadla. Funkce se po odcházejícím Jiřím Menzelovi ujal od 1.3.2003.

V tandemu s ředitelem Jindřichem Gregorinim přinesl do repertoáru řadu divácky vděčných, ale i průlomových titulů. Zaujala třeba jeho divadelní inscenace slavného televizního sitcomu Jistě, pane ministře nebo představení Adina, pojednávající o skandálech prvorepublikové filmové hvězdy, které se díky pohostinskému obsazení Stropnického manželky a následným intrikám v dámské šatně samo stalo pořádně šťavnatým skandálem.

Bral role ve filmech, v televizi vytvořil zajímavou seriálovou roli majora Tomečka, zkušeného šéfa vyšetřovacího týmu Kriminálky Anděl.

V novinách příležitostně komentoval veřejné dění. Bulvár sledoval i jeho soukromý život s populární herečkou Veronikou Žilkovou, který ale přinesl také těžké chvíle s úmrtím novorozeného syna Melichara.

V roce 2012 byl za nového ředitele divadla zvolen jeho někdejší kolega a souputník (dokonce na Vinohrady nastupovali spolu) Tomáš Töpfer. Se zkušeným ředitelem z Fidlovačky se ale neshodli a po skandálu kolem inscenace Amadeus se umělecký šéf Stropnický rozhodl rezignovat.

S Babišem na plakátech i ve vládě

To už se jeho život opět přikláněl k politice. V roce 2013 se stal jednou z nejvýraznějších tváří nového politického hnutí ANO Andreje Babiše. Patřil k těm, kterým se říkalo „kluci z billboardů“, kterými Babiš v jedné z nejdražších kampaní českých politických dějin nechal oblepit republiku.

Po volbách se stal poslancem a mediální tváří hnutí, vedle před kamerami stále ne úplně jistého Babiše. Ve vládě Bohuslava Sobotky, do které ANO vstoupilo, byl bývalý ministr kultury jmenován ministrem obrany.

Ve stejné době se v politice začal velmi viditelně prosazovat jeho nejstarší syn Matěj, který neváhal jako místopředseda a později předseda Strany Zelených hnutí ANO i svého otce ostře kritizovat. Již dříve tátovi posílal peprné vzkazy přes média při sporu o stavbu amerického radaru v Brdech, kterou otec podporoval, syn naopak vedl demonstrace odpůrců.

Jako ministr obrany řešil především problematické nákupy svých předchůdců, do doby jeho ministrování spadly události ukrajinského Majdanu v roce 2014, ke kterým zastával umírněný postoj, i když v minulosti říkal, že jeho generační zkušenost mu velí říci „ano“ všemu, čemu Rusko říká „ne“.

V roce 2017 obhájil mandát poslance jako lídr pražské kandidátky ANO. Po volbách byla sestavena jednobarevná menšinová vláda ANO a jeho předseda Andrej Babiš se mezitím snažil domluvit v roztříštěné Sněmovně většinovou koalici. V menšinové vládě se Martin Stropnický stal místopředsedou a ministrem zahraničí. Vrátil se tak na své první ministerské působiště do Černínského paláce a současně se stal teprve druhým politikem, který řídil v různých vládách tři různá ministerstva.

Do jeho krátkého ministrování spadla „kauza novičok“ spojená s otravou zběhlého ruského agenta Skripala v Anglii. Stropnický kvůli ní vypověděl z Česka tři ruské diplomaty.

V květnu 2018 oznámil, že v nové vládě už žádnou funkci nepřijme a vrátí se do diplomacie. Stal se velvyslancem v Izraeli a tuto pozoruhodnou zemi dokázal se svéráznou manželkou a také novým zpravodajem ČT Davidem Borkem českému publiku představit ve zcela jiném světle, než tomu bylo doposud. Ne bitevní pole a terč teroristů, ale atraktivní centrum kultury, inovací i pozoruhodných politických soubojů.

Jméno Martina Stropnického zaznívalo opakovaně mezi kandidáty na prezidenta republiky pro volby v roce 2023. Na začátku října se v médiích objevily informace, že telavivský velvyslanec komunikoval s vedením ministerstva zahraničí o možnostech vyvázání na prezidentskou kampaň (a bohužel rovněž o možnostech návratu do diplomacie v případě neúspěchu, což po zveřejnění vyvolalo posměch oponentů).

Když se o něj začala zajímat média, titulkovala to ta protibabišovská slovy, že „vyděšený Babiš našel dubléra“.

Pokud by Martin Stropnický skutečně kandidoval, zařadil by se jako kandidát ANO schopný oslovit i protibabišovský svět určitě do nejužšího okruhu favoritů.

Když byl ministrem obrany, zaznívaly kvůli jeho občasným sklonům k dramatickému vystupování posměšné poznámky, že „hraje generalissima“. A k tomu někteří s gustem přidávali Stropnického obrázky v uniformě z filmových rolí.

V roli prezidenta by prošedivělý charismatik patrně působil autentičtěji.

I když jeho četné pohádkové role králů a princů také nabízejí mimořádný meme potenciál...