Tomáš Sedláček: Havel nikdy neuhnul, on ne

ROZHOVOR: „Pokud by něčí hlas, řekněme z intelektuálů, filozofů a politiků, měl být amplifikován ve světě, tak je to právě hlas Václava Havla,“ řekl serveru PrahaIN.cz Tomáš Sedláček, ředitel Knihovny Václava Havla, ekonom a filozof.

V březnu letošního roku jste se stal ředitelem Knihovny Václava Havla. Co předcházelo vašemu příchodu do čela této instituce?

Na začátku roku se loučil americký velvyslanec Bijan Sabet, se kterým se dobře znám. Byl jsem přítomen na jeho rozlučkové večeři a tam za mnou přišel Gabo Eichler, předseda správní rady Knihovny Václava Havla, a zeptal se mě, zda bych nechtěl uvažovat o tom být v čele bezvadného týmu, který v Knihovně pracuje. Odpověděl jsem, že ano. On na to, že to je nějaké rychlé. Řekl jsem mu: „Ptal jste se, jestli budu o tom uvažovat.” „Ano, uvažovat o tom budu velice rád. Dejte mi pár dní, já se podívám na svoje aktivity, jestli je na to teď prostor a také si to trošku budu muset rozmyslet.” Moje úvahy netrvaly dlouho a dnes jsem tady. Aktivity Knihovny jsem sledoval během dvaceti let její existence, byl jsem rád, že je tady mimo jiné živý klub, na který mimochodem čtenáře srdečně zvu. Téměř každý večer tady máme živý program. Připravujeme na dvě stě klubových akcí ročně. Líbilo se mi, jak Knihovna pracuje. Pokud by něčí hlas, řekněme z intelektuálů, filozofů a politiků, měl být amplifikován ve světě, tak je to právě hlas Václava Havla. Musím říct, že mně vždy konvenoval jeho pohled jak na Českou republiku, tak na dějiny, filozofii nebo propojení světů. A jeho myšlenky o Evropě mi vždycky přišly velice inspirativní. Nedokážu si představit, že bych jinému mysliteli nebo jiné osobnosti byl schopen věnovat tolik svojí vlastní energie a podřídit to mým jiným, řekněme, akademickým aktivitám. Těšil jsem se i na zdejší tým, protože je tady třetina až polovina mých bývalých kolegů z Hradu, už tenkrát jsme si velmi rozuměli. Mám z toho dobrý pocit, vlastně jsem se vrátil ke svým.

Vaše rozhodnutí tedy výrazně ovlivnilo to, že jste pracoval jako poradce Václava Havla a znal jste prezidenta osobně?

Ano, samozřejmě. Navíc, myšlenkou vzniku podobné instituce, jako je dnešní Knihovna, jsem se zabýval ještě v době, kdy byl Václav Havel na Hradě. S Petrem Pithartem, se sociologem Petrem Musilem, Radkem Špicarem a ještě s několika dalšími lidmi jsme chodili s tímto nápadem za Václavem Havlem. Byl to první polistopadový prezident a žádná podobná instituce u nás nebyla. Nám se líbilo, jak to mají zavedeno v USA. Václav Havel byl výjimečný svým mezinárodním výtlakem i významnými přáteli po celém světě, dneska je to dobře vidět. Tenkrát nám ale přišlo normální, že za naším prezidentem jezdí od Dalajlámy přes Rolling Stones až po významné politiky z celého světa. Vnímali jsme to tak, že by byla škoda o tento zájem a energii přijít a navrhovali jsme vytvořit instituci, aby Václav Havel mohl dál reprezentovat v zahraničí zájmy naší země a inspirovat nejen Českou republiku, ale řekněme i Evropu. Bylo nám ale jasné, že to nemůže dělat doma z obýváku. Václavu Havlovi se to zpočátku úplně nelíbilo, byl už unavený a také chtěl dělat něco jiného. Psát hry a obrazně řečeno se vrátit k „odcházení“. Když se potom vrátil z Ameriky, už k tomu byl trošku otevřenější, nechtěl ale, aby vznikl jakýsi pomník, ale něco, co bude živoucí institucí, která bude dál rozvíjet jeho myšlenky. Zároveň jsme došli k závěru, že by nebylo dobré, aby to byla státní instituce. Že bude lepší, když ji budou lidé podporovat na základě své vlastní svobodné vůle. Za dvacet let se to dostalo řízením osudu ke mně nazpátek a dávalo mi to logiku.

Během dvaceti let se z Knihovny stala prestižní instituce. Řídit její činnost asi není pouze „zábava“.

Je to zejména tvrdá práce.

Jak vypadá váš pracovní den?

Mám svůj zavedený rytmus. Snažím se chodit spát kolem desáté hodiny večer, moc ale nespím. Když jdu spát v deset, ve tři ráno se probudím. Dnes jsem vstal ve čtyři hodiny ráno. Zvykl jsem si na to. Kdysi jsem našel „ostrov pokladů“, mezi čtvrtou a sedmou hodinou jsou tři hodiny svatého času. Nic vás nikam netahá, žádný kamarád nemá narozeniny ani křtiny, nejsou žádné recepce a rodina spí. Já mám tři hodiny na to, abych si v klidu mohl číst a připravovat si denní program. Když pak ráno třeba v devět hodin přijdu na schůzku, tak už mám po obědě.

A pak začne hektický průběh dne. Ráno pracuji, přes den jsou přednášky, rozhovory, jednání, schůzky. Večer dělám pro lidi, které to zajímá, večerní akademii, kde mluvím o havlovských tématech. Například včera jsem měl jednání s členem poroty výběru finalistů Ceny Václava Havla. Je to významný holandský politik a člověk úzce svázaný s Radou Evropy, člen poroty, má zálibu v pivě. Na obědě jsme byli v restauraci, která se úplně na pivo nespecializuje. O půl desáté večer jsem ho pozval, po uspání dcery, na ochutnání dobře ošetřeného piva. Dali jsme si dvě. Pak jsem ještě dojednával s dvěma nadšenci, že bychom zkusili natáčet zábavný podcast, něco jako byl Limonádový Joe, to mi chybí na české scéně. Laskavý humor, který neuráží a vážnou věc humorným způsobem bude schopen vypálit mimo tu, řekněme, pražskou kavárnu tak, aby to došlo i k uším voličů stran, jako jsou třeba SPD nebo Motoristé. Přece jenom Václav Havel pro českou zemi mnoho let po jeho úmrtí přináší větší hodnotu než mnozí dnešní politici.

Je těžké udržet prestiž Knihovny a řídit instituci tohoto typu?

Navazuji na velké osobnosti, které Knihovnu vedly přede mnou a probojovaly se dobou, která byla vůči myšlenkám Havla mnohem méně přátelská, než je současné klima. My jsme tady byli už možná trošku „unaveni sluncem“. Ta doba se ale pomalu vrací a vidím čím dál víc lidí hlásit se k Václavu Havlovi. A to nejen tím, že si někdo oblékne tričko s jeho tváří. Mám pocit, že národ je hladový po smyslu toho všeho. A doposud se nenašel politik, který by onen smysl byl schopen národu dát tak, jako Václav Havel. V této souvislosti si myslím, že i současný prezident Petr Pavel dělá úžasnou práci a že v tom navazuje na to, co podle mého soudu prezident má dělat. Dávat lidem jakési vědomí toho, co je smyslem českého národa. Proč tady jsme, proč máme vůbec být národ. V tradici Komenského a Masaryka bychom se měli snažit být vzorovým národem pro ostatní a dělat „věci“, od kterých se ostatní národy budou inspirovat. V Knihovně je práce moc, přestože lidí je tady málo. Samozřejmě by si tato instituce zasloužila třeba dvakrát až třikrát větší tým. Snažím se pro pokračování havlovských myšlenek nadchnout širší veřejnost. Najít také nové partnery, jak finanční, tak intelektuální, kteří nám pak umožní větší rozlet. Témat, která se nabízí, je opravdu hodně. A to nejen pro Českou republiku, ale zejména pro Evropu, která je poprvé ve svých dějinách jaksi nahá. Odpadla nám levná ruská surovinová energetická ochrana a zároveň zmizel ochranný štít ze Spojených států, takže Evropa se bude muset naučit stát na svých vlastních nohách. A vést nejen sebe, ale i svět. Myslím, že to je přesně ta role, kterou Evropa má.

Ovšem s přihlédnutím na různé aspekty se zatím budoucnost jeví jako poněkud nejistá.

Situace rozhodně jednoduchá není. Když se člověk podívá kolem sebe, jaký režim by mohl být dominantním režimem světa, tak vidíme, že bude docházet k určitým bipolární bojům, řekněme od východu a západu. Ty bude střídat občasný mír v okamžiku, kdy dojde k rovnováze sil. Ovšem mír je vratký a nepravděpodobný. Nebo převládne jedna dominance: ruská, čínská, arabská, americká, africká, neexistující australská. Najednou z toho evropská myšlenka vychází nejsympatičtěji. Jde totiž o myšlenku, kde jsme schopni spojit národy na základě obchodu a na základě různých všelidských pravidel. A ty vůbec nepotřebují jakousi náboženskou shodu, jak je to třeba u arabského vidění světa, kde je náboženství nutnou podmínkou jakéhosi jejich vůdcovství.

A to samé se nyní trochu rozjíždí ve Spojených státech amerických, kde hodně sílí evangelický a křesťanský náboj. Evropa na toto ale nedbá, nás se nikdo neptal, když jsme vstupovali do Evropské unie, zda jsme ateisté, křesťané, protestanti. To nikoho nezajímalo. Dokonce nikoho ani nezajímalo, že to nikoho nezajímá. Nečetl jsem jediný článek, který by se pozastavil nad tím, že v roce 2004 se Evropská unie rozšířila o celé slovanské etnikum. To dříve nebylo. A najednou drtivá většina nových národů, které vstupovaly do EU, tak slovanské byly. A nikdo na to nenapsal článek nebo úvahu. Ani to, že jsme velmi ateističtí ve srovnání se západním světem. Také nikoho nenapadlo, že by to mohlo být téma, proto si myslím, že Evropa v takovém tom havlovském pojetí může být laskavá k Evropanům. Když tady bude fungovat model, který jsme tady vymysleli a vyzkoušeli na nejkrvavějším kontinentu celé planety, tak je naděje, že by jednoho dne mohl být úspěšný pro celý svět.

Unikátní evropský model?

Ano. Umím si představit, že se Evropská unie časem rozšíří. Pochopitelně v jiné podobě a po mnoha reformách. Ale ta základní myšlenka je historicky jedinečná. Už jenom proto, že nemáme žádného vůdce. Je to struktura, která by mohla být vhodná k jakési planetární správě národů. Pokud nazveme Evropskou unii impériem, královstvím nebo velmocí, tak se v dějinách nikdy nestalo, že by více než padesát let nějaká velmoc fungovala bez šéfa. Nám se to přesto podařilo. To jsou myšlenky, o kterých si myslím, že je to budování na základu, který Václav Havel vytvořil a to je určitě největší vývozní artikl českého produktu. Přijde mi velká škoda, že dílo, které po sobě zanechal, nevyužíváme více. I Andrej Babiš, když byl premiér, tak zahraničním hostům rozdával knihy Václava Havla.

V určité době byl Václav Havel terčem mnoha útoků. Proč se to podle vás dělo?

To už končí. Jednu dobu se tady usídlilo jakési nadávání na některé ze stránek Václava Havla, který byl člověk jako my všichni ostatní, bylo to programové kopání. Jako kdybychom začali dehonestovat Masaryka, protože neměl českou manželku. Každého člověka, včetně Ježíše Krista nebo Immanuela Kanta, tak nějak nachytáte. Ježíši Kristu také nadávali, že pije a tahá se s kurtizánami. A on jim řekl: „Jan Křtitel jedl suché kobylky a také jste mu nadávali.” Václav Havel byl plastickým člověkem, který nebyl z porcelánu. Zapomínáme na to, že jeho jméno dodnes otvírá dveře nejen v politice, kultuře, ale i v byznysu. Václav Havel je velmi zvláštní osobností v tom, že ho mají rádi básníci, právníci, podnikatelé, politici, disidenti, lidé bez moci i lidé s mocí. Je to vlastně multidimenziální člověk a řekněte mi, který jiný národ podobnou osobnost má. Také proto chci spolu s týmem Knihovny pokračovat a šířit jeho myšlenkový produkt, který byl jedinečný.

Václav Havel měl 9. prosince 1997 v Rudolfinu známý projev k poslancům a senátorům. Řekl, že ve společnosti panuje blbá nálada, rozčílil i Václava Klause. Začalo tehdy mezi nimi jisté napětí?

Vyrůstal jsem v tom, že ekonomie je něco protihavlovského a že Václav Havel je proti ekonomice. To ale neobstojí. Za tím byly spíš záležitosti personální. Václava Klause si vážím, protože si myslím, že udělal pro Česko hodně velký kus práce. Je škoda, že se jejich vztah vyvinul v nepřátelství. Havel o Klausovi otevřeně nikdy zle nemluvil. Václav Klaus o Havlovi otevřeně mluvil zle zejména po jeho smrti, což mi přijde, že to se nedělá nejen v diplomacii, ale ani v mezilidských vztazích. Můj názor je, že kdyby Václav Klaus byl schopen uchopit svoji roli jako Beneš - Masaryk, tak to mohlo fungovat skvěle. Podle mého soudu se ale Klaus nemohl smířit s tím, že bude méně významným historickým hráčem než Václav Havel. A pak, bohužel, to je o tom odcházení. Když to přeložím do popkultury, tak většina hororových postav vzniká z jejich neschopnosti odejít ve správný čas, ať je to upír nebo duch. Neustále se vracejí a chtějí být živí, když už měli dávno žezlo odevzdat jiným. Mrzí mě, že tento tandem nebyl harmonický. Že tam došlo ke snaze mluvit o svých přínosech a přestat mluvit o přínosu nejen České republice, ale i lidstvu.

Vaše bývalá kolegyně z Hradu mi vyprávěla, že se prý Václav Havel netěšil na pravidelné schůzky s Klausem. Je to pravda?

Prý tam probíhalo, že Klaus přišel za Havlem a řekl: „Václave, to, co jsi udělal minulý týden, o tom mluvit nebudeme.” To vystihuje jádro toho problému, té bolesti, kterou z toho Václav Havel měl, že to nebylo konstruktivní, ale že to bylo útočné.

Na co se mohou návštěvníci Knihovny těšit do konce roku a co připravujete na rok 2026?

Připravili jsme množství skvělých klubových akcí. Pokračujeme ve vzdělávacích akcích a workshopech pro školy po celé republice. A také zanedlouho budeme vyhlašovat Cenu Václava Havla za lidská práva. Slavnostní oznámení laureáta ceny pro rok 2025 a její předání se uskuteční 29. září na podzimním zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku. My na počest laureáta připravujeme 1. října konferenci v Technologickém centru UMPRUM na mezinárodní konferenci. Hlavní téma bude „Umělci v nesvobodě“. Mezi čestnými hosty bude běloruský spisovatel a novinář Saša Filipenko, ruská umělkyně Alexandra Skočilenko, výtvarnice a novinářka Samantha Jirón z Nikaraguy nebo ázerbajdžánský rapper a aktivista Jamal Ali, všichni žijící v exilu. Příští rok si připomeneme výročí nedožitých devadesáti let Václava Havla, chceme, aby to tady žilo. Toto výročí oslavíme s celým národem. Už teď dostáváme hodně podnětů ze všech možných spolků a vesnic, krajů i ze zahraničí. Samozřejmě chceme tyto iniciativy podpořit. Připravujeme také vydání mnoha knih, pozvali jsme významné hosty ze zahraničí a připravíme mnoho akcí jak v Praze, tak i na různých místech mimo území hlavního města. Množství akcí také proběhne v zahraničí.

Pracoval jste pro Václava Havla řadu let. Jaký byl šéf a jaký to byl člověk?

Omlouvám se, že řeknu klišé, ale on byl velmi laskavý. Poprvé jsme se poznali na konferenci o cenných papírech v Lánech. Bylo mi tehdy dvacet čtyři let, připravoval jsem se na setkání týden a byl jsem samozřejmě nervózní. Pak se otevřely dveře, on na mě radostně pohleděl a šel mi naproti. Bavil jsem se s ním tak, jako se nyní bavím s vámi, což se mi s mnohými dalšími významnými českými osobnostmi nepodařilo. On měl v sobě jakési kouzlo a ze mě všechno spadlo. Jednání s Havlem bylo vždy zajímavé. Byl neskutečně chytrý, často mlčel, nechal všechny mluvit a pak závěr shrnul jednou větou tak, že s tím všichni souhlasili. Byl také vynikající manažer, dokázal například řídit chartisty, což nebylo jednoduché. V každém z nich byly čtyři osobnosti, jeden prudší než druhý, výrazní titáni, kteří se nenechali kočírovat jen tak od někoho. On přes svou nenápadnou postavu a řekněme pokornou povahu, byl schopný tuto skupinu nenápadně vést. Skoro by se dalo říct, že je vedl zezadu nebo zespodu, to nebylo bičování a táhnutí, pojďte za mnou a držte huby, jak to člověk často vidí v mnoha jiných aspektech života. To mně na něm přišlo pozoruhodné. Byl extrémně pracovitý a manažerský, ale takového typu, které jsem v manažerských kruzích neviděl. Bylo to pozoruhodné.

Prý byly pověstné i dopisy pro jeho spolupracovníky.

Ano, psal dopisy na Hrad z Lán nebo z Hrádečku, ale i to byla literární díla. S Andulkou Freimannovou rádi čteme, když jsou literární festivaly, jak prezident píše Vladimíru Hanzelovi, který mu mimo jiné spravoval počítače a psací stroje. Často také nadával, kolik mu toho dáváme ke čtení. On to vážil. Dostal od nás podklady a přes víkend si je měl číst. „Zase toho bylo 2 856 gramů, kdo to má číst. Pište stručněji.” Když někomu něco vytýkal, což se často stávalo, protože něco napsal a nechal si to okomentovat s dovětkem, že kdyby měl všechny připomínky do textu zapracovat, tak by byl třikrát delší. To byla výtka napsaná tak, že to bylo vtipné a zároveň jemné a milé. Václava Havla bych přirovnal ke čaroději Gandalfovi, který nebyl vidět, když to nebyla potřeba. Když už nebyl prezidentem a chodili jsme s ním často do kaváren, hospod a vináren, tak si ho číšníci vůbec nevšimli, nebo ho obsloužili jako posledního. Když na to ale přišlo a bylo potřeba bojovat, tak shodil plášť a byl schopen ustát neskutečný nátlak pod výhrůžkou mučení, ale i léty strávenými ve vězení, a neuhnout.

Tomáš Sedláček je český ekonom, filozof a vysokoškolský učitel. Působil jako hlavní makroekonomický stratég bankovní instituce ČSOB a poradce prezidenta republiky Václava Havla. Byl také zakládajícím členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Pořádá odborné přednášky a píše komentáře pro média. Jeho kniha Ekonomie dobra a zla: Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi vyvolala senzaci po celém světě a stala se bestsellerem. Byla přeložena byla do 22 jazyků. Ve Švýcarsku byl Tomáš Sedláček v roce 2015 zařazen mezi 100 nejvlivnějších světových myslitelů (seznam Top 100 Thought Leaders, The Gottlieb Duttweiler Institute). Od března 2025 je ředitelem Knihovny Václava Havla.