foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Jan Zahradil
ROZHOVOR: „Když vidím některé slečny poslankyně za Piráty, slyším od nich spoustu věcných neznalostí i naivních představ o tom, jak má politika fungovat. Navíc je to doprovázeno velmi přehnaným sebevědomím, což není dobrá kombinace,“ uvedl v rozhovoru pro server PrahaIN.cz někdejší europoslanec a poslanec za ODS Jan Zahradil, nyní poradce pro zahraniční politiku Motoristů sobě.
Když jsme spolu mluvili naposledy, bylo sice po volbách, ale nová vláda ještě neexistovala. Nyní už ano. Co od ní očekáváte?
Jak je známo, zajímá mě zahraniční politika. To je hlavní a ústřední bod mého zájmu. Očekávám zde pragmatickou a realistickou zahraniční politiku, která bude reflektovat dění ve světě. Očekávám, že přestaneme s moralizováním a s takzvaným vývozem hodnot. A že se začneme chovat racionálně. Nebudeme si zbytečně vytvářet nepřátele, nebudeme antagonizovat naše sousedy a budeme prostě dělat skutečnou diplomacii. Diplomacie znamená získávat spojence, a pokud už ne přímo spojence, tak alespoň komunikovat napříč spektrem. Ne že se bude slavnostně vyhlašovat, že s tím či oním se nebudeme bavit.
Kde jsou vztahy nejvíc pokažené?
Když vynechám Rusko, o kterém asi teď nemá cenu úplně mluvit vzhledem k tomu, že je ve válce na Ukrajině, tak z ostatních mocností jsou vztahy s USA víceméně nulové, respektive s Trumpovou administrativou. Vztahy s Čínou jsou dokonce záporné. Česká republika spolu s Litvou jsou jediné země Evropské unie, jejichž občané musí mít dodnes do Číny vízum. To je podle mě neúnosná situace. Minulá vláda se ošklíbala nad některými našimi sousedy nebo geograficky blízkými zeměmi, jako jsou Slovensko nebo Maďarsko. Tohle všechno musí skončit.
Šéfem zahraničního resortu se stal Petr Macinka, původně tam přitom měl být Filip Turek, kterého jste v tomto ohledu chválil. Je ta výměna v pořádku? Má na to Petr Macinka dostatek zkušeností?
Já se s ním znám podstatně déle než s Filipem Turkem, pana Turka jsem opravdu poznal až loni při eurovolbách. Znám ho asi rok a půl. Petra Macinku znám déle, zejména z Institutu Václava Klause. Myslím, že práce po boku prezidenta a bývalého prezidenta mu dává dostatek zkušeností. Tuto funkci určitě může vykonávat.
Jeho předchůdce Jana Lipavského jste hodně kritizoval, některé důvody jste už zmiňoval, ale i tak se zeptám... Proč?
Jsou to přesně ty věci, na které jsem poukázal už v předchozí odpovědi. Pan Lipavský přebudoval strukturu ministerstva zahraničí způsobem, který teď musíme napravovat. Zřídil různé odbory, třeba strategické komunikace, odbor boje s hybridními hrozbami nebo odbor pro posilování společenské odolnosti. Odbory s takovou módní motivací, tedy boj s dezinformacemi a podobně, podle mě do diplomacie vůbec nepatří. Pracovalo tam dohromady přes třicet lidí, to se musí všechno změnit. To mluvím o organizační stránce ministerstva. Stejně tak finanční toky, které plynuly z ministerstva do některých vybraných takzvaných nevládních organizací, se musí zastavit. A pokud jde o politiku jako takovou, je zapotřebí vrátit se na trajektorii realismu a pragmatismu. Pan Lipavský tam dělal vysloveně ideologickou politiku.
Jaké máte výhledy na rok 2026 v zahraniční politice?
Doufám, že se podaří dotáhnout do konce, nebo k nějakému výsledku, abych byl přesnější, ukrajinskou záležitost. Je vidět, že zejména USA se v tom hodně angažují. A já myslím, že ten tlak, který vyvíjejí, jde správným směrem. Byl bych rád, aby se tenhle problém minimálně utlumil, aby to už nebyla hlavní zpráva na všech televizních kanálech. Myslím si, že předpoklady k tomu jsou. Určitě bude zapotřebí se smířit s tím, že to nebude ideální řešení z hlediska třeba nějaké abstraktní spravedlnosti, ale je zapotřebí pokusit se to vyřešit. Jinak osobně očekávám, že také v Evropské unii dojde k hlubším posunům. Začnou se silněji prosazovat síly, které nejsou stoupenci hlubší evropské integrace, dokonce jakéhosi evropského státu, což teď právě zaznívá v souvislosti s válkou na Ukrajině. Já si nemyslím, že se Evropa musí ještě více sjednotit. Naopak se domnívám, že vývoj půjde opačným směrem. Uvidíme, ale rok 2026 v sobě skrývá různé přísliby.
Evropský parlament se od vašeho mandátu trochu změnil…
Změnil, ale on se mění neustále. Teď mám spíš pocit, že se konečně začal posouvat trochu tím správným směrem. Najednou řada europoslanců, kteří tam léta přikyvovali na dekarbonizaci a na prosazování Green Dealu, otočila. Už to neprosazují a staví se k tomu velice rezervovaně. Je vidět, že tady došlo k nějaké srážce s realitou. Jinak celkově politická situace v řadě evropských zemí se prostě posouvá a začínají tam nabývat na síle ty strany, které bychom mohli označit za eurorealistické nebo dokonce euroskeptické. To je podle mě určitě dobře.
Když už se spolu bavíme o Evropském parlamentu či domácí politice, nemáte motivaci ještě někdy kandidovat? Ať už do Bruselu, případně do Poslanecké sněmovny?
Z europarlamentu jsem odešel na základě vlastního rozhodnutí, kdy jsem se rozhodl už nekandidovat. Poslaneckou dráhu už jsem také uzavřel. Od roku 1992 jsem kandidoval osmkrát do tří různých parlamentů: napřed do Federálního shromáždění, potom do Poslanecké sněmovny, a nakonec do Evropského parlamentu. Takže myslím, že tuhle dráhu mám uzavřenou. Klidně budu spolupracovat s Motoristy sobě nebo s touhle vládou v nějaké exekutivní funkci, ale rozhodně se nebudu ucházet o žádný mandát, ať už parlamentní, komunální, nebo jakýkoliv jiný.
Podepsal se na vás odchod třeba i v rámci duševního zdraví? Máte víc klidu?
Zkrátka myslím, že toho bylo dost. Člověk má vědět, kdy chce uzavřít jednu kapitolu a přesunout se do nějakého jiného módu. Dobře jsem si to rozmyslel, nebylo to žádné náhlé hnutí mysli, nýbrž promyšlená strategie. V roce 2022 jsem se rozhodl, že už nebudu kandidovat. V roce 2023 jsem to oznámil, ve 2024 jsem odešel z Evropského parlamentu, a ve 2025 jsem odešel dokonce z ODS. Má to tedy přirozenou posloupnost. Vyhovuje mi to. Má poradní role se teď možná přetaví do nějakého formálnějšího angažmá na ministerstvu zahraničí, o tom se bavíme s panem Macinkou. Uvidíme, jak to dopadne. Na pilu netlačím a nechávám tomu volný průběh.
Do Poslanecké sněmovny se teď dostal vysoký počet mladých politiků. Máte mezi mladými politiky nějaké svoje želízko v ohni?
Musím se přiznat, že jsem z toho spíš trochu nervózní. Tenhle kult mládí, který je teď vzýván v souvislosti s Poslaneckou sněmovnou, není vždy nutné považovat za něco kladného. Když vidím některé slečny poslankyně za Piráty, slyším od nich spoustu věcných neznalostí i naivních představ o tom, jak má politika fungovat. Navíc je to doprovázeno velmi přehnaným sebevědomím, což není dobrá kombinace. Podle mě to nemůže dopadnout dobře. Ti lidé tam nejsou schopni odvést nějakou konkrétní práci, protože budou klouzat jenom po povrchu. Nebudou se úplně přesně orientovat v politickém prostředí. Neberu to tedy jako něco úplně jednoznačně kladného. Byla to taková trochu „kroužkovací vlna“, ale nejsem si jistý, jestli je to vždy ku prospěchu věci.
Píše se o tom velmi často, tak vás na závěr poprosím jen o krátkou odpověď. Filip Turek stále nebyl jmenován ministrem. Myslíte si, že nakonec zasedne v čele resortu životního prostředí?
Názor na to samozřejmě mám, ale nebudu ho sdělovat prostřednictvím médií, protože tím bych atmosféru už nějak ovlivňoval. Myslím si, že prezident by aspoň z mého pohledu měl dodržet Ústavu České republiky. A ta podle mého názoru vlastně nedává možnost odmítnout nominovaného kandidáta na ministra v případě, že ten člověk to sám nestáhne nebo ho předseda vlády odmítne předložit jako kandidáta na jmenování. Na místě Filipa Turka či Motoristů sobě bych z nominace určitě neustoupil.