Sociální demokracie slaví. Je ale vůbec co?

PŘEHLED: 7. dubna 1878 vznikla Česká strana sociálně demokratická. Stalo se tak přesně před 145 lety v hospodě U Kaštanu v Břevnově. Oslavy tohoto mimořádného výročí probíhají už celý týden, pamětní věnce se kladou nejen ke slavné hospůdce blízko břevnovského kláštera, která dnes slouží jako jedna z nejlepších jazzových pražských scén, ale i k Lidovému domu.

Jde o nejstarší dosud fungující politickou stranu na našem území. I když ve zmiňovaném roce 1878 byla strana založena jen jako nezbytná součást rakouské sociální demokracie. Vlastní samostatná českoslovanská odnož vznikla až o patnáct let později.

Základní premisou strany je podpora dělnického hnutí, z toho také vyplývá působení strany na středolevé, či levé škále politické orientace.

Oprava zažitých mýtů

Generaci dnešních padesátníků a šedesátníků nutil komunistický režim do nekonečna memorovat lži o tom, že v hospodě U Kaštanu byla založena komunistická strana. To je ale holý nesmysl. Dějiny komunistické strany se začaly psát až o 43 let později v karlínském Lidovém domě, kde dnes sídlí Český rozhlas Regina. Tyto lži vznikly z celkem pochopitelného násilného splynutí sociální demokracie s komunistickou partají. K tomu ale až později.

Josef Boleslav Pecka (1878-1887)

Teď se ale vraťme do hospůdky U Kaštanu a řekněme si, že se tu sešla hrstka příznivců dělnického hnutí. Neměli tehdy větší ambice než zpříjemnit pracovní podmínky často velmi krutě zkoušeným dělníkům. Jako strana zpočátku nepůsobila sociální demokracie nijak výrazně. Prvním předsedou strany se stal Josef Boleslav Pecka. Tento spisovatel měl stranické předsednictví ještě jako „vedlejšák“, nicméně jeho sociální poezie pila rakouskouherským úřadům tak silně krev, že Peckovi nezbylo nic jiného, než emigrovat do USA. Tady se stal echtovním anarchistou, ale 20. století se už první předseda nedožil. Zemřel v roce 1897 v Chicagu ve věku 47 let.

Josef Hybeš (1887-1893)

Výrazná proměna strany přišla až s příchodem prvního výrazného předsedy, Josefa Hybeše. Právě ten se stal další ikonou československého komunistického hnutí. Dokonce tak výraznou, že jeho rodný dům, jinak nic neříkající omšelá a naprosto běžná a mnohokrát upravovaná budova v Dašicích u Pardubic, byla svého času na hrdém seznamu národních kulturních památek hned vedle Karlštejna, Pražského hradu nebo Karlova mostu. Hybeš byl povoláním textilní dělník a také se za práva textilních dělníků bil jako lev. Činil tak ale hlavně ve Vídni. Hybešovým předsednictvím v letech 1887-1893 se uzavírá období, kdy byla strana součástí rakouské sociální demokracie. Sám Hybeš nedopadl příliš dobře, velkou část svého majetku rozdal chudým, což rozčílilo jeho ženu, která se s ním rozvedla. Byl poslancem, ke konci svého života se odklání od sociální demokracie a sympatizuje s komunistickým hnutím. Krátce po založení rudé strany však Hybeš umírá.

Josef Steiner (1893-1905)

Po sjezdu v roce 1893 v Českých Budějovicích, kdy se sociální demokracie vyčleňuje z rakouského područí, směřuje do předsednického křesla brusič skla Josef Steiner. Zůstane tu dvanáct let. Jeho zásluhou vznikla Dělnická akademie. Steiner odmítá myšlenku krvavé revoluce a názorově se sbližuje s budoucím československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Nicméně ani Steiner nekončí slavně. Ve funkci předsedy partaje končí v roce 1905. Za dalších pět let se zblázní a po dvouletém pobytu v ústavu pro choromyslné umírá.

Antonín Němec (1905-1924) a Bohumír Šmeral (1917)

V té době už je předsedou typograf a novinář Antonín Němec. Ten vydržel u předsednického kormidla až do roku 1924. Jedinou výjimkou byl rok 1917, kdy ho vystrnadil z vedení Bohumír Šmeral. Důvodem rozkolu ve vedení během I. světové války byla diskuze o budoucím českém směřování. Němec byl zastáncem vlastního státu, Šmeral spíše prosazoval zapojení do rakouské struktury. Za vlády Antonína Němce se poprvé sociální demokraté dostávají do Říšské rady. Ve volbách v roce 1907 končí na šestém místě s 8,5 procenty hlasů a získávají 22 z 516 mandátů. O čtyři roky později sice jejich volební výsledek klesne na 7,9 procenta hlasů, ale jsou na čtvrtém místě a mají dokonce ještě o tři mandáty víc. Němec ustál v roce 1920 i štěpení sociální demokracie na „levici a pravici“, které dalo o rok později vzniknout KSČ. V té době udržel v rukou strany Lidový dům, na který si komunisté brousili zuby. Další volby pak přicházejí na řadu až v samostatném Československu v roce 1920. Sociální demokraté vystupují na místo nejvyšší. Chlubí se volebním ziskem 25,7 procenta, získají 74 z 281 mandátů a sestavují vládu. Zajímavostí je, že v Němcově vlastní tiskárně vycházelo Rudé právo, Právo lidu a Rozsévačka a byl to právě Němec, kdo hostil a provázel v roce 1912 při jeho pražské návštěvě Vladimíra Iljiče Lenina.

Antonín Hampl (1924-1938)

Po smrti Němce se stává socdemáckým předsedou Antonín Hampl. Tento odborář a strojník měl velice těžkou pozici. Musel odolávat velmi napjatým vztahům mezi komunisty a vlastní stranou a díky němu byla zažehnána stranická válka, která by měla dopad na celou společnost. To se ale projevilo ve volbách v roce 1925, kdy sociální demokracie velmi oslabila. Získala jen 8,9 procenta hlasů a spadla na čtvrté místo. Zisk 29 z 300 křesel nemohlo znamenat nic jiného, než že se strana odporoučela do opozice.

Za vlády Hampla došlo k namlouvání s demokratickými stranami. To vytáhlo ve volbách v roce 1929 sociální demokraty výš. Skončili druzí s 13 procenty hlasů a získali 39 z 300 poslaneckých křesel a zamířili znovu do vlády.

Nicméně ve 30. letech, když postupně narůstal vliv nacismu ve střední Evropě, musel Hampl zpět k jednacímu stolu s komunisty, aby společně vytvořili protinacistický val. Neúspěšně. Dodnes je legendární jeho výzva směřovaná k vedení KSČ ohledně vytvoření společné strany nazvaná: „Hoši, z vandru domů!“ V té době už otěže komunistické moci držel pevně Klement Gottwald.

Volební výsledky z roku 1935 téměř kopírovaly ty předcházející: 12,5 procenta hlasů, 38 mandátů, pokles sice na třetí místo, nicméně ve vládě zůstali.

V roce 1938 byla sociální demokracie nucena ukončit svou činnost a Antonín Hampl se na rok stává předsedou Národní strany práce. I tu však čeká stejný osud. Hampl byl jedním z iniciátorů zvolení Emila Háchy protektorátním prezidentem. Během II. světové války vstupuje Hampl do odboje, pracuje s generálem Eliášem, je však gestapem zatčen a v roce 1942 je v Berlíně popraven.

Zdeněk Fierlinger (1945-1948)

Velmi kontroverzní postava sociální demokracie. I když to jako první z partaje dotáhl až do premiérského křesla, právě jemu je připisována největší zrada na voličích, která vedla ke sloučení s KSČ. Fierlinger měl blízko ke Gottwaldovi, a tak není divu, že ještě v dubnu roku 1945 se stal exilovým premiérem a předsedou obrodující se sociální demokracie. Volby v roce 1946 strana docela „projela“. Skončila sice s 12,1 procenty až pátá, přesto se však do vlády dostala. Vlekli ji za sebou jako nutného „partnera“ vítězové voleb, komunisti. Fierlinger se s nimi začal přátelit mnohem více, než bylo zdrávo, a to se nelíbilo vedení strany, které ho v roce 1947 odvolalo z pozice předsedy. Na jeho místo usedl Bohumil Laušman. Po únorovém puči se však Fierlinger do čela strany vrací, ale jen na pár měsíců, aby mohl dokončit sloučení s KSČ a odevzdat Gottwaldovi klíče od Lidového domu. Ve volbách v roce 1948 sociální demokracie kandidovala jako součást Národní fronty. Dostala se sice do vlády a získala 23 mandátů, nicméně sloučení s KSČ bylo nevyhnutelné.

Bohumil Laušman (1947)

Prozápadně orientovaný politik, který byl nucen v roce 1949 emigrovat do Rakouska. Jeho ženě a dceři se však útěk nepovedl a skončily ve vězení. Laušman se pak stal obětí StB, která ho v roce 1953 unesla ze Salcburku zpět do komunistického Československa. Laušman zemřel za záhadných okolností ve věznici na Ruzyni v květnu 1963.

Exiloví předsedové (1948-1989)

Prvním z řady byl Blažej Vilím (1948), který však ve vedení setrval pár týdnů a pak se se sociální demokracií rozešel. Naproti tomu Václav Majer, který byl poválečným ministrem obchodu, vydržel na pozici exilového předsedy strany až do roku 1972. Předposledním z exilových předsedů byl politik a novinář Vilém Bernard, který ve funkci předsedy vydržel téměř až do sametové revoluce. Karel Hrubý pak svým krátkým předsednictvím převedl exilové vedení sociální demokracie znovu do Prahy a do demokratických let.

Porevoluční kvas (1989-1993)

První demokratickým předsedou se stal Slavomír Klaban, který ve funkci vydržel jen do roku 1990. V prvních svobodných volbách ČSSD získala jen 3,2 procenta hlasů a nedostala se Parlamentu. To si vyžádalo změnu na předsednickém postu. Klabana vystřídal politolog a královéhradecký rodák Jiří Horák. Ten o dva roky později dovedl už stranu do Sněmovny. Bylo z toho čtvrté místo, zisk 6,8 procenta hlasů a deset poslanců. Nicméně sílily vnitrostranické půtky a štěpení na frakce. Jiří Paroubek prosazoval uzavření ČSSD pro komunisty, Miloš Zeman volal po mnohem levicovější orientaci. Za pravdu dal sjezd Miloši Zemanovi, který se 28. února 1993 stal novým předsedou.

Miloš Zeman (1993-2001)

Jde asi o nejvýznamnější osobnost sociální demokracie. Muže, který to dotáhl jak do premiérského, tak později i prezidentského křesla. Ekonom Zeman upnul velkou pozornost na volby v roce 1996, kdy stranu vytáhl se ziskem 26,4 procenta na druhé místo a sociální demokraté získali 61 křesel v Poslanecké sněmovně. ČSSD tehdy podporovala menšinovou vládu ODS Václava Klause. Situace se obrátila o dva roky později, v roce 1998, kdy zvítězila ČSSD ve volbách s rekordním ziskem 32,3 procenta. 74 poslanců však nestačilo na ovládnutí Poslanecké sněmovny, a tak za pomoci tzv. Opoziční smlouvy vládla jednobarevná vláda ČSSD s podporou ODS. Za vedení ČSSD se stát pustil například do privatizace Unipetrolu.

Opačná situace byla v Senátu, kde v prvních volbách v roce 1996 strana skončila druhá a získala 25 křesel, nicméně od té doby počet senátorských mandátů klesal až do roku 2006.

Vladimír Špidla (2001-2004)

Stranický sjezd 7. dubna 2001 vynesl do čela strany Vladimíra Špidlu. Stal se dalším sociálně demokratickým premiérem. Špidla odmítl pokračování Opoziční smlouvy a jeho odmítavý postoj zajistil v roce 2002 ČSSD vítězství ve volbách. Bylo však nutné uzavřít koalici s KDU-ČSL a Unii svobody-Demokratickou unii. Za jeho předsednictví vstoupila republika do Evropské unie a konaly se první volby do Evropského parlamentu. Špidla zahájil reformu veřejných financí, ale také byl nucen během katastrofálních povodní vyhlásit výjimečný stav. Ve funkci předsedy strany skončil 26. června 2004.

Stanislav Gross (2004-2006)

Pod jeho vedením došlo k úpadku strany. I on ale dosáhl do premiérského křesla. Tento povoláním strojvůdce však v politice příliš neuspěl. S jeho jménem je spojen skandál zisku doktorského titulu práv na plzeňské univerzitě i nejasnosti ohledně jeho finanční situace. V roce 2015 Stanislav Gross ve věku 45 let zemřel.

Jiří Paroubek (2005-2010)

13. května 2006 se post předsedy znovu měnil. Stal se jím Jiří Paroubek. Jeho hlavním úkolem byla nutnost vrátit po Grossově vedení straně důvěryhodnost. To se podařilo, ovšem i za cenu slavného Paroubkova výroku, že bude klidně spolupracovat i s marťany. Jiří Paroubek zcela ovládl za dobu svého vedení veškeré volby a velkého rivala, stranu ODS, rozdrtil jak na celostátní, tak i na krajské úrovni. Nicméně za Paroubkova vedení se strana začíná drolit do jednotlivých frakcí, které vedly k pozdějšímu rozštěpování strany a znamenaly vlastně počátek dnešního konce. Během vrcholné politické funkce Paroubek vyměnil manželky a kvůli té novější jsme se dozvěděli, jak moc má sexy mozek.

Bohuslav Sobotka (2010-2017)

Vzděláním ekonom. Nikdy nevypadal jako lídr a vůdce, přesto po Miloši Zemanovi byl druhým nejpřínosnějším šéfem sociální demokracie, a to i přesto, že vztahy obou mužů jsou značně antipatické. Dokázal vylepšit kredit strany. Neprovázely ho žádné skandály, vypadal klidně a velmi pracovitě a veřejnost si ČSSD začala znovu vážit. Nicméně vaz mu nakonec zlomily jeho ekonomické přešlapy ve vysokých funkcích, například privatizace OKD, Českých aerolinií a další.

Předsedové stran na cestě do zapomnění (2017-současnost)

Následující partijní šéfové se na vrcholu ČSSD příliš neohřáli. Milan Chovanec tam vydržel necelý rok. Jeho následovník Jan Hamáček sice držel funkci více než dva a půl roku, ale jeho kritici mu vytýkají, že pod jeho vedením přeběhlo nejvíce členů do tábora ANO k Andreji Babišovi. Situaci nezachránil ani Roman Onderka, který se stal předsedou na tři měsíce. Michal Šmarda, současný předseda ČSSD, se pak snaží už jen vzkřísit napůl chcíplou kobylu.

Je vůbec co slavit?

Za 145 let více než dvě desítky předsedů dovedly sociální demokracii k žalostné současné situaci. Poprvé se nedostala strana do Poslanecké sněmovny. V roce 2021 zůstala ČSSD těsně pod hranicí vstupu, získala jen 4,7 procenta. Děsivý úpadek pokračuje i v Senátu. Tady hájí v současnosti barvy jeden jediný senátor, Petr Vícha za Karvinou, jeho mandát ale končí příští rok. V Evropském parlamentu nejsou sociální demokraté už od roku 2019, kdy získali jen 4 procenta hlasů. Ze třinácti krajských hejtmanů je v barvách sociální demokracie pouze jediný, Martin Netolický v Pardubickém kraji. Ve všech krajských zastupitelstvech sedí jen 34 sociálních demokratů z celkové počtu 675 mandátů. To je přesně 5 procent. Ještě děsivější je situace v zastupitelstvech obcí. Tady sociálně demokratické barvy hájí 799 zastupitelů z celkového počtu 61 780, což je jen 1,3 procenta. V Praze na magistrátu ČSSD zastoupení nemá. Ohromné dluhy, rozvrácená pokladna.

Vzkříšení sociální demokracie přesto možné je. Nahrává tomu i skutečnost, že funkční levicová strana v současné době na české politické mapě neexistuje. Fénixovo vstání z popela si ale vyžádá změny na všech frontách, od členské základny, přes vystupování a působení na veřejnosti až k přístupu k voličům. A bude to asi běh na dlouhou trať.

Článek se opírá o vědomosti autora, webové stránky sociální demokracie a statistického úřadu a veřejně dostupné zdroje, například Wikipedii.