VÍKENDOVÝ SERIÁL První republika, první primátor. A dva právníci, co psali dějiny

PÁNI V ČELE METROPOLE V dalším díle o představitelích Prahy si přiblížíme dva muže, kteří formovali nejen Prahu, ale i celé meziválečné Československo. Jeden z nich patřil mezi nejbližší spolupracovníky prvních dvou československých prezidentů a druhý udělal z malé Prahy Velkou Prahu s puncem světové metropole.

Vyhlášení samostatné Československé republiky znamenal pro český národní duch završení jeho snah o národní sebeurčení. Euforie vládla první den především v Praze, kde se lidé shromažďovali i přes probíhající epidemii španělské chřipky. Dav ničil rakouské orlice, zpíval české písně a provolával slávu mužům 28. října.

Po slavnostním vyhlášení československé samostatnosti v Obecním domě následovala velká obměna v úřadech, ale především v samosprávě jednotlivých měst či obcí. Reakce představitelů Prahy byla rychlá, organizovaná a předání moci proběhlo v poklidném duchu.

Zákonem o reorganizace obecní správy ze dne 13. listopadu 1918 byl rozpuštěn původní sbor obecních starších. Následovalo jmenování správního sboru, jehož počet členů dosáhl čísla 49. Bylo dbáno na zastoupení politických stran dle posledních obecních voleb, které se konaly ještě v předválečné době roku 1911.

V rámci reorganizace také došlo k přejmenování postu nejvyššího představitele Prahy. Ze starostů královského hlavního města Prahy se stali starostové hlavního města Prahy. Později primátoři hlavního města Prahy.

Prvním starostou Prahy ve svobodném Československu se stal hned 13. listopadu 1918 Přemysl Šámal. Zkušený politik se narodil 4. října 1867, vystudoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Kromě advokacie byl známý i pro své mimopracovní aktivity. Působil například v Muzeu Království českého, ale i v Matici školské. Do roku 1914 stál v čele České strany pokrokové, jinak zvané realisté.

Není Maffie jako mafie

S vypuknutím první světové války se stal jednou z vůdčích osobností odboje, byl zakládajícím členem podzemní organizace Maffie. Její vedení pak převzal od Edvarda Beneše, když odešel do exilu pomáhat T.G. Masarykovi. Šámalovu koordinačnímu talentu vděčíme za to, že nebyla nikdy odhalena a mohla pracovat ve prospěch samostatnosti Československa až do konce války.

Díky tomu také Přemysl Šámal v den revoluce 28. října nebyl nejen v Praze, ale ani na území vznikající republiky. Jako zástupce Československé státoprávní demokracie se v říjnu 1918 účastnil politických jednání v Ženevě s představiteli Masarykova exilu.

Kromě postu starosty zastával po říjnu 1918 i funkci poslance v Revolučním národním shromáždění. Všech politických funkcí se ale vzal k 15. červnu roku 1919, kdy se konaly první obecní volby.

Jako důvod uvedl, že město dovedl k řádným volbám a tím splnil svůj úkol. Ve skutečnosti ale dostal nabídku, která se neodmítá. Stal se přednostou Kanceláře prezidenta republiky, a v podstatě utvářel podobu pozice, které dnes říkáme „kancléř“. Nejprve byl pravou rukou svého velkého přítele Tomáše Garrigua Masaryka a pak i Edvarda Beneše.

Ve funkci setrval až do prosince 1938, kdy oficiálně odešel do penze, ve skutečnosti ovšem vzhledem k situaci v zemi opět začal pracovat pro odboj.

Byl představitelem odbojové organizace Politické ústředí s krycím jménem Oráč. V lednu 1940 Šámala zatkli v jeho bytě v Karmelitské ulici. Po čtyřech měsících výslechů v berlínské věznici Alte-Moabit byl v tragickém zdravotním stavu na vysokou kauci propuštěn do soukromé nemocnice v Berlíně, kde 9. března 1941 zemřel. Nacismus krutě zasáhl i jeho rodinu, syn byl zastřelen v průběhu heydrichiády, snacha prošla koncentračními tábory, včetně Osvětimi, a jeho vnoučata byla dána na převýchovu do Říše. Po konci války byla vypátrána a navrácena do československých rukou.

První volby a známý rebel

Vraťme se ale k prvním komunálním volbám roku 1919. Karel Baxa, který se stal starostou na základě jejich výsledku, byl pak prvním i v délce svého mandátu na pražské radnici.

Baxa, syn ředitele školy v Sedlčanech, byl přes strýce příbuzensky spjat s Karlem Havlíčkem Borovským. Bratr Baxovy matky si vzal za ženu mladší Havlíčkovu sestru, byl tak jeho synovcem. Pocházel z dvanácti dětí, z nichž šest získalo vysokoškolský titul, což tehdy byla rarita. Vášnivý volnočasový muzikant (zejména varhaník) byl promován na Právnické fakultě roku 1887. Po čtyřech letech koncipientské praxe se stal advokátem a uvedl se zastupováním řady „protistátních živlů“ v čele s procesem s Omladinou.

Před nástupem na radnici byl ale znám především kvůli jednomu procesu, který mu vynesl nálepku antisemity a mnoho odsudků. Zastupoval totiž ve sledované kauze rodinu Hrůzovu, jejíž dcera Anežka byla v Polné zavražděna, a požadoval pro obviněného Žida Leopolda Hilsnera trest smrti. Proces se zvrhl v orgie antisemitismu, proti kterým se postavil profesor pražské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk. Baxa, který obhajoval rázně a odhodlaně jako vždycky, byl ještě dvacet let poté jako kandidát na starostu pro mnohé symbolem tohoto procesu.

Přesto se v červnu 1919 stal Starostou hlavního města Prahy. Mandát mu oficiálně skončil 31. prosince 1921, ale hned od 1. ledna 1922 pokračoval jako primátor hlavního města Prahy. Se vznikem Velké Prahy totiž došlo i k přejmenování funkce. Jako primátor byl následně zvolen ještě třikrát, až 5. dubna 1937 rezignoval ze zdravotních důvodů.

Někdejší politický radikál z časů rakousko- uherské monarchie, známý v Českém zemském sněmu i Říšské radě svými dramatickými proslovy i střídáním politických triček, nakonec za republiky dospěl k Československé straně socialistické a roli ctihodného primátora s řetězem.

Stále si ale udržoval vášnivý zájem o hudbu i sport. Pravidelně cvičil v Sokole a byl velkým propagátorem doposud nepříliš rozšířeného lyžování.

Primátor budovatel

Současně se roku 1921 stal prvním předsedou československého Ústavního soudu. Tehdy se tyto funkce z justice a samosprávy ještě daly kumulovat.

Pokud bychom chtěli dát primátoru Baxovi nějakou přezdívku, tak jednoznačně Primátor budovatel. Baxa byl tvůrcem projektu Velké Prahy, byl u tvorby zákonů, které ji měli ustavit. Velká chvíle nastala 1. ledna 1922, kdy k původním částem Prahy bylo připojeno 37 obcí a osad v jejím bezprostředním okolí.

Následoval nevídaný boom, ve kterém Baxa naplno využil všech možností, jak Prahu přiblížit světovým metropolím. Byla vybudována infrastruktura, položil základy sítě městské hromadné dopravy, která je dnes hodnocena jako jedna z nejlepších vůbec. Stavěly se školy, sociální zařízení, nemocnice, a dokonce i krematorium. První primátor si také plně uvědomoval unikátnost pražských památek, stál u zrodu její památkové ochrany, podílel se na rekonstrukci Pražského hradu a dostavbě Svatovítské katedrály.

Primátor se jako nejvyšší představitel Prahy účastnil i společenských akcí, například Mezinárodní výstavy automobilů, která se pravidelně konala na Výstavišti v Holešovicích. Na tyto akce ho pravidelně doprovázela jeho žena, o dvacet let mladší Amelia Jurković, dcera starosty chorvatského města Opatije. Měli spolu dceru Evu, taktéž právničku.

Baxa byl do své funkce zvolen celkem třikrát, ale pro vysoký věk a zhoršující se zdraví byl 5. dubna 1937 nucen abdikovat. Po celý svůj mandát se potýkal nejen s ekonomickými těžkostmi, ale i se složitou politickou situací. Dokázal hledat kompromisy a kočírovat pestré ústřední pražské zastupitelstvo, ve kterém se mezi válkami hašteřilo 12 až 15 politických stran.

Praha za primátora Baxy (1933)

Zemřel 5. ledna roku 1938 po několikátém ataku mrtvice. Místem jeho posledního odpočinku se nejdříve stalo středočeské Jíloviště, po roce 1945 vyvinula rodina snahu přestěhovat jeho ostatky do Prahy.

V tehdejší politické atmosféře to ale bylo zamítnuto, primátor se do svého města vrátil až v roce 1992. Urnu s jeho popelem najdeme v malé obřadní síni krematoria ve Strašnicích, o jehož vznik se jako primátor velmi vehementně a úspěšně zasazoval.

Autorka textu: Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička