foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Oslavy 17. listopadu
ROZHOVOR: Jan Chaloupka (*1943) je inženýr chemie a absolvent Fakulty žurnalistiky UK. V deníku Mladá fronta (1969-1988) byl šéfem výroby, sportovním redaktorem a zástupcem šéfredaktora. Byl také prvním zástupcem šéfredaktora redakce Televizních novin Československé televize (1988-1990), kterou v klíčovém období roku ´89 řídil. Pro server PrahaIN.cz nabídl několik vzpomínek, které znali pouze zúčastnění. Dnes se budeme věnovat 17. listopadu.
Úvodem řekněme, že setkání s mistrem oboru nebylo nahodilé. Hovořili jsme především o jeho rukopisu, o knize, kterou plánuje vydat. Měla by obsahovat fakta, vzpomínky, úvahy, fotografie a věci, na něž by se nemělo zapomenout. Co přesně máme na mysli, naznačí následující odpovědi.
V listopadu 1989 jste měl na starost zpravodajství ČST. K pádu režimu ale směřovalo dlouhodobě. Můžete zavzpomínat, jaké to vlastně tehdy bylo?
V počátku listopadu 1989 byl šéfredaktor Ústřední redakce Televizních novin Československé televize vyslán na zahraniční služební cestu. Alespoň tak jsem od něj zvěděl, když mi předával jako svému statutárnímu zástupci řízení celostátní redakce. Jen mi nestačil říct, kdy se vrátí. Já se zapomněl zeptat. Odpovědnost za řízení redakce tak spadla na mě. Včetně zajištění přímého přenosu svatořečení Anežky české ve Vatikánu.
Co to obnášelo?
Žádost, spíše však prosbu o pomoc při výběru člověka znalého liturgie, bohoslužby, pravidel veřejného shromáždění při svatořečení podle tradice křesťanské církve. V redakci podobný znalec chyběl. Tak jsem prosbu směroval do sídla pražského arcibiskupství. Z mého setkání a jednání s kardinálem Tomáškem vyplynuly rady, nezávazná doporučení a jméno církevního rádce pro moderátora přímého televizního přenosu. Ze setkání nezapomenu, když na uvítanou pan kardinál také prohodil: „Tak oni vám ten přímý přenos z Vatikánu opravdu dovolili…“.
Václav Blahna (jezdec), Jan Chaloupka (novinář) a Lubislav Hlávka (spolujezdec / navigátor) už v Praze po vítězství ve své třídě na Rallye Monte Carlo 1977 se Škodou 130 RS. Archiv Jana Chaloupky, se svolením
Co následovalo?
Do televizního studia jsme přivezli odkudsi z brdských kopců velmi příjemného, ochotného a na spolupráci se těšícího pána, jehož jméno s adresou jsem dostal od kardinála Tomáška. Velmi srozumitelně a s bravurou se představil a zaujal jako průvodce procesem svatořečení. Když práci odvedl, těšil se zpátky do svých kopců, do své farnosti, aby vůbec nic nezanedbal u svých oveček s božími službami. Ani o případném honoráři za svou práci ve studiu se nechtěl zdržovat, svůj čas strávený v něm považoval za službu svaté věci. Abych nezapomněl. Z tehdy „příslušných míst“ mi byl doporučen za průvodce svatořečení kromě jiných i Tomáš Halík, kněz, teolog, pedagog, sociolog, psycholog, filozof. Byl jsem rád a vděčen za doporučení kardinála Tomáška.
Délka přímého přenosu z Vatikánu byla násobně překročena a výrazně zasáhla do programového schématu toho dne. V pražské Lucerně probíhalo svazácké konferování v čele s Milošem Jakešem. Vydal jsem se tím směrem, abych včas případně zvěděl. Na Miroslava Štěpána jsem okamžitě tasil otázku: Stačil ses dívat, viděl jsi svatořečení? „Chvilkama. Dnes mám jiné starosti. Co chceš slyšet?“ odpověděl. Nezdálo se ti to příliš dlouhé? „Bylo, nebylo. Národ se před obědem bavil. Aspoň se dozvěděl, že to dlouhou chvíli trvá, než se člověk stane svatým.“
Na pravidelné poradě šéfredaktorů následující den v budově ústředního výboru KSČ se o svatořečení oficiálně vůbec nehovořilo. Žádné hodnocení, žádná výtka, žádná slova z politické vrchnosti státu. Víc než jen zajímavé.
Co dělal Jan Chaloupka na Václaváku 21. srpna 1968? O tom napíšeme jindy. Archiv Jana Chaloupky, se svolením
Listopad je ale spojen především s demonstracemi.
Na 17. listopad 1989 úřady povolily demonstraci studentů na pražském Albertově. Měla připomenout 50. výročí památných i tragických událostí, k nimž došlo v souvislosti s pohřbem studenta lékařské fakulty UK Jana Opletala a ustavením Mezinárodního dne studentstva v roce 1941. Zdroje Ministerstva vnitra uvedly, že se očekává až 100.000 účastníků. Krátce po poledni stejného dne mi sdělila vedoucí produkce, že přes opakované žádosti byla bez důvodů odmítnuta příslušnou složkou Ministerstva vnitra jinak běžná, rutinní spolupráce na akci spojená s ochranou televizního štábu a jeho techniky. Jen se mě zeptala, jak to tedy bude s vysláním z Albertova.
Co následovalo?
Po telefonickém rozhovoru s náčelníkem příslušného odboru na Ministerstvu vnitra jsem se dozvěděl totéž jako předtím šéfová produkce. Rozhodl jsem. Vyslat štáb Petra Studenovského, pořídit šot v běžné stopáži, ale jen z části demonstrace na Albertově. Vědom si své odpovědnosti z případných rizik, které by bez kvalifikované ochrany mohly hrozit televizním pracovníkům a jím svěřené technice v případě pokračující demonstrace v rozjařeném davu. Zpravodajství z Albertova zařadit do hlavního zpravodajství Televizních novin a do nočních zpráv, pokud bude zapotřebí, využít informace Československé tiskové kanceláře.
Demonstrující opravdu ve své pouti Prahou pokračovali, zahnuli na Národní třídu, kde v prostou Na Perštýně byli zastaveni silou. Přibližně 10.000 demonstrantů pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení (tzv. červené barety) začal rozhánět a napadat obušky. Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena. Někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů. Uvedeno bylo, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno.
Televizní garáže v listopadu 1989. Archiv Jana Chaloupky, se svolením
Věci už ale byly v pohybu, počítám.
Petr Uhl jako redaktor Východoevropské informační agentury rozšířil formou telefonátu do rádia Svobodná Evropa informaci, že během demonstrace byl zabit student Martin Šmíd. Zahraniční vysílání, zejména vysílač Svobodné Evropy, ještě v noci začal šířit informace o masakru v Praze. Že na Národní třídě při střetu s policisty zemřeli studenti.
Časně ráno v sobotu 18. listopadu jsem se spojil s tiskovým mluvčím federální vlády. Požádal jsem ho o vysvětlení, jaký pohled na události sdílí a jaký, rozhodující pro událost, zaujímají vládní místa. Z úst mluvčího padla všeříkající odpověď. Předseda federální vlády Adamec tráví víkend mimo Prahu někde v přírodě a nechce být v žádném případě ničím a nikým rušen! Doporučil, poradil mi, že si každý musí v podobných situacích na svěřeném pracovišti se svou odpovědností vystačit sám. Tak se šéf Televizních novin při ranní procházce mezi paneláky barrandovského sídliště nečekaně dozvěděl, že do zemí českých a slovenských, přirovnáním jako zjevení boží, zavítala svoboda novinářského řemesla, dokonce v její absolutní podobě. Novináři, používejte svoje mozky, nikdo je vám ošetřovat, ba dokonce nahrazovat nebude. Jiným slovy přeloženo do srozumitelnosti, televize není už státní, je vaše, páni novináři…
Chtěl jste k tomu ještě něco dodat?
Později se na veřejnost dostala sotva uvěřitelná, šokující informace, že premiér federální vlády Ladislav Adamec se dozvěděl o tom, co se vlastně událo na Národní třídě, z vyprávění dvou studentek o den později, když ho navštívily v jeho bytě. Nabízí se otázka, jací lidé obklopovali premiéra. Ještě později se objevily zprávy, že celá kauza byla vykonstruována agenty Státní bezpečnosti.
Jak jste pracovali s informací o mrtvém studentovi?
O zabitém studentu Martinu Šmídovi chtěla redakce Televizních novin s podrobnostmi informovat co možná nejrychleji. Přestaly však najednou fungovat jinak běžně dostupné příslušné složky Ministerstva vnitra, ale i jiné. Zmizela jejich ze zákona daná povinnost spolupracovat při hledání pravd pro veřejnost. Náhle a nečekaně. Jako v pohádkách. Redaktoři okamžitě začali veřejně sklízet nálepku, že informovat nechtěli. „Zmasakrovaného studenta“ na obrazovku přivedli, když ho sami našli mnohem později, než by bylo předtím běžné. Syn novinářky z redakce Svobodného slova tak televizním divákům mohl živý a „opožděně“ sděloval svoje názory, pocity a dojmy.