VÍKENDOVÝ SERIÁL Metro, dobrý den. Primátor Zuska z Prahy udělal velkoměsto

PÁNI V ČELE METROPOLE Praha se v druhé polovině dvacátého století změnila od té prvorepublikové k nepoznání. Podepsaly se na ní velké dějiny, budování šťastnějších zítřků podle utopických představ i obrazy tanků v ulicích a tramvají coby barikád.

Rok 1968 je v živé paměti mnohých Pražanů ještě dnes. Vpád cizích armád znamenal konec nadějím na socialismus s lidskou tváří, nejen v Praze, ale i v celém socialistickém Československu. Ale metropoli, rozkvetlou v šedesátých letech jarem a uvolněnějšími poměry, čekaly čistky a utužování poměrů v míře největší.

Paradoxně právě v této době se v čele města objevila osobnost oplývající mimořádnými manažerskými i vizionářskými schopnostmi, která dokázala město změnit tak, jako nikdo od třicátých let.

Zdeněk Zuska, rodák z Užhorodu na Podkarpatské Ukrajině, která v roce 1931 byla součástí Československa. Člen KSČ od svých šestnácti let a příslušník generace, která v poválečném čase nadšeně a odhodlaně budovala nový svět. Po absolvování Právnické fakulty začal působit jako funkcionář v neoblíbené černé Ostravě.

Postupně se dostal až do čela severomoravského krajského výboru KSČ a připsal si doktorát ze sociálních věd, který byl s nezaměnitelným titulem RSDr. nepostradatelnou výbavou funkcionářské elity.

Do toho přichází rok 1968 se všemi svými historickými zvraty. Aparát KSČ byl místem, kde se odehrávaly nejbouřlivěji. Čistky po srpnové okupaci a následném nástupu Gustáva Husáka do čela strany se velmi intenzivně dotýkaly hlavně Prahy, která předtím byla centrem „obrodného procesu“.

Normalizace

Nový premiér Lubomír Štrougal měl být autorem nápadu, kterým do metropole povolal zástupce loajální ostravské funkcionářské skupiny Zdeňka Zusku. Nejprve jako stranického tajemníka, krátce nato ale i jako primátora.

Již jsme psali, že v časech komunismu byl primátor vůči Městskému výboru KSČ ve značně podřízeném postavení. A vedoucí pražský tajemník Antonín Kapek byl jedním z nejhorlivějších normalizátorů se silnou pozicí i na celostátní úrovni.

Zuska si ale dokázal najít své „hřiště“ a v pozadí stranických intrik začal pracovat na proměně města, jakou od války nezažilo.

Sedmdesátá léta dala Praze podobu, kterou známe dnes. Mnoho projektů pocházelo již z dob první republiky, ale nenašly se na jejich realizaci finanční prostředky. Některé projekty byly nové, jiné se modifikovaly.

Nuselák

Jednou z nejviditelnějších staveb té doby, a určitý symbol Zuskova působení, je Nuselský most. Symbolický význam je i v tom, že právě silniční výstavba a městská hromadná doprava zažívaly v časech tohoto primátora největší boom. Obojí bylo jednoznačnou nutností, protože doprava ve městě stále houstla. 

Potřeba sítě městské hromadné dopravy šla také ruku v ruce s výstavbou sídlišť a vzrůstajícím počtem obyvatel hlavního města.

Nuselské údolí vždy tvořilo přirozenou překážku rozšiřování města na jih. A první myšlenka na jeho přemostění skončila na papíře již roku 1903. Trvalo dalších 70 let, než došlo k její realizaci. 

Z meziválečného období existuje několik velice neobvyklých návrhů na stavbu mostu, přes obloukové provedení až k trámovému. Období protektorátu a nacistické megalomanie přinesla návrh vskutku pozoruhodný, velké věžové domy, které by sloužily jako jednotlivé pilíře pro mostovku klenoucí se nad údolím.

Základní kámen mostu byl nakonec poklepán v roce 1965, konečný projekt byl schválen jen o dva roky dříve. Most měl sloužit i veřejné hromadné dopravě, upustilo se však od původní vize tramvají na povrchu, koleje byly schovány do tunelu mostu. Dnes se ve více než čtyřicetimetrové výšce prohánějí vagony metra.

Zátěžová zkouška na počátku sedmdesátých let dala vzniknout, dnes již legendárním fotografiím, kdy na mostovce stojí desítky tanků. Vše dopadlo dobře a stavba byla otevřena 22. února 1973, pod dobovým ideologickým názvem Most Klementa Gottwalda.

Přemostění Nuslí otevřelo cestu dalšímu velkému dopravnímu projektu, o kterém se snilo skoro stejně dlouho. O nezbytné potřebě podzemní dráhy se hovořilo již mezi válkami. K ledu odložené plány byly rozmrazeny během šedesátých let. Ve vášnivé diskusi o základním konceptu podzemky původně vedla představa podpovrchových tramvají, později se ale prosadila vize metra.

