Profesor Gerloch: Pokud prezident Turka ministrem nejmenuje, bude nutné to akceptovat

ROZHOVOR: Elitní právník, akademik a odborník na ústavní právo je přesvědčen o tom, že neexistuje způsob, jak prezidenta přimět k tomu, aby Filipa Turka jmenoval členem vlády. „V zásadě si myslím, že pokud na tom bude trvat, nejmenuje a bude nutné to akceptovat,“ řekl serveru PrahaIN.cz Aleš Gerloch, místopředseda Legislativní rady vlády ČR.

Podle posledních informací Motoristé sobě zřejmě budou trvat na nominaci Filipa Turka do ministerské funkce. A to i přesto, že prezident s jeho nominací nesouhlasí. Jaké jsou možnosti hlavy státu? Může odmítnout jeho jmenování?

Hlavní je návrh předsedy vlády, protože právě on podle Ústavy, konkrétně článku 68 odst. 2, navrhuje prezidentovi jmenování členů vlády. V této věci však zatím žádný návrh předložen nebyl, proto lze celou záležitost v tuto chvíli považovat spíše za politickou debatu a vyjádření názorů z různých stran.

Až bude návrh předložen, pokud k tomu dojde, může následovat období nejistoty, které může trvat i několik měsíců. Pokud by byl návrh předložen například v lednu, prezident by se měl řídit článkem 70 Ústavy ČR, podle něhož člen vlády nesmí vykonávat činnosti neslučitelné s výkonem vládní funkce.

Konkrétní vymezení této neslučitelnosti dnes v praxi představuje především zákon o střetu zájmů, který je dlouhodobě diskutován zejména v souvislosti s Andrejem Babišem (ANO). Tento zákon však na Filipa Turka podle dostupných informací aplikovat nelze, alespoň dosud to nikdo relevantně netvrdil.

Hlavní otázkou je, zda může prezident republiky využít tuto obecnou formulaci a jak by své rozhodnutí případně přesně zdůvodnil. Argumenty, které prezident dosud uvádí, představují především morální výhrady k dosavadní činnosti Filipa Turka. Článek 70 Ústavy pracuje s obecnou formulací, podle níž člen vlády nesmí vykonávat činnosti neslučitelné s výkonem této funkce. Z toho dovozuji, že Ústava má na mysli činnost vykonávanou až po jmenování členem vlády. Jinými slovy, pokud by dotyčný vykonával činnosti, které by byly s vládní funkcí neslučitelné, musel by je po svém jmenování ukončit. Ústava přitom stanoví lhůtu třiceti dnů od jmenování, během níž musí být taková neslučitelnost odstraněna.

Prezident republiky by teoreticky mohl své rozhodnutí podmínit tím, že by dotyčný měl něco konkrétního učinit nebo naopak určitou činnost nevykonávat. Takový postup by však byl možný pouze tehdy, pokud by se nejednalo o oblast střetu zájmů, ale o jiný typ činnosti, který by mohl být považován za neslučitelný s výkonem funkce.

Hodnocení minulých aktivit kandidáta však považuji za problematické. Ústava České republiky totiž – ať se to někomu líbí, nebo ne – v platném znění nestanoví v podstatě žádné konkrétní podmínky pro členství ve vládě, s výjimkou obecné formulace o neslučitelnosti určitých činností s výkonem vládní funkce.

Ústava například nevyžaduje určitý věk, odbornou kvalifikaci ani bezúhonnost, která by jinak mohla přicházet v úvahu. Žádná taková explicitní podmínka pro členy vlády v Ústavě ČR zakotvena není.

Lze sice dovodit, že člen vlády musí být plně svéprávný a zletilý, a to z toho důvodu, že ministr právně jedná a nesmí mít omezenou svéprávnost. Tyto požadavky však nevyplývají přímo z Ústavy, ale z občanského zákoníku a z povahy samotné funkce.

Jinak nejsou stanoveny žádné další předpoklady. Pokud bychom to srovnali například se soudci, zákon o soudech a soudcích u nich výslovně hovoří o požadavku mravní a odborné vyspělosti. Taková formulace však u členů vlády neexistuje. Nejblíže tomu, co zmiňuje prezident republiky ve své argumentaci, by se dalo přiblížit právě požadavkem na určitou formu vhodného vystupování. Ten ale právní řád ve vztahu k členům vlády nijak nevymezuje.

Vidím určitý problém v tom, že některé z těch výroků by mohly být považovány za trestné činy, avšak žádné trestní stíhání v této věci vedeno nebylo ani nově zahájeno. To platí i pro události z minulosti, k nimž se tyto výroky vztahují. Jde tedy spíše o subjektivní, hodnotící rovinu, a je otázkou, zda lze článek 70 Ústavy aplikovat bezprostředně, tedy bez konkrétního zákonného podkladu.

V článku 70 Ústavy se uvádí, že podrobnosti stanoví zákon. Pokud si připomeneme argumentaci předchozího prezidenta Miloše Zemana, byla často kritizována jako nepřesvědčivá a založená spíše na subjektivních důvodech. Podobně by mohlo být vnímáno i současné odůvodnění, které může být kritizováno jako subjektivní argument bez jednoznačné opory v Ústavě či v konkrétním zákoně.

Jiná situace by nastala v případě, že by byl kandidát pravomocně odsouzen za trestný čin a měl uložen zákaz výkonu veřejné funkce. V takovém případě by existoval jasný právní důvod. Vzhledem k tomu, že podrobnosti v tomto směru nejsou nikde výslovně stanoveny, lze celou věc vnímat především jako otázku politického, nikoli právního rozhodnutí.

Pokud by návrh byl předložen a prezident by přesto odmítl jmenování, vyvstává otázka, jaké by z toho plynuly důsledky. Domnívám se, že kromě politické kritiky, případně reakce části veřejnosti, by výsledek byl obdobný jako za předchozího prezidenta. Prezidenta totiž nelze donutit, aby konkrétní osobu jmenoval.

Podle článku 68 Ústavy je proces postaven na tom, že předseda vlády navrhuje a prezident jmenuje. Pokud tedy prezident řekne: „Nejmenuji,“ může své rozhodnutí opřít o důvody přesvědčivé, méně přesvědčivé či zcela nepřesvědčivé. A přesto k jmenování nedojde.

Kompetenční žaloba?

Často se v této souvislosti hovoří o kompetenční žalobě, je však třeba říci, že jde o velmi sporný nástroj. Obecně by totiž politické otázky neměly být řešeny soudní cestou.

Především je nutné zdůraznit, že kompetenční žaloba podle § 120 zákona o Ústavním soudu předpokládá spor mezi dvěma orgány státu o to, kdo má určitou pravomoc vykonávat, případně situaci, kdy ji nechce vykonávat nikdo. V tomto případě však o kompetenční spor nejde. Je totiž zřejmé, že jmenování člena vlády náleží prezidentu republiky, zatímco předseda vlády kandidáta navrhuje.

Ústava přitom neobsahuje formulaci, že by prezident byl návrhem předsedy vlády závazně vázán nebo že by jej nemohl odmítnout. Taková povinnost z jejího textu nevyplývá.

Domnívám se proto, že řešení této situace leží spíše v politické rovině. Tedy v jednání, které by mohlo vést buď k ustoupení prezidenta, nebo naopak k hledání jiného kandidáta. Jako příklad lze uvést jmenování ministra zahraničních věcí Jana Lipavského v minulém volebním období, kdy prezident nakonec ustoupil.

Nešlo by o porušení Ústavy ČR?

Teoreticky lze uvažovat o tom, že by prezident republiky svým postupem hrubě porušil Ústavu ve smyslu článku 65, pokud by pana Turka nejmenoval. To však nepovažuji za reálný argument. O hrubé porušení Ústavy by šlo například tehdy, pokud by prezident odmítal jmenovat vládu jako celek a bez ohledu na výsledky voleb by se snažil sestavovat vlastní kabinet.

Nic takového se však po volbách nestalo. V tomto případě jde pouze o otázku jmenování jednoho ministra. To, zda v konkrétní vládě bude, či nebude právě určitý kandidát, nelze považovat za věc zásadní ústavní povahy.

Domnívám se proto, že by prezident republiky z ústavního hlediska obstál i v případě, že by navrženého kandidáta odmítl jmenovat, a to přesto, že jeho argumenty mohou být pro část veřejnosti ústavně či zákonně nepřesvědčivé.

V ideálním případě by se takový postup měl opírat o konkrétní ustanovení Ústavy nebo zákona. V tomto případě však podle mého názoru taková jednoznačná opora chybí. Klíčovou otázkou zůstává, zda lze článek 70 Ústavy vykládat tak extenzivně, jak by bylo v tomto případě potřeba. A právě to je výkladově nejednoznačné.

Pokud to tedy jako laik dobře chápu, znamená to, že prezidenta nelze donutit k tomu, aby Filipa Turka ministrem jmenoval?

Myslím si to. Samozřejmě to bude mít určité politické důsledky, ale v zásadě platí, že pokud prezident na svém rozhodnutí trvá, nejmenuje kandidáta a bude to nutno akceptovat. Takové situace se již v minulosti několikrát staly.

Je možné i opačné řešení: prezident následně prohlásí, že jde o odpovědnost předsedy vlády a vlády jako celku. O důvěře vládě se bude hlasovat ve Sněmovně 13. ledna. Vláda odpovídá Sněmovně, což Ústava jednoznačně stanoví. Nejde o vládu prezidentskou. I pokud s návrhem prezident nesouhlasí, může ho přesto akceptovat a sledovat, zda vláda získá důvěru a jak si pan ministr povede. Ministr může být kdykoli odvolán, což je odpovědnost premiéra. Tento postup je podle mého názoru zcela možný. Na druhé straně, pokud prezident trvá na nejmenování, nikdo s tím nemůže nic udělat.

Vraťme se ještě k možnosti kompetenční žaloby.

U kompetenční žaloby je ještě jeden problém, který jde nad rámec samotného textu zákona. Jde o systémovou podjatost, se kterou nelze u Ústavního soudu jednoduše nic udělat. Až na dva jeho členy byli všichni ostatní soudci jmenováni současným prezidentem republiky. Prezident je jmenuje se souhlasem Senátu, a to v relativně krátkém časovém období několika let.

I z tohoto důvodu by se dalo namítat, že Ústavní soud v dané věci nemůže být plně nestranný. Soudci by mohli být nakloněni prezidentovi, protože je jmenoval, nebo se naopak snažit ostentativně distancovat, což rovněž není ideální. Obecně platí, že soudce by měl být nestranný vůči účastníkům řízení, což zde nelze zaručit. Nejde přitom o osobní vztah soudců k prezidentovi, ale o systémovou otázku způsobu jejich jmenování a fakt, že téměř všichni byli jmenováni tímto prezidentem.

To představuje komplikaci pro případné podání kompetenční žaloby a pro samotné rozhodování soudu. Osobně bych soud považoval za pravděpodobné, že by kompetenční žalobu z více důvodů odmítl a případně by ji vůbec neřešil. Celá věc tak spadá spíše do politické roviny než právní.

Profesor JUDr. Aleš Gerloch, CSc., je český právník, akademik a odborník na ústavní právo. Mnoho let vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a vede katedry související s teorií práva a ústavním právem. V letech 2006 až 2014 byl děkanem Právnické fakulty UK. V letech 2014 až 2022 působil jako prorektor Univerzity Karlovy pro akademické kvalifikace. Provozuje advokátní praxi a od roku 2006 je místopředsedou Legislativní rady vlády ČR. V roce 2006 byl zvolen Právníkem roku v oblasti veřejného práva. V roce 2008 obdržel stříbrnou medaili Antonína Randy za zásluhy o fungování demokratického právního státu a spolupráci s právnickou komunitou.