V Rusku je každá debata jako Máte slovo. Hovoří trenérka Hejková, pamětnice Putinovy slávy

Rusové rozumí hlavně síle a věří hlavně síle. Ve sportu je to zdroj fenomenálních úspěchů, v politice to působí tragédie. Takové jsou postřehy trenérky basketbalistek ZVVZ USK Natálie Hejkové, která jednak má ze čtvrtiny ruskou krev a jednak v této zemi v nejvelkolepějších časech Vladimíra Putina tři roky trénovala. Přispěla i pozoruhodnými postřehy o tom, jak v této zemi vypadá mediální zpravodajství a veřejná debata, kde se každá televizní diskuse zvrhává v naše Máte slovo. A rovněž svými zážitky, které přibližují povahu uvažování tohoto národa i Putinova dvora.

Sport je oblastí, kde dochází k „volnému pohybu osob“, jak říkají evropské smlouvy, častěji než v jiných odvětvích. A vyniká i tím, že zde bylo do mezinárodní fluktuace poměrně výrazně zapojeno i Rusko. Pokud si dnes mnozí kladou otázky po smyslu ukrajinské anabáze a snaží se najít klíč v ruském uvažování, jsou právě sportovci či trenéři hlubokou studnicí postřehů, protože sport byl v té velké zemi na východě vždycky něco trochu víc. I v Praze působí řada lidí, kteří mají zkušenosti z té země, kde prý je nemožných mnohem méně věcí, než ve zbytku Evropy.

Natália Hejková, v současnosti královna na Královce, trenérka basketbalistek ZVVZ USK. Někteří jí přezdívají „bosorka“, protože jak připomněl Zdeněk Haník, který ji pozval do svého sportovního podcastu Přes příkop, aktuálně je nejúspěšnější basketbalovou trenérkou v Evropě. Od devadesátých let, kdy v zapadlém Ružomberoku postavila jeden z nejlepších týmů Evropy, je její trenérská kariéra velkou mezinárodní jízdou, jejíž součástí jsou i tři sezóny v Rusku.

V letech 2006-2009 trénovala Spartak Moskevská Oblast a Dynamo Moskva, současně byla asistentkou u ruské ženské reprezentace. Byla to zrovna zlatá léta Vladimíra Putina a jeho ekonomiky exportu plynu a ropy, takže dáma co tam dvakrát vyhrála Evropskou ligu a s nároďákem zlato z eura a bronz z olympiády poznala moskevskou elitu v jejích nejvelkolepějších časech.

A protože Haníkův „Přes příkop“ se prezentuje jako „podcast překračující hranice sportu“, bylo jasné, že debata se v časech Putinovy války musí stočit i na tyto postřehy.

Teta Nata

Vztah paní Hejkové k té zemi je ale ještě hlubší. Její babička z carského impéria pocházela, i když podle současného zeměpisu byla jejím rodištěm Ukrajina. Babička byla ze šesti sester, které se rozeběhly různě pro Evropě. Natália ale více než babičku zažila její sestru, které říkala „babička Nata“, a po které má jméno.

„Když přišla Velká říjnová revoluce, tak většina z nich utekla před hladomorem. Pro babičku to bylo jednodušší, protože dědeček byl Čech, tak hned dostali občanství. Ale moje prateta Nata, dobrodružná povaha, se v sedmnácti přidala jako zdravotnice k armádě bělogvardějců a pomáhala proti rudým,“ vzpomínala. Po vítězství bolševiků se fiktivně provdala za občana Rumunska a v podpalubí lodi se přes Rumunsko divoce dostala do Prahy.

Prateta, která v ruské občanské válce přišla o oko, pak bojovala i v pražském povstání, kde padl její manžel a ona sama byla přímo na barikádě těžce raněna.

„Dotýká se mě to velmi silně. Mám po světě spoustu známých, taky v Rusku, ale nejvíc se mně dotýká, co se odehrává. Třeba dnes ráno mě to dostalo až k slzám. Jedna z hráček, které jsem trénovala v Šoproni, teď žije na východě Ukrajiny a četla jsem její příspěvek na sociálních sítích: Nebudu nikomu odpovídat, už na to nemám sílu. Už dvakrát jsme se pokusili odsud utéct. Modlete se za mě. Ona má dvě malé děti a s manželem neví, co bude.“

Druhá zpráva, která trenérku dohnala k slzám, je pád ukrajinského města Cherson. „V Chersoně žila moje prababička. Jsou tam pochovaní mí předci, můj otec se tam narodil, odtamtud utekli,“ vyprávěla pohnutě o černomořském přístavu, který Rusové přes moře ovládli a teď tam podle zpráv probíhá dost tvrdá pacifikace obyvatelstva.

Vše se řeší i v kabině ZVVZ USK, kde působí i jedna hráčka z Ukrajiny. Ta přišla do Prahy ještě v juniorském věku, prošla mládeží a rodinu nechala na Ukrajině. „Ona je i normálně křehká, ale teď je to ještě horší,“ vyprávěla trenérka. Klub se aktuálně snaží její příbuzné dostat ze země.

V basketbalové Eurolize, kterou pražské hráčky hrají, byl za hlavního favorita považován tým Jekatěrinburgu. Ještě v lednu jsme ho mohli vidět hrát v Holešovicích.

Teď však byly ruské týmy ze soutěže vyloučeny. Jekatěrinburg, o kterém jsme psali jako o „výběru světa“, měl v kádru mnoho Američanek s různými pasy. Všechny Rusko raději opustily. „Já kdybych tam byla jako Američanka, tak se teď v té zemi strašně bojím. Protože vím, že je tam strašná propaganda, že hlavní viníci toho všeho jsou Američané,“ dodala k tomu trenérka.

 CELÝ PODCAST SI POSLECHNĚTE ZDE

S vyloučením ruských klubů z evropských soutěží souhlasí. Na sociálních sítích sdílela i stanovisko české basketbalové federace, která odmítla nastupovat proti ruskému národnímu týmu. „Bylo mi to vyčítáno, z ruské strany,“ prozradila bez podrobností.

Sport je stát

Ona sama si ale myslí, že je to trest, který dává smysl. „Víte, tak jako je v Rusku státní církev, pravoslavná, tak je tam státní i sport,“ vysvětlovala. V té zemi se sport od státu neodděluje, množství sportovců ruskou moc veřejně podporuje a ona se se sportovci ráda ukazuje. A pokud jsou odstříhávány ruské banky, tak dává smysl, aby byli takto potrestáni i sportovci, kteří jsou tam součástí systému.

Hejková trénovala i Dynamo Moskva, klub který je formálně státní. „Když jsem přicházela do Ruska, brala jsem to i nostalgicky, že přicházím do země, kde mám část kořenů. Pak jsem ale zjistila, že to tam chápu spíš proto, že jsem žila za socialismu a tam ten systém v podstatě pokračoval. Takže já jsem chápala, že musíme chodit na návštěvy ke gubernátorovi, protože on nám dá peníze, on nám může postavit halu. A to spojení státu a sportu tam bylo opravdu obrovské,“ vyprávěla.

Po odchodu z Ruska měla zvenku pocit, že se postupně přibližuje Evropě, ale zpětně si říká, že se spíše vzdalovalo. Haníka zajímalo, jestli to bylo celé Rusko, nebo jen vládnoucí garnitura, když mladí lidé v otevřeném světě a na sociálních sítích mohou zjišťovat informace i odjinud.

„Bohužel je to tak, že i ti mladí lidé jdou hlavně po konzumu. A velká část se nezajímá, jak k tomu konzumu dojde. Prostě báťuška to rozhodne, my ať se máme dobře,“ popisovala uvažování. A to je největší problém, že nechtějí používat hlavu.

Trenérka není v kontaktu se svými ruskými známými, má o nich přehled jen přes sociální sítě. A z jejich příspěvků prý byla překvapená na obě strany. „Lidi, se kterými jsem spolupracovala, tak označovali Ukrajince za fašisty a schvalovali to. Ale byly i hráčky, které hned druhý den války, tak psaly, že válku odmítají. A byly to často i hráčky, které by z toho mohly mít opravdu velký problém, protože tam není otevřená společnost, kde by se mohlo něco kritizovat. Tam je každá kritika vůči režimu hrozně nebezpečná,“ vysvětlovala Hejková.

Haníka zaujalo, že invazi odsoudilo velmi málo ruských sportovců působících v cizině, kterým přitom skoro nic nehrozí. Trenérka vysvětlovala: „Jsou tam dvě roviny: Že si to nemyslí, a že se bojí. Oni mají v Rusku rodiny, proti kterým by se to mohlo obrátit, a to určitě hraje roli“.

Konkrétním případem je Alexandr Ovečkin, hokejová superstar a ikona image Putinova režimu. Před pár dny dorovnal Jaromíra Jágra v historické tabulce střelců NHL, ale diváci na něj pískají, protože se k aktuální politice vyjadřuje velmi vyhýbavě.

„Vždyť on má taky rodinu v Rusku. Jeho máma je dvojnásobná olympijská vítězka, je na ní vidět, tak co kdyby jí nějací nohsledi pana Putina přišli zaklepat na dveře...“ Hejková si na první dojem také říkala, proč to Ovečkin neodsoudí, ale postupem času, jak zná ruskou realitu, prý zdrženlivému postoji začíná trochu rozumět. Ale naprostým minimem podle ní mělo být, že si hvězda alespoň smaže ze sociálních sítí svou fotku s Putinem, což neudělal.

Pak paní Hejková hovořila o ruské sportovní povaze, která se dokáže v případě potřeby neuvěřitelným způsobem zmobilizovat k vítězství a k předvedení, že je nejlepší. Pokud jde o pracovitost v přípravě, tak nevynikají ani pozitivně, ale ani negativně. Zažila ruské hráčky pracovité, ale i strašně nedisciplinované. Třeba Američanky jsou ve srovnání s nimi celkově mnohem cílevědomější.

„Ta ruská duše má občas takový zvláštní rozlet a sklon některé věci podceňovat, že o nic nejde,“ všimla si.

Haník měl mezi volejbalisty zkušenost, že Rusové v jeho sportu dominovali světu, ale rozuměli pouze síle a kdo jim ji nedokázal předvést, tak neuspěl. A zajímalo jej, jak se v tomto liší od ruských mužů ruské ženy sportovkyně.

„Je to tak, potřebují nad sebou sílu, je to v jejich DNA. A bohužel, pokud dojde na nějaký konflikt, tak to tou silou i řeší,“ povšimla si. A bohužel nejen ve sportu, čehož důsledkem je to, co dnes vidíme ve zprávách z Ukrajiny.

Hejková díky jazykové výbavě zvládá monitorovat i ruská média a v prvních letech po odchodu z Moskvy prý celkem pravidelně sledovala i jejich televizi. Postupem času na to ale začala ztrácet sílu. Na rozdíl od své sestry, díky které si udržovala alespoň trochu přehled o tamní veřejné debatě.

„Ty jejich diskusní pořady, to se nedá. Ono to tam všechno vypadá jako u nás ten jeden pořad paní Jílkové,“ přispěla diváckým postřehem.

„Patnáct let tam probíhala na nejvyšší úrovni propaganda, že Ukrajina je fašistický stát,“ dodala ještě.

Sama příliš negativních zkušeností tohoto typu naštěstí neměla. Jednak proto, že Moskva není typické Rusko, je to metropole s určitým mezinárodním přesahem, a navíc jí v Dynamu, i když je to klub formálně podřízený policii, nechali svobodně pracovat.

„Šéfkou klubu byla paní Ovečkinová, matka Ovečkina. Ale nechala mě pracovat, vůbec jsem necítila žádný tlak,“ líčila. Jediný rozdíl oproti konkurenčním moskevským klubům byl prý v tom, že všichni byli strašně důslední v účetnictví, protože jako součást vnitra podléhali policejní inspekci.

Naprostým opakem bylo její první ruské angažmá- Spartak Moskevská Oblast. Tam prý uzavřela smlouvu tak, že si s majitelem miliardářem podala ruku a nic víc nebylo třeba. „Jen se zeptal, kolik chceš. Já nevěděla, tak mi říká, dám ti dvakrát tolik, kolik si brala doteď v Šoproni“.

Po sezóně potřebovala podat daňové přiznání, tak se ptala po nějakých podkladech. Pan majitel jen zavolal svého účetního a pravil: „Řekni mu, co tam má napsat“.

I takové je podle Natálie Hejková Rusko.