První úsek dlouhý 6,6 kilometru mezi stanicemi Sokolovská (dnešní Florenc) a Kačerov se začal stavět na počátku roku 1966. Jeho klíčovou součástí byl právě most přes Nusle, čímž metro umožnilo každodenní pohodlnou cestu do práce tisícům obyvatel nových sídlišť na jihu města. První část linky C byla slavnostně otevřena na Den vítězství 9. května 1974. Samozřejmě za přítomnosti nejvyšších představitelů státu, města a strany. Dodnes je tato sláva považována za jeden z vrcholů celé normalizační dvacetiletky, jinak na úspěchy dost chudé.

V roce 1978 jste se poprvé mohli svézt metrem pod Vltavou, úsek linky A z Leninovy (dnes Dejvická) na Náměstí Míru by dlouhý necelých 5 kilometrů a jeho výstavba trvala pět let. Nejpozději se začalo s výstavbou „žluté“ linky, béčkem jste se v úseku Smíchovské nádraží – Sokolovská mohli svézt až v roce 1985.

Tím byl položen základ dopravní sítě, která je dnes hodnocena jako jedna z nejlepších na světě. Ačkoliv primátor Zuska základ projektu vlastně „zdědil“ po předchůdcích, dokázal je dovést do konce v plánovaných termínech a bez komplikací, což v době centrálního plánování rozhodně nebyl standard.

Sám pak přispěl k dalšímu rozšiřování dopravní sítě. Když opouštěl magistrát, na lince A jste končili na stanici Želivského a na lince C jste svezli stanicemi jejichž názvy dnes působí až úsměvně – Primátora Vacka (Roztyly), Budovatelů (Chodov), Družby (Opatov) a Kosmonautů (Háje).

Preference „červené“ linky, která už tehdy směrem na jih měla dnešní podobu, byla dána rozrůstáním Prahy směrem za Nusle a Pankrác. 1. července 1974 k Praze bylo připojeno dalších 30 obcí a na jejich katastru se plánovala skutečně gigantická bytová výstavba, která do značné míry vyřešila zoufalou bytovou situaci šedesátých let.

Jižák a panelové domy

Obrovské tempo výstavby, které dodnes bez nadsázky udivuje, trvalo po celá sedmdesátá léta. Rychlost byla někdy na úkor kvality, lidé se často stěhovali do domů, ke kterým chyběly chodníky, nedodělky a problémy byly běžné.

Přesto tyto někdy vysmívané paneláky dodnes tvoří páteř pražského bydlení a jejich hodnota šplhá do mnohamilionových částek. Některá ze sídlišť jsou dnes dávána za příklad zajímavých urbanistických řešení a skutečně atraktivního bydlení.

Na městské mapě se tehdy objevila sídliště Ďáblice, Prosek, první etapa Jižního města, Bohnice, Letňany, Čimice nebo první etapa Černého mostu.

Smutnou stránkou této kapitoly pražských dějin je naopak přístup k centru města, včetně památkové zóny. Na tempu ale nabralo hlavně chátrání vnitřních předměstí, čtvrti jako Karlín, Žižkov, Vinohrady nebo Smíchov se stávaly stále oprýskanějšími a šedivějšími. Kvůli tomu dokonce zaznívaly návrhy na plošnou asanaci těchto částí města, naštěstí byly částečně zrealizovány pouze na Žižkově.

Zuskovo působení v čele města skončilo po všeobecných volbách v červnu 1981, kdy přijal nabídku na funkci místopředsedy vlády. I do této práce se vrhl s mimořádnou vervou, neměl však příležitost ji dokončit. 17. listopadu 1982 předčasně zahynul při autonehodě na dálnici D1.

V normalizačních časech byl i primátor technokrat nucen k politickým aktivitám demonstrujícím věrnost straně a její ideologii. Tomu Zdeněk Zuska neunikl. Přesto je i dnes jeho osobnost v dějinách pražské radnice hodnocena spíše kladně. Jednalo se o člověka energického, nadaného zdravým sebevědomím i excelentními manažerskými schopnostmi. Projekty, které zčásti převzal po svých předchůdcích a byly produktem tvořivé atmosféry šedesátých let, dokázal dovést do konce, dále rozvinout a spojit ve fungující městskou správu.

Pokud moderní město definujeme jeho provázaností, byl to právě primátor Zuska, kdo převedl Prahu do této etapy. Do té doby spíše odděleně fungující městské části se propojily v živou aglomeraci.

Právě tehdy vznikla Praha, jak ji známe dnes. Praha, kterou za půl hodiny projedete metrem a dostanete se, kamkoliv potřebujete. Praha, která je skutečným velkoměstem.

Úctyhodný výkon na primátora, kterého původně považovali za normalizační koště z Ostravy.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička