foto: Koruna Česká, se svolením/Historik a bývalý disident Petr Placák
ROZHOVOR: Během demonstrací k dvacátému výročí smrti Jana Palacha byl umístěn do vazby a později odsouzen. „Jan Palach a jeho čin bylo jedno z mála světel, které nás provázelo celou dobu normalizace,“ řekl serveru PrahaIN.cz Petr Placák, historik a vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jan Palach se 16. ledna 1969 v Praze upálil před budovou Národního muzea v horní části Václavského náměstí. Těžce zraněného ho převezli do nemocnice, kde po třech dnech zemřel. Student historie a politické ekonomie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v dopisu na rozloučenou napsal, že tak učinil jako formu protestu proti omezování svobod a proti nečinnosti společnosti po sovětské okupaci.
Po jeho smrti začala komunistická propaganda okamžitě šířit dezinformace o motivech jeho sebevraždy.
Komunistický funkcionář a poslanec Vilém Nový veřejně tvrdil, že se Jan Palach nechtěl zabít, ale chtěl použít látku způsobující „studený plamen“ a vyvolat destabilizaci ve společnosti. Chemikálie mu však údajní členové fiktivní studentské skupiny přimíchali do hořlaviny v malém množství, a proto prý utrpěl smrtelné popáleniny. Tvrdil také, že studenty měl k tomuto činu navádět šachový velmistr Luděk Pachman, spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout, známý sportovec Emil Zátopek a předseda studentské organizace Lubomír Holeček.
Všichni jmenovaní podali na komunistu Nového žalobu na ochranu osobnosti. Žalobu podala také matka Jana Palacha, Libuše Palachová, kterou právně zastupovala Dagmar Burešová. Obě žaloby zamítla soudkyně Jarmila Ortová s tím, že Nový měl právo i povinnost Palachovo sebeupálení kritizovat.
Směšný panák Dubček
Při dvacátém výročí Palachovy smrti v lednu 1989 spoluorganizoval bývalý disident Petr Placák demonstrace k uctění jeho památky u sochy svatého Václava. Než stačil dojít na místo, byl zatčen. Po výslechu v noci byl propuštěn, ale hned druhý den byl zatčen znovu a umístěn na 14 dní do vazby. U soudu pak dostal podmíněný trest. Zásadně odmítá tvrzení komunistů, příslušníků StB a dalších osob, že dobrovolná smrt Jana Palacha byla zbytečná či nesmyslná.
„Absolutně jsme s tím nesouhlasili, a to nejenom já, ale i společnost, ve které jsem se pohyboval. Alexander Dubček byl za to, jak se choval v roce 1968, směšný panák. Ale Jan Palach pro nás byl vždy ikonou. Náměstí Krasnoarmějců jsme za bolševika neřekli jinak než Palachovo náměstí,“ řekl Placák redakci PrahaIN.cz.
Psali jsme
ROZHOVOR: Před 36 lety, 29. prosince 1989, došlo ke zlomové události, která završila pád komunistického režimu. Tehdejší poslanci zvolili Václava…
Z pohledu historika i bývalého disidenta je Palachův čin velmi zásadní. Dokládají to i velké demonstrace, které se konaly v Praze na výročí jeho smrti.
„Štvalo mě už od klukovských let, když někdo tvrdil, že Palachova oběť nic nezmohla, že to bylo k ničemu a zbytečně se obětoval. Měl jsem toho člověka tehdy nakopnout. Bylo to naopak. Jan Palach a jeho čin bylo jedno z mála světel, které nás provázelo celou dobu normalizace. Ukázalo se, že vůbec nezhaslo. Když bylo dvacáté výročí Palachova sebeupálení, konaly se ohromné řetězové demonstrace v Praze. Tehdy podle mě nastal zlom, od kterého vedla přímá cesta k 17. listopadu 1989. Z reálného politického hlediska se oběť Jana Palacha zúročila úžasným způsobem, pokud to tak mohu cynicky říct,“ prohlásil historik.
Rudá pomsta
Komunisté se roky mstili i Palachovým příbuzným. Jeho rodinu sledovala Státní bezpečnost a neštítili se tajně zlikvidovat jeho hrob na pražských Olšanech. Mnoho lidí, kteří se zúčastnili Palachova pohřbu, bylo vyhozeno z práce nebo ze škol.
„Všichni, kdo byli spojeni s člověkem, jehož čin nebo aktivita směřovala proti totalitnímu režimu, byli postiženi. Celé jeho okolí. Aniž by ti lidé věděli, co konkrétně dělá nebo s jeho činností měli něco společného. Například zrušili Palachův původní hrob na Olšanech a rodinu o tom vůbec neinformovali. Zpopelněné ostatky pak tajně převezli na hřbitov do Všetat. Takto komunistický režim fungoval,“ připomněl Petr Placák.