VÍKENDOVÝ SERIÁL Primátor Vacek. Takový trochu jiný komunista

PÁNI V ČELE METROPOLE Během druhé světové války dospěli mnozí včetně exilové politické reprezentace k názoru, že po válce je v politice třeba začít zcela jinak. A týkalo se to nejen té celostátní, ale i komunální. Jednou ze stran, které na tom měly vydělat, byli doposud přehlížení komunisté. A pro Prahu měli připraveného celkem zajímavého kandidáta.

Doktor Václav Vacek nebyl rodilý Pražák, na svět přišel 11. září 1877 v Libochovicích, měl celkem šest sourozenců a rodiče, kterým nesmírně záleželo na vzdělání svých dětí. On a jeho dva bratři byli posláni na studia do Prahy, nejdříve navštěvoval německé gymnázium ve Štěpánské. Po přestěhování rodiny do Prahy přešel na české gymnázium na Vinohradech.

V době jeho středoškolského studia ale potkala početnou rodinu tragédie. Po smrti otce byla matka nucena brát na byt studenty a tím zvyšovat rodinný příjem. A tím současně zásadně ovlivnila politické smýšlení svého bystrého syna.

Ten od dětství projevoval fantastický talent na cizí jazyky, od angličtiny, přes němčinu a francouzštinu až po hebrejštinu, bezpočet slovanských jazyků a exceloval v latině, kterou rád oslňoval i později s primátorským řetězem na krku.

Jeho další kroky vedly na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou úspěšně dokončil, ovšem od právní praxe rychle zběhl k novinařině. K té jej přivedl jeden ze studentů, přespávajících v jejich domácnosti, kterým nebyl nikdo jiný než Bohumil Šmeral, který se po letech politické činnosti v sociální demokracii v roce 1921 stane prvním předsedou Komunistické strany Československa.

Zatím jsme ale v monarchii a mladý Václav působí ve Vídni jako parlamentní zpravodaj dělnických listů Právo lidu a Rovnost. Roku 1912 se vrací do Prahy a v Právu lidu se stává vedoucím redaktorem.

V říjnu 1918 se pohybuje v centru dění při vyhlášení republiky, je tajemníkem Národního výboru československého. Jedním z „Mužů 28. října“ je i sociální demokrat Václav Soukup, který se stává ministrem a Vacek se stává jeho tajemníkem.

Sociální demokraté vyhrají první volby a jejich předseda Tusar je prvním zvoleným premiérem. Jenže po necelém roce se strana rozhádá, opustí ji levicové křídlo a založí si vlastní Komunistickou stranu. A Vacek se k ní rozhodl přidat.

Stal se redaktorem Rudého práva, stranického tisku, a od roku 1923 seděl v pražském zastupitelstvu. V roce 1935 získal v parlamentních volbách senátorské křeslo, nastoupil ale až dodatečně až v roce 1936, kdy rezignoval senátor Haken.

V prosinci 1938 zanikl jeho mandát a KSČ byla rozpuštěna. Vacek sice odešel na penzi, ale byl velmi aktivní v protinacistickém odboji. Za války byl několikrát zatčen, poprvé hned 15. března 1939, kdy si nacistické úřady šly pro skutečnou elitu svých nepřátel. Válku se mu ale podařilo přežít.

Když za Pražského povstání vznikl Národní výbor, převzal vládu i nad pražskou radnicí. Komunista Vacek se stal jedním ze tří představitelů města, společně s národním socialistou Mölzerem a sociálním demokratem Prokopem. Jejich mandát byl provizorní, ale Vacek během něj dokázal na radnici dostat řadu lidí, kteří patřili ke KSČ. V srpnu se po návratu z koncentračního tábora vrátil do funkce primátora Petr Zenkl, ale jeho vztah s komunisty na úřednických postech nebyl optimální, o čemž jsme psali v minulém díle.

První poválečné volby vyhrála KSČ a Václav Vacek se vrátil na pražskou radnici, teď už jako oficiální primátor. V tom roce přitom dosáhl úctyhodného věku 69 let. Jeho misí bylo vybudovat opět fungující státní správu, obnovit krásu a slávu Prahy a konsolidovat komunistickou vládu nad městem.

Vacek jako věrný člen strany napomáhal komunistickému přebírání moci, během převratu v únoru 1948 stál vedle Klementa Gottwalda při jeho slavném projevu oznamujícím vítězství.

