foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Pohled do okolí Lomnice nad Popelkou.
REPORTÁŽ: Server PrahaIN.cz se na pozvání jednoho z našich čtenářů vypravil na Liberecko, konkrétně do Lomnice nad Popelkou. Místo jsme dobře znali kvůli našim spolužákům ze studií. Za uplynulých dvacet let jsme ho sice ani jednou nenavštívili, přesto se nám zde všechny vzpomínky poměrně rychle vrátily.
V prvním článku jsme se zaměřili na místní gastronomii. Náš čtenář ve svém e-mailu poznamenal, že podobně nízkým cenám jídla jen těžko uvěříme. A měl pravdu. Na velký porcelánový talíř jsme dostali takovou porci sekané, že jsme ji sotva zvládli dojíst. Poté jsme si dali dvě limonády a vydali se na procházku po okolí.
Nakonec jsme dorazili ke skokanským můstkům, odkud se otevíral majestátní výhled. Právě tam přišla řeč na politiku, poprvé za celý den. Do té doby jsme probírali spíše hokejovou extraligu, Ligu mistrů nebo vysoké množství václavek, lišek a hřibů v lesích po celé zemi.
Rozhovor o politice každopádně odstartoval starší manželský pár, který šel kolem. Pán bez okolků pronesl: „Já jsem komunista, byl jsem komunista a komunistou budu do smrti!“ Čekal odpor, nebo aspoň polemiku, ale ta nepřišla. „Ať si každý volí, koho uzná za vhodné,“ odpověděl klidně náš průvodce, bývalý voják z povolání. „Vidíš, já ti říkala, ať toho necháš,“ okřikla muže jeho paní. Jenže on nepřestal ani během následujících dvaceti minut. Trpělivě jsme poslouchali jeho výklad dějin a nevstoupili mu ani jednou do řeči.
Nebyl zlý ani nepřátelský, spíš rozhořčený.
„Už nám třikrát vykradli chatu a v Semilech mi bezdomovci poškrábali auto. Za komunistů by takoví dostali a byl klid!“ vysvětloval, proč podle něj země potřebuje návrat ke starým pořádkům. Ani v tom jsme mu názor neupírali. On si však naše mlčení vyložil po svém: „Takže se mnou nesouhlasíte, když nic neříkáte?“
„My tu dobu nezažili tak dlouho, nemáme k tomu co říct. Přišli jsme se najíst a teď se procházíme, to je celé,“ odpověděl náš průvodce z Lomnice nad Popelkou. A s úsměvem dodal: „Ale klidně je volte, Konečná je pěkná baba.“ Při těchto slovech naznačil, že bychom se měli vrátit k autu.
„Už jdete? To my půjdeme s vámi, jestli vám to nevadí,“ ozvala se seniorka.
A tak s námi pár scházel celou cestu až na parkoviště. Další hodinu jsme poslouchali výklad o smyslu politiky, levicovém přístupu k lidem i o „úderné pěsti pracujícího lidu“.
Pro nás to byla zajímavá sonda do jednoho lidského života. Pro našeho průvodce ztráta času a elánu: „Už jsem vám to psal do e-mailu, že politika lidi rozděluje. Až se mi někdo takový příště nabídne na pokec, už to nezopakujeme, jo?“ zasmál se.