foto: Archív Břetislava Rychlíka, se svolením./Režisér a herec Břetislav Rychlík s manželkou Monikou
ROZHOVOR Z čela dvou hlavních kulturních institucí na Slovensku byly odvolány dvě významné a známé osobnosti. To je ale pouhá špička ledovce. Naplno se už rozjel „tvrdý a likvidační“ proces i na nižších úrovních. „Je to zásadní varování i pro nás,“ řekl serveru PrahaIN.cz herec, scenárista, režisér a vysokoškolský pedagog Břetislav Rychlík.
V této souvislosti upozornil, že část osob, které se angažují ve vysoké politice by mohli v budoucnu znamenat přímé ohrožení veřejnosprávních sdělovacích prostředků, českých kulturních institucí nebo osobností, které stojí v jejich čele.
Několikrát jste už dřív vyslovil znepokojení nad vývojem na Slovensku. Zároveň jste varoval, že podobné věci mohou časem zasáhnout i českou společnost. Změnil jste názor?
Vůbec ne, naopak. To, co se v současné době děje ve slovenské kultuře, je zásadním varováním i pro nás. Stačí se podívat kolem sebe. Ministryní kultury stínové vlády Andreje Babiše je bývalá hejtmanka Středočeského kraje, politická turistka Jermanová. Cestovala z ODS až do ANO. Jako hejtmanka Středočeského kraje vyplácela miliony na odměnách za neexistující práci kamarádům, devastovala kulturní instituce ve středočeském kraji. Služebním superbem jezdil manžel političky, pod jejím vedením se uzavíraly na kraji nesmyslné smlouvy jako třeba na poradenství “k analýzám hudebních festivalů”, na kraji byly běžné půlmilionové odměny pro VIP úředníky, řadu zakázek na silnicích vyšetřovala policie. Padly tam už soudní rozsudky, ale škody zaplatí občané této země. V životě jsem nezaregistroval její sebemenší zájem o kulturu. Takový kádr by soudný lídr nepustil ani k plotně. Andrej Babiš se spoléhá na krátkou paměť voličů. Dalším varováním pro nás je celkový vztah ke kultuře lidí jako je například Tomio Okamura nebo Andrej Babiš. Veřejnoprávní média pokládají za nepřátele. Tito lidé nejdou sloužit veřejnému zájmu, ale mstít se. Já to vnímám jako velké varování. Je docela možné, že ta síť kontaktů, které vzájemně ze Slovenskem vytvoříme, se bude ještě v budoucnu hodit,“ řekl redakci PrahaIN.cz.
Zapojil jste se i do diskuse o státních a veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Trváte na tom, že po volbách do Poslanecké sněmovny může dojít k jejich ohrožení?
Ano. Varování pro nás je i to, že se šéf ANO Andrej Babiš naprosto a bez jakéhokoliv studu hlásí ke slovenskému řešení otázky svobodných, veřejnoprávních médií. Chystá se je doslova znárodnit. Veřejnoprávní média jsou zajímavá tím, že si je platí koncesionáři, tedy občané. Proto také veřejnoprávní média nemají mít pána. Jakmile je ale převedete pod stát, tak je pak stát a politici u moci mohou vydírat a ovlivňovat je. A to je nejenom nepřípustné, ale hlavně nebezpečné! Státní televizi má Putin nebo Lukašenko.
Psali jsme
ROZHOVOR: Po dlouhém zvažování se rozhodl kandidovat do Senátu herec, scenárista, režisér a vysokoškolský pedagog Břetislav Rychlík. V Brně…
Podle toho, co jste mi popsal, tak částečně situace na Slovensku připomíná temné období po sovětské okupaci v roce 1968. Nebo je to jinak?
Samozřejmě, že to, co se děje na Slovensku, nabízí podobnost s Husákovou normalizací. Ta nebyla na Slovensku tak děsivá, jako v Čechách, ale zdá se, že Ficova vláda to chce dohnat. Likvidací osobností, kterých naše malé národy nikdy neměly nazbyt. Zejména výborných kulturních manažerů, odborníků, pracovníků galerií a muzeí. To se teď děje na Slovensku a velice nechutnými, primitivními způsoby.
Máte konkrétní informace o tom, co se děje i v regionech?
Samozřejmě. Jsem v kontaktu s řadou lidí na Slovensku, kteří pracují v regionálních kulturních institucích. Dějí se tam nyní poněkud ponuré věci. Vím třeba o případu mladého historika a zároveň kvalitního autora pozoruhodných publikací, kterého vyhodili z muzea na Myjavě. Ucházel se o pozici v muzeu v Piešťanech. Z Myjavy tam ale přišel dopis s tím, aby ho nezaměstnali. Tak ho nezaměstnají. Přitom vzděláním, kvalifikací a výsledky převyšuje svoje nadřízené. My vidíme pouze ty špičky ledovce, jako je třeba čerstvě nechutným způsobem vyhozený ředitel Slovenského národního divadla nebo ředitelka Slovenské národní galerie. Ale pod hladinou jede tento tvrdý a likvidační proces. A to je něco, co mě děsí.
Kdysi vás pronásledovala komunistická Státní bezpečnost. Prý se u našich sousedů objevují podobné praktiky. Je to pravda?
Bohužel. To mě asi nejvíc vyděsilo. Že na Slovensku začínají být policejně pronásledování a vyslýchaní autoři petice za odstoupení ministryně kultury ( mimochodem, podepsalo ji už 190 tisíc lidí). Přitom je petiční právo zaručené slovenskou ústavou. Ta osoba, tedy ministryně kultury, už skoro na veřejnosti nemluví, protože blábolí takové nesmysly, že za ni musí hovořit její tajemník. Ten ovšem zase věří tomu, že Země je placatá. Policie ten případ odložila. Ministryně kultury ale znovu z mocenských pozic stíhání autorů petice požaduje! To je strašné. Tímto způsobem přece nelze v demokratické společnosti kriminalizovat lidi. Kdysi dávno pronásledoval signatáře různých petic komunistický režim, který byl režimem totalitním. Ve slovenské společnosti, která má demokratickou ústavou zaručená práva na svobodu projevu a petiční právo, už situace nabývá podobných rysů. Proto mě to tak šokovalo. Myslel jsem, že toto už není v demokracii možné.
Říkáte, že to, co se děje na Slovensku, je pro nás v České republice varovným signálem. Skutečně by něco podobného mohlo v určité situaci hrozit i u nás?
Je to možné. U nás sice máme řadu pojistek, a tak se domnívám, že by to snad takový rozměr nedostalo. Co se ale například týká veřejnoprávních médií, tak jsem přesvědčen, že už se kosy brousí.
Můžete být přesnější?
V českých veřejnoprávních médiích hrozí ten samý scénář jako na Slovensku. Tím se Babiš a jeho lidé netají. Urážejí a zesměšňují důchodce této země tvrzením, že navýšení poplatků za veřejnou službu o padesát haléřů denně (!) je ožebračuje. Vyhrožují zrušením schvalovaných zákonů, které právě nezávislost a částečné odpolitizování mediálních rad připravují. Babiš, ctitel politického stylu Orbána a Fica, ví, že svobodné a pravdivé informace ho ohrožují. Podaří- li se konečně přijmout zákon o veřejné kulturní instituci (VKI), na kterém se pracuje už léta, tak by to přinejmenším mohlo zabránit rozmarům politiků vyhazovat ředitele galerií, muzeí, divadel, koncertních těles v okamžiku, když se jim znelíbí. Pořád u nás existují příspěvkové organizace jako reziduum komunismu. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl jít do politiky, protože jde o velmi křehkou věc. Pokud se do konce volebního období nepodaří zákon o veřejné kulturní instituci přijmout, tak ti lidé, kteří tam pracují budou v neustálém ohrožení. Například pro divadla by to mělo fatální důsledky. Činnost v divadle je totiž kontinuální. Tam se nemyslí ze dne na den a ani to není možné. Mají rozpracované projekty, smlouvy. Dramaturgické plány a vize zrají třeba i několik let a podobně. Všude v demokratickém světě, ke kterému bychom rádi směřovali, je to ošetřeno. U nás to tak zatím nebylo. Když se pak někdo na radnici rozhodne zlikvidovat ředitele úspěšného divadla, tak to udělá ze dne na den.
Jste iniciátorem výzvy Je čas podat ruku! Už víte, jaké další kroky budou po zveřejnění následovat?
Smysl naší výzvy je v tom, že uvažujeme dopředu. Konzultuji z mnoha svými kolegy možnost, abychom připravovali projekty, které by mohly být společné s našimi kolegy ze Slovenska. Abychom je mohli zaměstnat, využít jejich talenty, zkušenosti, manažerské schopnosti a podobně. Aby nepřišli o několik let života. Řada českých divadel už o tom uvažuje. Tím, že výzvu organizace a osobnosti podepsaly, tak se k tomu zavazují. Nebude to jednoduché. Bereme na sebe těžkou robotu, ale udělat to musíme. Jsme si vědomi toho, že nás čeká složitá, těžká cesta. Má ale smysl, protože se nám to vrátí. A to nejen české kultuře, ale celé naší společnosti. Uvažuji například o tom, že bychom měli udělat ještě další krok. Mohlo by vzniknout něco jako Česko-slovenský kulturní fond, který by také finančně podpořil postižené jednotlivce i rodiny na Slovensku. To je z naší strany zatím minimum, co pro ně můžeme udělat. Jak říká spoluiniciátor výzvy přítel Petr Minařík: „Solidarita se slovenskou kulturou by dnes měla být českou prioritou, nejde o gesta a proklamace, ale prokázání, že Česko-slovenská vzájemnost není pouhým rétorickým klišé, ale nástrojem, kterým dnes my můžeme pomáhat na Slovensku, aby třeba zítra Slovensko pomáhalo v Česku.