foto: Archív Ondřeje Němce, se svolením/Michael Žantovský, ředitel knihovny Václava Havla
Politici musí být schopni prokazovat, že ve svých funkcích neslouží jenom sami sobě. Diskusi ve svobodné společnosti omezovat nelze, ale stát je povinen legálně zakročit proti nepřátelům demokracie, pokud se dopustí násilí. Optimálním výsledkem by bylo, kdyby v Rusku padl Putinův režim, říká v rozhovoru pro PrahaIN.cz bývalý vysoký diplomat a ředitel Knihovny Václava Havla, Michael Žantovský.
Ministerstvo vnitra ve své informační zprávě varuje, že velká skupina občanů, která je nespokojená se společenským uspořádáním a směřováním státu, může v budoucnu ohrozit demokracii v ČR. Do této skupiny patří kromě řadových nespokojených občanů i bývalí příslušníci STB, bývalí milicionáři, funkcionáři KSČ a jejich potomci a netají se tím, že touží po satisfakci za listopad 89. Jak dalece vnímáte toto nebezpečí?
Polarizace společnosti doprovází krizové jevy v celé řadě zemí s liberálně demokratickým zřízením. Bylo by ale podle mého názoru trochu zjednodušující redukovat skupinu odpůrců demokracie v ČR na „přátele starých pořádků“, jak jim říkal Václav Havel. Bylo by to svým způsobem i pohodlnější, protože jde o skupinu, která se z biologických důvodů nevyhnutelně zmenšuje. K nespokojencům patří i sociální skupiny, které se nepodílely na výhodách globalizace, stoupenci konspiračních teorií, politicky či nábožensky konzervativní odpůrci takzvaných progresivních tendencí, a také mnozí lidé, kteří svoje znechucení některými negativními jevy, jako je korupce, rezignace na osobní zodpovědnost či přemrštěná regulace, přičítají demokracii jako takové.
Politologové upozorňují na skutečnost, že parlamentní demokracie je už ze své podstaty velmi křehkým zřízením. Existuje účinná obrana při jejím skutečném ohrožení? Kde jsou hranice při její obraně, které nesmí být překročeny?
Parlamentní demokracie se musí být schopná v první řadě hájit před podezřením z neefektivnosti a volení představitelé musí být schopni prokazovat, že neslouží jen sobě samým. K tomu mají sloužit samočistící mechanismy demokracie jako transparentnost, svobodný přístup k informacím, obrana proti střetu zájmů a ústavní systém brzd a protivah. Pokud tyto mechanismy selhávají, je to voda na mlýn nepřátelům demokracie. Zajímavé je na tom to, že oni sami nepatří k přívržencům transparence a veřejné kontroly.
Pokud se nepřátelé demokracie uchýlí k násilným či nedemokratickým prostředkům, je třeba využít institucí právního států k jejich potlačení a potrestání. Demokratickou diskusi ale omezovat nelze.
Jak hodnotíte desetileté funkční období odcházejícího prezidenta Miloše Zemana? Nemá i on svůj podíl na napětí ve společnosti?
Psali jsme
Předseda hnutí ANO Andrej Babiš avizoval před prezidentskými volbami, že nepůjde pouze o to, kdo bude příštím českým prezidentem. Volby označil…
Teprve historie zhodnotí rozsah škod, jejichž viníkem či spoluviníkem byl Miloš Zeman. Od degradace politické kultury a politického dialogu, přes zjevné příklady svévole na nejvyšší úrovni státu až po snahu o obrat či přinejmenším rozkolísání naší zahraniční politiky.
Už několik let varují odborníci z oblasti extrémismu před nárůstem antisemitismu a rasismu v Evropě. I v České republice zaznamenali růst těchto tendencí o 99 procent, ale především ve verbální rovině ve virtuálním prostředí internetu. V čem vidíte největší příčiny tohoto stavu, 78 let po skončení druhé světové války?
Nevím přesně, jak se dá objektivně měřit růst těchto tendencí. Váhu výzkumů opírajících se o výpovědi respondentů v dotaznících nelze přeceňovat. Je ale nesporné, že k růstu extrémních tendencí především na internetu dochází. Jsem dlouhodobě přesvědčen, že na vině je především absence jednoznačné identity a tím pádem i zodpovědnosti ve virtuálním prostředí. Titíž lidé, kteří zastávají extrémní názory ve virtuálním prostředí, se v reálném světě chovají podstatně zodpovědněji.
Proti Rusku míří nové a nové sankce, válka ovšem nekončí. Proč tomu tak podle Vás je?
Díky masívní podpoře Ukrajiny, s jejíž pomocí se podařilo zabránit dosažení cílů ruské agrese, se válka stala existenciální záležitostí ne ani tak pro Rusko, které nikdo neohrožuje, ale pro Putinův režim. Taková válka může skončit jen porážkou jedné ze stran, anebo pádem režimu, který ji vyvolal. To by byl optimální výsledek, ale je k němu ještě daleko.
Který stát by podle Vás mohl být prostředníkem při případných mírových rokováních v uvedeném konfliktu?
Hledat prostředníky má smysl jen tehdy, pokud je agresor ochotný ustoupit ze svých cílů a požadavků, včetně území, které okupoval. Daleko účinnější roli než státy by zde pak mohla sehrát takzvaná diplomacie druhé linie či diplomacie zadních vrátek. Jako prostředníci pak mohou zafungovat složky státních struktur v neoficiálním postavení, nevládní instituce, bývalí diplomaté ba i vhodně situovaní jednotlivci. Ze samotného principu se o takovém jednání veřejnost dozví, až když dospěje k nějakým výsledkům.
Jako dlouholetý vysoký diplomat jste byl svědkem nejrůznějších krizových situací. Bývalý prezident USA Trump se nechal slyšet, že válku na Ukrajině by ukončil během jediného dne. Jaká je ale skutečná naděje na ukončení konfliktu? Jak složité budou jednání, až si jednoho dne obě strany sednou k jednacímu stolu?
O Henrym Kissingerovi se trochu nespravedlivě prohlašovalo, že ukončil vietnamskou válku tím, že ji prohrál. Tak by bylo válku na Ukrajině skutečně možné ukončit rychle. Opravdová naděje na ukončení tohoto konfliktu ale nastane teprve v okamžiku, kdy Rusové dojdou k závěru, že válku nelze vyhrát vojenskými prostředky a že cena za každý další den konfliktu je pro ně neúnosná. Půdorys řešení respektující územní nedotknutelnost, politickou nezávislost a bezpečnost obou stran pak není až tak těžké si představit. Obtížnější bude řešení otázky postkonfliktní spravedlnosti, to je potrestání zločinů proti míru a proti lidskosti, k nimž během války došlo, ale bez něj nebude možné konflikt definitivně uzavřít.
Psali jsme
V těchto dnech opět volíme prezidenta přímo, už vlastně potřetí. Zopakujme si při této příležitosti naše prezidenty hezky od začátku. Byli to…
Šíří se zvěsti o tom, že chystáte mírně rozšířené vydání životopisu Václava Havla. Je tato informace pravdivá? Pokud ne, prozraďte nám, kolik reedicí už vyšlo?Ano, tato zvěst je pravdivá. Doplněný rukopis je hotový a zbývá jen v dohodě s nakladatelem zvolit nejvhodnější termín vydání. Stávající text vyšel česky v několika formátech, včetně dotisků, a také jako audiokniha. Počet zahraničních vydání je kolem dvacítky.
Historici i kritici se shodují na tom, že Vaše kniha o Václavu Havlovi je nejlepším životopisným dílem o této osobnosti. V kolika zemích doposud vyšla a v jakých nákladech?
Výše nákladů se různí země od země. Celkově se musí jednat o několik set tisíc.
Jako ředitel Knihovny Václava Havla jste každý rok zván na prestižní akce do celého světa. Zároveň velmi zajímavé osobnosti míří i k vám do Prahy. Kam vyrazíte letos a na jaké hosty se mohou těšit návštěvníci knihovny?
Chystáme další ročník Evropských dialogů Václava Havla, které loni proběhly ve dvaceti evropských zemích, budeme pokračovat v Transatlantických dialozích Havel - Albrightová, na podzim proběhne další mezinárodní konference k Ceně Václava Havla za lidská práva. Čekají mě možná i cesty do Asie a na Blízký východ. Návštěvníci Knihovny se rozhodně nudit nebudou a my sami také ne.
Michael Žantovský je bývalý politik a vysoký diplomat, publicista, překladatel, textař a spisovatel. V porevolučních dobách působil jako mluvčí a poradce prezidenta Václava Havla. Pět let byl předsedou Občanské demokratické aliance a po odchodu z politiky byl velvyslancem ČR v USA, Velké Británii a Izraeli. Od září 2015 je ředitelem Knihovny Václava Havla. Je členem vedení několika známých nadací a organizací, a to jak českých, tak zahraničních.