Válka. Run na obchody, padají všechna pravidla. Vše, co potřebujete vědět o Ukrajině

24. 02. 202208:43
Válka. Run na obchody, padají všechna pravidla. Vše, co potřebujete vědět o Ukrajině
foto: Misha Veselý, PrahaIN.cz/Praha za Ukrajinou

Co vznikne z ukrajinské krize? Máme se bát i tady v Česku, protože Putin už se nezastaví, jak někteří varují? Základní kontext ukrajinského válečného konfliktu snad dá alespoň nějaké odpovědi na tyto obavy.

Jedna akademická definice o válce říká, že je to jen „pokračování politiky jinými prostředky“. Jenže co naplat, mnozí s tím slovem mají spojenou naprostou katastrofu, a do značné míry právem. Obrázky z měst, kterými válka prošla, prostě nikdy nejsou pěkné.

Takže i když za poslední dva roky máme s děsivými prognózami nějakou zkušenost, všichni tak nějak tuší, že konfrontace s moderní válečnou destrukcí by byla ještě o několik stupňů jinde.

Jedním z nejznámějších, kdo českému čtenáři přiblížil taková kataklyzmata alespoň literárně, je spisovatel sci-fi Ondřej Neff. Jeho román Tma popisuje společenský rozklad v situaci blackoutu.

„Společnost je nějakým způsobem uspořádána, a když se něco změní, tak vznikne obrovský společenský pohyb,“ vysvětloval v podcastu Martiny Kociánové Kupředu do minulosti. Mimochodem, zveřejněn byl 14. ledna 2020, v době kdy už koronavirus pronikal z Číny do Evropy.

V tomto podcastu mimo jiné mluvil také o strachu z války, který popsal v jiném ze svých děl, trilogii Milénium. Ondřej Neff je ročník 1945, takže vyrůstal v poválečných časech, kdy si ještě všichni pamatovali válečné zážitky.

„Zažil jsem paniky v 50. letech, kdy se lidi báli atomové války, a rok 1968 s tankovou invazí byl pro mě velice silným popudem, kdy jsem viděl různé reakce, i když to nikdy nedošlo tak strašně daleko. Tedy události, kdy se něco děje, a lidé podnikali run na obchody. To bylo v roce 1956, kdy probíhala revoluce v Maďarsku, to pamatuji jako kluk, bylo mi tenkrát 11 let. Takže prostě hysterie, kdy najednou začne ve společnosti napětí z představ, co bude a jak sehnat zásoby,“ popsal své zkušenosti se strachem z války.

Válka podle něj přináší totální zvrat společenské hiearchie, v románu má postavu kápa bandy zlodějíčků z předměstí, který se celý život bojí policajtů a najednou stane v čele drancovací bandy, šikanuje celé město a policajti se bojí jeho.

Ondřej Neff také k válce přidával reálný postřeh, který má potvrzený pamětníky. První i druhá světová válka zcela otočily vztah města a venkova. Před první světovou válkou v čase vrcholící průmyslové revoluce docházelo k masovému přesunu obyvatel venkova do měst a dítě, které z rodné hroudy zvedlo zadek a šlo vydělávat do továrny bylo obdivované.

Jenže ve válce začalo v městech kolabovat zásobování, elektřina a všechny další služby, nemluvě o bombardování průmyslových čtvrtí s fatálními následky. Zato venkov si dál žil svým tempem, důsledky války pociťoval mnohem méně a příbuzní z vesnice svými výpěstky zachraňovali obyvatele měst před hladem. A to, jak poznamenal spisovatel, zásadně ovlivnilo sebevědomí venkova.

Domovina Chruščova a Brežněva

Strach, že si tyto zkušenosti zopakujeme, vyvolává současné dění na Ukrajině. Ve čtvrtek ráno začala operace ruské armády na celém území. Města včetně Lvova na úplném západě země jsou terčem leteckých útoků, od hranic postupují ruské a běloruské jednotky.

Válečný konflikt je vyústěním složité situace v regionu za posledních třicet let.

Východ Ukrajiny je specifická oblast na jazykové a kulturní hranici Ukrajiny a Ruska. Část místních (především v okolí měst Doněck a Luhansk, center Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky) se skutečně cítí spíše jako Rusové. Hovoří rusky, a necítí se být součástí ukrajinského státu.

Právě v takových sporných oblastech se bohužel nejčastěji vedou války.

Ruský prezident Vladimír Putin v pondělním projevu uvedl, že Ukrajina je umělý stát, založený rozhodnutím Vladimíra Iljiče Lenina. To je dost zjednodušující, pojďme si historii této země projít alespoň v základních datech.

Dnešní Ukrajina se rozkládá na území, které před 110 lety patřilo hned několika státním útvarům. Včetně Rakouska- Uherska, v jehož koruně byla Halič (dnes západ Ukrajiny kolem města Lvov) perlou. V první světové válce se přes něj několikrát převalila východní fronta, které se proto někdy dokonce říká „haličská“. Mírová smlouva rozdělila její území mezi sovětské Rusko a Polsko, které o části jejího území svedly ještě roku 1920 další krátkou, ale o to brutálnější válku.

Východní část Ukrajiny se stala součástí SSSR. Ten se na začátku dvacátých let stal federací (respektive „svazem“) a Ukrajinská socialistická republika se stala jednou ze svazových republik. A vedle Ruska byla asi republikou nejdůležitější, zejména ekonomickou baštou, jak v zemědělství, tak v průmyslu. Komunistická strana Ukrajiny byla významnou součástí KSSS a dala jí řadu významných kádrů, včetně dvou generálních tajemníků Chruščova a Brežněva. Oba mimochodem pocházeli právě z východoukrajinského pomezí.

Časy v SSSR byly pro Ukrajinu úspěšné střídavě. Ve třicátých letech Stalinovy nepovedené hospodářské reformy přinesly nejúrodnější svazové obilnici velký hladomor, za druhé světové se přes ní opět několikrát převalila fronta (mimochodem, do osvobozené metropole Kyjeva jako první přijeli českoslovenští tankisté z armády generála Svobody). Později se ale díky sympatiím vlivných rodáků zejména východ Ukrajiny stal rozvinutým průmyslovým centrem. To už byla Ukrajina v dnešních hranicích, kdy po válce pohltila významnou část předválečného Polska, jednoznačně druhou nejdůležitější součástí SSSR.

VÍCE O UKRAJINĚ ZA SSSR

Když se na přelomu osmdesátých a devadesátých let začaly objevovat v sovětských republikách snahy o samostatnost, napsal do prvního čísla časopisu Reflex o vztazích mezi zeměmi SSSR mimořádně zajímavou úvahu Jan Petránek, dlouholetý moskevský zpravodaj Československého rozhlasu a velký znalec sovětského světa. Z jeho rozboru vyplynulo, že podstatou Sovětského svazu je právě spojenectví Ruska a Ukrajiny, dvou nejvýznamnějších republik. Bez Ukrajiny nebude Svaz dávat smysl.

Jenže snahy o samostatnost sílily i na Ukrajině a na konci roku se SSSR rozpadl. Klíčovým momentem jeho rozpadu byla dohoda lídrů ruské a ukrajinské republiky (doplněných lídrem Běloruska) uzavřená v lovecké chatě u Brestu.

Budapešťské memorandum - všichni o něm mluví

Rozdělení Svazu zaneslo do vztahu obou zemí mnoho čertových kopýtek. Ta nejzásadnější (třeba jaderné zbraně, které byly umístěné na Ukrajině, ale kódy k nim byly v Moskvě) byla dořešena dva roky po rozpadu takzvaným Budapešťským memorandem, o kterém se dnes často hovoří. Jeho součástí byla například i garance nezměnitelných hranic Ukrajiny, ale také slib, že vždy bude „neutrální“, tedy nestane se součástí žádného vojenského společenství.

Rozlehlá Ukrajina začala být vnímána jako sanitární pásmo mezi Ruskem a Západem. A i když se Rusové smířili se vstupem některých bývalých svazových republik do NATO, Ukrajinu od počátku deklarovali jako „červenou čáru“, stejně jako sousední Bělorusko.

Příběh ukrajinské samostatnosti byl poměrně složitý. Velká a pestrá země, kde se potkaly národnostní skupiny se zcela odlišnými zkušenostmi (nebo naopak až příliš blízkou historií plnou vzájemných křivd) od devadesátých let stále řešila, jakým směrem se vlastně chce ubírat.

Země krajových bossů

Prvním prezidentem země byl Leonid Kravčuk, který do této funkce přešel průběžně z funkce lídra ukrajinských komunistů. V roce 1994 jej ve volbách porazil Leonid Kučma, raketový inženýr a ambiciozní reformátor, který chtěl zemi obrátit na Západ. O pět let později vítězství těsně obhájil, ale jeho druhé období bylo spojené s mnoha skandály včetně údajné objednávky vraždy novináře a podpory řady vlivných regionálních bossů, kteří získali fantastické majetky při privatizaci a společně s mimořádnou mocí je ovládají dodnes.

Jména jako Rinat Achmetov, Ihor Kolomojskyj nebo Petro Porošenko jsou světově známé symboly propojení politiky a byznysu a absolutní moci nad svým regionem. Právě odsud vznikají pověsti o Ukrajině jako o padlém státu, kde místo politiků s mandátem rozhodují oligarchové a mafiáni.

Oranžová...

V roce 2004 se konaly velmi těsné prezidentské volby, ve kterých komise vyhlásila vítězem Viktora Janukovyče, kandidáta stran prosazujících užší spolupráci s Ruskem. Stoupenci západního kursu ovšem výsledek neuznali, protesty a poukazováním na nesrovnalosti si vymohli opakování druhého kola, ve kterém vyhrál jejich favorit Viktor Juščenko.

Říkalo se tomu „oranžová revoluce“ a nakreslila základní dělící linie ukrajinské politiky, které se drží dodnes.

Za pět let se konaly další volby, Juščenko svou vládou plnou chaosu veškerou podporu prošustroval a proti ambiciózní premiérce Juliji Tymošenkové (která svému prezidentovi pět let mydlila schody, což spolehlivě rozvracelo prozápadní tábor) tentokrát vyhrál Janukovyč. Východ země to přijal s nadšením, Západ se znechucením.

V roce 2013 vláda premiéra Azarova (ze stejného tábora jako prezident Janukovyč) odmítla podepsat asociační dohodu s EU se zdůvodněním, že je pro Ukrajinu nevýhodná. Toto rozhodnutí vyvolalo velké protesty v řadách zastánců západního kursu, frustrovaných z vlády posledních tří let. V listopadu 2013 se na kyjevském Náměstí nezávislosti pravidelně scházelo více než 100 tisíc demonstrantů, a říkalo se tomu „Euromajdan“.

Střety na demonstracích probíhaly celý prosinec. V lednu násilí ještě přitvrdilo a byly první oběti na životech. Na konci ledna odstoupila vláda, ale prezident ve funkci zůstával. Na straně demonstrantů se čím dál více dostávaly ke slovu opravdu drsné ultrapravicové bojůvky a přibývalo útoků na vládní politiky, které vyvrcholily vypleněním ústředí Janukovyčovy Strany regionů.

Vše vygradovalo v noci 19. února, kdy na Náměstí nezávislosti zemřelo 25 osob z obou stran a protesty se přesunuly i do regionů. Západní kraje Lvov a Ivano- Frankivsk (někdejší součást Polska, která se do Ukrajiny nikdy plně neintegrovala) téhož dne vyhlásily na několik dní samostatnost.

21. února přes tlak západních politiků prezident Janukovyč odmítl rezignovat, ale hned další den musel uprchnout ze země do Ruska, kde žije dodnes.

Moci se ujaly prozápadní síly (sestavily prozatimní vládu, později byl prezidentem zvolen jejich zástupce Petro Porošenko), což vyvolalo obavy a protesty na východě. Konkrétní rozbuškou se stalo přijetí jazykového zákona, uznávající jako úřední řeč výhradně ukrajinštinu, zatímco ve východních příhraničních oblastech byla nejrozšířenější ruština.

Odpor východních regionů (vedou se spory, jak moc byl podporován z Ruska) vedl k povstání, které přerostlo ve válku na Donbase, která byla velmi krutým konfliktem po celý rok 2014. Do bojů se měli zapojit i bojovníci z Ruska bez označení. Moskva tvrdila, že je to jejich volnočasová aktivita, se kterou nemá nic společného.

V krajích Doněck a Luhansk byly vyhlášeny separatistické republiky, ovládané místními bojovníky. Po roce ostrých bojů se zhruba stabilizovala hranice mezi povstaleckými územími a Ukrajinou, na kterých se od té doby bojuje spíše příležitostně. Ukrajina trvá na svém nároku na tato území, ale že by je měla zcela pod kontrolou se říci rozhodně nedá.

Zcela specifický byl vývoj na poloostrově Krym na východě Ukrajiny, kde část místních obyvatel po nástupu majdanské vlády projevila vůli opustit Ukrajinu a připojit se k Rusku.

To má k této černomořské riviéře citový vztah, jezdili se tam rekreovat už carové a Rusko těžce neslo, že roku 1954 byl Krym administrativně přeřazen na Ukrajinu rozhodnutím Nikity Chruščova.

Následovalo referendum, jehož výsledek odpůrci Ruska nikdy neuznali. Ukrajinský Ústavní soud jej označil na protiústavní. Rusko však jeho výsledek vyslyšelo a Krym oficiálně přijalo do svazku Ruské federace. Následně poloostrov během několika dní ovládlo a Ukrajina, mající vlastních starostí dost, s tím nedokázala nic udělat. Od té doby je poloostrov, který je populární dovolenkovou destinací, ovládán Ruskem, přičemž obě země jej uvádějí jako legitimní část svého území.

Následujících osm let „majdanské“ vlády přineslo zemi na jednu stranu posílení prozápadních nálad , ale také mnoho chaosu a bojů.

Na konci loňského roku předložil prezident Volodymyr Zelenskyj (ve funkci je od roku 2019) požadavek na vstup Ukrajiny do NATO. Rusko, jak už jsme si řekli, Severoatlantickou organizaci na svých hranicích odmítá.

Spor se propojil s energetickou kauzou plynovodu Nord Stream 2, který vede pod mořem z Ruska do Německa a obchází Ukrajinu a další země, pro které jsou tranzitní poplatky za energie významným ekonomickým příjmem.

Ukrajina a západní politici tvrdili, že Rusko se chystá zaútočit na Ukrajinu, jeho prezident Putin to popíral. Ukrajina získala během posledního měsíce jako pomoc množství vojenského materiálu

Značně nepřehledná mezinárodní kauza, ve které figurovali státníci Ruska, Ukrajiny, EU i USA vyvrcholila toto pondělí, když prezident Putin oznámil, že Rusko uzná Doněckou a Luhanskou lidovou republiku (doposud tak neučinilo) a pošle na jejich území „mírovou misi“.

Má to být reakce na zvýšení intenzity bojů mezi ukrajinskou armádou a separatisty na hranicích republik.

Teď všichni čekají, zda se ruská vojska zastaví na hranicích obou republik, nebo budou pokračovat dále. V tom případě by se rozpoutal regulérní vojenský konflikt mezi někdejšími svazovými soudruhy.

Vladimír Putin ve svém projevu v pondělí večer hovořil o Ukrajině velmi příkře. Z toho mnozí odvozují obavy.

Ukrajina má od roku 2014 tradičně na Západě velkou podporu, a v Česku je ještě umocněna silou místní ukrajinské komunity. To jsme mohli vidět v úterý na Václavském náměstí.

Ve čtvrtek po půlnoci začalo ruské letectvo bombardovat cíle po celé Ukrajině, v ranních hodinách začaly přicházet zprávy o začínající pozemní operaci. Z území ovládaného separatisty vyrazila vojska separatistických republik, od ruských a běloruských hranic mají postupovat ruské jednotky, doplněné o Bělorusy, jejichž prezident Lukašenko vyjádřil Rusku podporu.

Těžce je napadeno například východoukrajinské město Charkov několik kilometrů od separatistických pozic.

Z metropole Kyjeva přicházejí informace, že lidé prchají z města, ohroženého bombardováním na venkov. Vedení města ujišťuje, že v krytech ve stanicích metra je dost prostoru pro všechny.

„Když se něco změní, tak vznikne obrovský společenský pohyb“

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných