foto: PrahaIN.cz/Alisa
ROZHOVOR: Alisa (34) žije v Česku téměř dvacet let a vychovává tu osmiletou dceru. Na začátku války v Rusku zatkli její rodiče. Invaze psychicky ochromila celou její rodinu. Aby se s tím vyrovnala, začala dělat dobrovolníka a pomáhat ukrajinským dětem. Co se jí honí hlavou dnes, jedenáct měsíců od začátku války?
Jak jste se dostala do Čech?
V České republice jsem osmnáct let. Přijela jsem studovat fotografii do Opavy. V Rusku v té době překvapivě nebyla žádná vysoká škola s podobným oborem. Jen filmové školy, a to s obrovskou korupcí. V Čechách jsem se půl roku učila na zkoušky z českého jazyka, abych mohla začít studovat. Během studia jsem musela začít pracovat. První práce byla v Jedličkově ústavu. Pracovala jsem jako osobní asistent. Pak jsem začala pracovat v administrativě a náboru zaměstnanců a taky v produkci mezinárodních vědeckých konferencí. Teď se naplno věnuji IT recruitmentu. Zvláštní je, jak si většinou lidi najdou cestu z korporátů k tvůrčím uměním… já jsem to dala naopak.
Kdybyste neodjela do Čech, kde jinde byste nejspíš skončila?
Na to nemůžu ani pomyslet. Nenapadá mě nic hezkého. Naposled jsem byla v Rusku před třemi lety. Když vystoupím z letadla v Moskvě a jdu po té chodbičce na letiště, cítím tu jinou atmosféru, jiné věci ve vzduchu. V Rusku je atmosféra strachu, tady se nám žije mnohem líp, víc uvolněně. V Rusku musí být člověk pořád ve střehu, jako kdyby na vás zpoza rohu mělo něco vyskočit. Mám tam mentální blok chovat se podle své přirozenosti. Když tam člověk vyrůstá, učí se místním pravidlům a fungovat v nich. Až v momentě, kdy jsem přijela do Česka, jsem pochopila, že existuje více svobodné a tolerantní prostředí, kde lidé mají víc možností, a hlavně možnost volby!
Jaké máte vztahy s ruskou komunitou v Praze? Je pravda, že je mezi nimi spousta „zbohatlíků a mafiánů“, nebo je to předsudek?
S ruskou komunitou v Praze jsem neměla skoro žádný vztah. Přišlo mi divné jet do Evropy a stále se s nimi vařit v jednom hrnci, protože mluvíme společným jazykem. Myslím ale, že drží pohromadě i z toho důvodu, že se tu necítí vítáni, stejně jako jsem se zprvu necítila já. Jenže jsem byla tolik zvědavá na nový svět, že jsem za to byla připravena i trochu trpět.
Myslím, že určité procento bohatších Rusů tu žije, ale já osobně znám stovky lidí, kteří sem přijeli studovat, a celá jejich rodina na to musela šetřit, aby sem vůbec mohli. Ne, nejsou tu samí mafiáni a zbohatlíci, i když pár jsem jich potkala. Myslím, že víc takových Rusů se spíš vydalo někam do Švýcarska.
Jak jste se cítila, když začala válka?
Na začátku jsem tomu nemohla uvěřit. První týden jsem jenom četla zprávy a brečela, takhle moc jsem se v životě ještě nezhroutila. Netušila jsem, jak se s tím budu schopná vypořádat.
Pomohl můj přítel Michal, celý týden se o mě staral, jako kdybych byla nemocné dítě. Když jsem ho po týdnu viděla, jak sedí v kuchyni naprosto zničený a kouká na mě prázdným pohledem, pochopila jsem, že se z toho sama musím nějak začít dostávat, jinak by naše rodina zkolabovala. Moje ruská kamarádka Saša mi poradila, že se mi hodně psychicky uleví, když se půjdu do Kongresového centra v Praze přihlásit jako dobrovolník. Bála jsem se, co lidi řeknou na to, odkud jsem, ale neměla jsem jinou možnost, protože jsem potřebovala dělat něco pozitivního. Chodívaly jsme s dcerou do KACPU a staraly se o lidi. Byla jsem na ni pyšná, když jsem viděla, jak citlivě a mile se chová k romským rodinám.
Psali jsme
Ukrajina byla napadena ve čtvrtek 24. února poté, co prezident Putin ve svém projevu oznámil „speciální vojenskou operaci“. Invaze přiměla mnoho…
Dcera mluví anglicky, česky a rusky. Jak se spolu nejčastěji domlouváte?
Domluvily jsme se, že se spolu venku radši nebudeme bavit rusky. Dcera už prý nemá blbý pocit z toho, že je zčásti Ruska, alespoň tedy říká, že „my, děti, to neřešíme”. Úplně jí nevěřím, myslím si, že se bolest z války dotknula absolutně všech. V prvních pár měsících na tom byla dost hrozně.
Jak jste jí řekli o invazi na Ukrajinu?
S dcerou se snažíme o všem bavit otevřeně. Všimla si toho, že vypadáme dost zničení, takže jsme jí museli vysvětlit proč. První měsíce to snášela špatně. V březnu jsme ubytovali šestičlennou rodinu z Kyjeva, kterou jsem vzala domů po prvním dnu v Kongresovém centru. Dcera se od nich dozvěděla další věci… Rodina, která u nás bydlela, měla na Ukrajině skvělé zázemí a úspěšné akrobatické studio a pak se ocitli v Praze bez ničeho, ale naživu.
Děti dceři třeba vyprávěly o tom, jak musely spát v koupelně na podlaze, protože to bylo nejbezpečnější místo v bytě. Nebo jí tříletá holčička vysvětlovala, proč si musela zacpávat uši a otevírat pusu, když nad nimi létala letadla. Kdyby v blízkosti dopadla raketa, tak by jí to totiž mohlo zničit uši.
Nejstarší ze sourozenců byla patnáctiletá puberťačka. Mluvila o tom, jak je smutná, protože jí zůstali na Ukrajině nejlepší přátelé ze školy, hrozně se o ně bála. Dcera se tohle všechno snažila vstřebat, ale k tomu všemu mi ve stejnou dobu zatkli rodiče. Dcera se o babičku hodně bála.
Kterého ruského disidenta obdivujete?
Obdivuju je všechny. Obzvlášť ty, kteří včas neodjeli a teď jsou mrtví, nebo sedí. Věděli, do čeho jdou a ani to je neodradilo. Ruské věznice jsou otřesné a například Navalného stále posílají na samotku, ruší mu návštěvy rodiny a snaží se znepříjemnit život, co to jde. Je úžasné, že je stále naživu. Nedávno zatkli dalšího aktivistu a politika Ilju Yashina, ten mi vždy byl velmi sympatický. Jsou to velmi odvážní lidé, kteří si uvědomují, že je kdykoliv nějaký najatý kriminálník může strčit do kufru auta nebo odstřelit. Němcov třeba dostal kulku s výhledem na Kreml.
Proč byli vaši rodiče zatčeni?
Tři dny po invazi přinesli kytici na most, kde byl zabit Němcov (ruský disident, který se hlasitě ozýval proti ruské anexi Krymu a odsuzoval kremelskou podporu proruských separatistů na východní Ukrajině, pozn. red.). Rodiče museli jít během pár dnů k soudu, protože prý nezákonně demonstrovali. Museli zaplatit pokutu 40.000 rublů, asi 12 tisíc korun a bylo jim sděleno, že pokud se takový incident bude opakovat, půjdou sedět na dvacet let. Posledních několik měsíců jim často volal místní policajt a zastrašoval je. Nakonec během války emigrovali do Gruzie, žijou teď v Batumi.

Mír pro Ukrajinu. Zdroj: Alisa, svolení pro PrahaIN.cz
Setkala se vaše rodina v Čechách s nějakými projevy nenávisti vůči Rusům?
Spolužák dcery, který má ruskou mámu, našel v aktovce vzkaz: „Ruské svině, táhněte domů, sláva Ukrajině“. Narodil se v Čechách, s Ruskem ho nic nesvazuje, jen jazyk jeho mámy, stejně jako to má moje dítě. Proč podobný vzkaz nedostala moje dcera, nevíme. Vzkaz byl vytištěný na papíře barevnou tiskárnou, možná to dostalo do batohu víc dětí, možná ne. Vypadalo to jako práce někoho dospělého. Konflikty tohoto typu vznikají dnes mezi dětmi běžně, stejně jako mezi dospělými. Děti to od nich kopírují. Konflikty jsou teď na každém kroku, nejen mezi Rusy a Ukrajinci, ale obecně. I mezi samotnými Ukrajinci jsou neshody. Hodně se třeba řeší, jestli mají mluvit všichni ukrajinsky a nepoužívat ruštinu, protože je to jazyk okupantů.
Jak na vás reagovali lidé na začátku, když jste ještě měla přízvuk?
Jistou nelibost až xenofobii jsem vnímala úplně všude, nebylo to vůbec příjemné. Povedlo se mi z toho ale udělat něco pozitivního. Byl to krásný filtr na lidi, abyste poznali, co jsou zač. Pokud mě budou vnímat jako odpad jen proto, že jsem se narodila v jiné zemi, kterou zrovna nemají rádi, tak s nimi nechci ztrácet čas.
Psali jsme
Pryč s předsudky o tom, že typický zloděj v pražských obchodních domech je Rom nebo cizinec, lépe řečeno Ukrajinec. Nic takového podle dvou mužů…
Nesnášenlivost vůči Rusům ale chápu u starších lidí, kteří mohou nést trauma ze sovětské diktatury, a ty já soudit nechci. Nezažila jsem to, nevím, jak bych se chovala, kdyby mi třeba na Václaváku Rusové zastřelili tatínka. Pokaždé, když pozoruji člověka, který pochopil, že jsem z Ruska a je mu to nepříjemné, jsem ráda, když si o tom promluvíme.
Máte nějaký vzkaz na konec?
Doufám, že i v Rusku jednoho dne bude konečně demokracie, Rusko oficiálně přizná všechny politické zločiny, díry v dějinách a postupem času se vyléčí. Také děkuji Česku a všem státům a dobrovolníkům, kteří podporují Ukrajinu a válečné nebo politické uprchlíky! Sláva Ukrajině, svobodu politickým vězňům!