Komunisté ovládli zemi a zavedli řadu nových pořádků. Díky tomu už v metropoli neměl hlavní slovo primátor, ale předseda komunistické organizace Josef Krosnář. Založí tak tradici, která přetrvá až do roku 1989. Roku 1954 odešel Václav Vacek do penze.

Praha pod jeho vedením zahájila velké dopravní stavby, které městu slouží dodnes. Letenský tunel, nebo železniční most v Braníku, díky svým stavitelům přezdívaný Most inteligence.

Po smrti v roce 1960 byl pochován v Národním památníku na Vítkově. Se jménem prvního poválečného komunistického primátora jste se pak mohli setkat, když jste jeli metrem, dnešní stanice Roztyly na lince C se původně jmenovala Primátora Vacka. Mariánské náměstí bylo Vackovo a stadion Slavie taktéž.

Dělnický primátor a fronta na maso

Jeho nástupce byl ztělesněním komunistického snu, že se i prostý zámečník může dostat do čela hlavního města. Adolf Svoboda se narodil ve Chvalech 16. června roku 1900 v chudé rodině, ovšem dělnický původ bude jednou významná kariérní výhoda. Zejména když se sám vyučí strojním zámečníkem a v roce 1921 bude tak jako Vacek patřit k zakládajícím členům KSČ.

Stejně jako Vacek byl roku 1939 zatčen, ale na rozdíl od něj skutečně strávil celou válku v koncentračních táborech. Po návratu se proslavil zejména jako organizátor velké brigádní akce Milion hodin republice, která se snažila formou dobrovolně odpracovaných hodin pomoci budovat šťastné zítřky.

Za svého nástupce jej potom doporučil sám Vacek a ve Svobodově éře se sklízely plody stavebního boomu, který nastartoval jeho předchůdce.

Obnovily se zahrady Pražského hradu a Betlémská kaple, postavil Dům módy, Dům potravin. V této éře byly postaveny hotely, které se staly výkladní skříní komunistické Prahy – Jalta a International. Vybudovány byly studentské koleje na Strahově, došlo k přenesení československého pavilonu z bruselského Expa, které se v hlavním městě Belgie konalo roku 1958.

Svobodovo primátorství se časově kryje se vznikem prvních velkých pražských sídlišť. Poválečná výstavba metropole přitahovala lidi za prací jako magnet, obnova velkého města nabízela mnoho příležitostí. Nově příchozí ale museli někde bydlet.

Do roku 1957 bylo předáno 47 000 nových bytů. V této době probíhala výstavba v lokalitách Petřin, Jarova, Chmelnice či Antala Staška, velkokapacitní sídliště typu Jižní město jsou zatím budoucností.

Fučík a Mičurin ve frontě

Za vlády Adolfa Svobody se ale v Praze postavilo také největší sousoší v Evropě. A ještě za stejného primátora došlo k jeho odstřelu a odebrání se do historie.

Příliš se neví, že na Letné měl místo Stalina stát dle plánů z roku 1912 pomník zakladatelů Sokola Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. A že původně na jeho místě stál fotbalový stadion pražské Slavie. Stavba pomníku byla zahájena již v roce 1949 za účasti Antonína Zápotockého.

Sochař Švec a architekt Štursa se svou ženou zpodobnili vděk Stalinovi ve formě stojící řady lidí, v jejichž čele stojí sám vůdce. I postavy ve dvojité „frontě“ (z toho přezdívka „fronta na maso“) byly poplatné době- kolchoznice, rudoarmějec či vědec. Dvě sochy nakonec vyobrazovaly konkrétní jména- sovětského vědce Mičurina a československého hrdinu Julia Fučíka.

Slavnostní odhalení proběhlo roku 1955, jenže necelý rok poté Nikita Chruščov odsoudil stalinistický „kult osobnosti“, jehož nejhmatatelnějším důkazem bylo právě gigantické pražské sousoší.

Po několika letech rozpaků bylo 6. listopadu 1962 přistoupeno k demolici, která stála 4,5 milionu korun a byla bedlivě střežena, včetně zákazu fotografování. Snad jen kdyby o tom díky mohutným detonacím nevěděla celá Praha…

Šedesátá léta se do dějin města kromě historie se Stalinovým pomníkem zapsala také vznikem mnoha divadel malých forem jako byl Semafor, Rokoko, nebo Na Zábradlí, které daly Praze zcela novou identitu.

Primátor Svoboda mezitím v roce 1964 po deseti letech opustil funkci stejně nenápadně, jako se v ní objevil a jako ji celou dobu vykonával.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička