„Ty Koněve!“ O maršálovi, kterému chce Hřib sebrat čestné občanství

Zdeněk Hřib chce odebrat čestné občanství Prahy sovětskému maršálovi Ivanu Koněvovi. Rada hlavního města Prahy má návrh primátora projednávat v pondělí a těžko si mohla vybrat symboličtější datum.

Právě 9. května to totiž bude 77 let od chvíle, kdy se v Praze objevily první tanky Koněvovy armády, aby ji definitivně vyčistily od bojujících nacistů a ukončily tak více než šest let německé vlády nad městem.

O významu této pomoci se dodnes vedou spory. Do značné míry bylo rozhodnuto už před jejich příjezdem (formálně německá správa podepsala příměří s Českou národní radou už předcházejícího dne), ale úplný klid ještě ve městě nebyl, o čemž svědčí i několik padlých rudoarmějců.

Symbolem této akce, která byla čtyřicet let základem příběhu o československo-sovětském přátelství, byl pochopitelně velitel této armády, maršál Koněv. Jedni mu dávali vyznamenání a projevovali úctu, druzí si z něj udělali symbol toho nejhoršího, co Rudá armáda představovala.

Velitel, kterého málem popravili

Maršál Ivan Stěpanovič Koněv byl v Rudé armádě původně „politickým komisařem“, který se staral o ideologickou indoktrinaci vojáků. V občanské válce a později za Stalina měla tato pozice pochopitelně zcela jiné grády než politruk Troník ze Švandrlíkových Černých baronů.

Až ve třicátých letech se Koněv přeškolil na velitele, ale jako oblíbenec komisaře obrany Vorošilova postupoval velmi rychle, takže začátek války jej zastihl v pozici velitele armády.

Po německém vpádu do SSSR byl nezkušený Koněv přímo odpovědný za katastrofu Rudé armády u Vjazmy, po které ho Stalin s Vorošilovem chtěli dát popravit, ale život mu zachránil maršál Žukov.

Koněv se následně dokázal rehabilitovat několika úspěchy. Na rozdíl od nápaditých rivalů Žukova a Rokossovského obvykle sázel na osvědčenou ruskou taktiku, příliš nehledící na ztráty. Jeho armády pravidelně mívaly výrazně vyšší úmrtnost než ty, kterým veleli jeho konkurenti.

Nelze mu ale upřít, že právě jeho vojska svedla řadu klíčových bitev druhé světové války. A dokázal na sobě pracovat, na konci války jeho plán finální válečné operace dobytí Berlína překonal i alternativní návrh do té doby excelujícího Žukova.

Po vítězství v hlavním městě Hitlerova Německa se vyčerpané Koněvovy jednotky znovu rozjely a přes Krušné hory zamířily na pomoc Praze, kde 5. května vypuklo povstání.

Čtyřicet let měla tato mise legendární interpretaci, která úplně nerespektovala realitu, je také nesporné, že hlavním důvodem celé akce nebyla touha pomáhat, ale politický význam dobytí hlavního města. Ale to nic nemění na tom, že při „pražské operaci“ řada Koněvových vojáků položila život a jejich příjezd znamenal definitivní tečku za posledními nadějemi nacistů v Čechách.

Legendy o tanku

Zveličování významu Koněvovy mise (která konečnému úspěchu povstání sice pomohla, ale na druhou stranu ty největší boje dokázali předtím absolvovat povstalci sami), nebo patetické legendy o „tanku číslo 23“ (údajně první Koněvův tank v Praze, který se přitom bojů vůbec neúčastnil, bude celých čtyřicet let trůnit na obrovském soklu na náměstí na Smíchově a jeho shlédnutí bude nezbytnou součástí školních výletů) v mnoha lidech zasela naprostý odpor nejen ke květnové performanci Rudé armády v metropoli, ale i k maršálu Koněvovi osobně.

Jak socha, jako náhrobek, jak pomník slavné době,
jak trůn, anebo koruna ční v Praze na Smíchově

Vítězslav Nezval

Scéna z filmu Pelíšky, kde zapřísáhlý antikomunista Kraus křičí na uvědomělého souseda Šebka „ty Koněve“, je celkem věrnou sondou do tehdejšího veřejného mínění.

V roce 1980 byl Koněvovi slavnostně odhalen pomník na Praze 6, ale komunistům nedocházelo, že doba se změnila. Že druhé pražské entreé sovětské armády v srpnu 1968 naprosto zničilo image osvoboditelů a z upřímného vděku se stala vyprázdněná politická šaškárna. A že „Husákovy děti“, co už nepamatují válku, mají z každoročního školního malování tanku číslo 23 a propagandistických dojáků o pražských holkách házejících tankistům květy šeříků spíš prču.

Doba se změnila, tepna šestého obvodu se přejmenovala z Leninovy třídy na Evropskou, tank na Smíchově se stal předmětem zájmu avantgardních umělců, ale Koněvova socha na náměstí Interbrigády stála nadále. Po pětadvaceti letech se z ní ale zcela nečekaně stalo zásadní politické téma, které na poklidný dejvický rynek přivedlo překřikování i šarvátky.

Válka o sochu

Hlavní důvody byly dva. V roce 2014 nástup nového starosty městské části, třicetiletého Ondřeje Koláře, který se jako syn bývalého českého velvyslance v Rusku netajil svým výrazně negativním názorem na Putinův režim. A ve stejném roce ruská invaze na Krym, která po letech mnoha středoevropanům opět připomněla slova Václava Havla, že Rusko je zemí, která nemá úplně ujasněné, kde má hranice. A že ambicí řady tamních politiků je tyto hranice stále rozšiřovat.

V dalších letech téma ožívalo obvykle při nějakém květnovém nebo srpnovém výročí, ale v roce 2019 se kolem pomníku rozpoutala bouřlivá debata, ve které z obou stran létala silná slova. Na jedné straně stálo vedení městské části a nově i magistrátu, kde si řetěz navlékl Zdeněk Hřib. Na druhé pak několik poslanců, senátorů a aktivistů, připomínajících význam Rudé armády pro osvobození Prahy.

Vše gradovalo mezi 21. srpnem a 17. listopadem 2019, kdy se na náměstí Interbrigády konalo nějaké shromáždění téměř každý den, často demonstrovaly i obě strany současně.

Jeden kolega novinář má z těch nejvypjatějších dní vzpomínku, jak jej po výkřiku „to je ten mladej starosta“ začal jistý postarší zastánce památníku honit po náměstí s holí.

Akce měla i mezinárodní přesah, vyjadřovali se k ní i ruští ministři, jeden z nich starostu Koláře nazval „takový místní gauleiter“, což byl titul pro regionální funkcionáře v Hitlerově NSDAP.

Polemiky kolem kamenného Koněva ukončil starosta Kolář, když sochu nechal bez dlouhých řečí odklidit za prvního lockdownu, když byla všechna shromáždění zakázána. Na sociální síti o tom pak vtipkoval, že maršál neměl roušku a pandemická pravidla platí pro každého, čímž si u Koněvových zastánců definitivně etabloval svůj statut největšího padoucha, a od druhé strany si vloni vysloužil poslanecký mandát.

Následovaly další dramatické česko-ruské události, které jsou současně dějinami končícího komunálního volebního období. Z nejznámějších Kauza Ricin, odhalení ruského pozadí výbuchu ve Vrběticích, nejnověji samozřejmě invaze na Ukrajinu.

Z nejpodařenějších pražských obrazů této čtyřletky připomeňme „válku Ruska s Řeporyjemi“, kdy starosta Novotný vozil na multikáře nóty na ruskou ambasádu a přes telemost dělal „ksichty“ na sto milionů diváků ruské státní televize, dále Hřibovo přejmenování náměstí Pod kaštany na náměstí Borise Němcova (opoziční politik zastřelený v roce 2015 na ulici v Moskvě) a nejnověji rebranding přilehlé ulice na ulici Ukrajinských hrdinů.

Doposud byly tyto události především záležitostí Prahy 6, protože právě tam, v okolí ruské ambasády, toho bylo ruského nejvíce. Po zážitku s Ukrajinou se ale začaly přidávat další městské části, třeba Praha 3, která uvažuje o přejmenování Koněvovy ulice, tepny Žižkova.

A primátor při té příležitosti objevil, že maršál Ivan Stěpanovič je stále čestným občanem Prahy a rozhodl se i s touto prestižní záležitostí něco udělat. Čestné občanství udělené v červnu 1945 se podle Hřiba musí vnímat v dobovém kontextu.

„Zastával vyhraněné ideologické postoje, nesouhlasil například s rozhodnutím Nikity Chruščova kritizovat Stalinovy zločiny a odsoudit kult jeho osobnosti. V reakci na demokratizační snahy zamýšlel také vojensky zasáhnout v říjnu 1956 v Polsku,“ vytýká Hřib maršálovi.

V pondělí se k věci vyjádří rada, ve které sedí například i Hana Marvanová, někdejší chartistka, která od 24. února veřejně prezentuje názor, že mráz přichází z Kremlu a že to věděla vždycky.

Poté by případně hlasovali zastupitelé. Že by toto gesto změnilo u kohokoliv pohled na maršála, o kterém se živě diskutuje poslední tři roky, to ase ale nejspíš čekat nedá.