foto: Jakub Mračno, PrahaIN.cz/Staroměstská radnice
PÁNI V ČELE METROPOLE Purkmistři, starostové, primátoři. Úředníci i politici, Němci i Češi, osobnosti nejrůznějšího ražení. Pojďte s námi na procházku dějinami pražské radnice, která nás provede krajinou pražských i českých dějin. Seriál o metropolitních pánech začneme v revolučním roce 1848, kdy se začala rodit politika, jak ji dnes známe. A bylo to tak bouřlivé, že při tom padli celkem tři purkmistři. Ten čtvrtý se pak udržel dalších 13 let.
Královské město Praha bylo vždy přirozeným ekonomickým, kulturním a vzdělanostním srdcem Českého království. Takže i revoluční rok 1848 byl v Praze velmi bouřlivý. V těchto dobách byla nejvyšší funkce pražské samosprávy nazývána „Purkmistr královského hlavního města“. A během tohoto jediného roku se na Staroměstské radnici prostřídali purkmistři jako svatí na místním orloji.
Prvním představitelem města, který doplatil na vzrušenou atmosféru neklidného roku 1848, byl Josef rytíř Müller z Jiřetína. Předrevoluční purkmistr byl typický úředník rakouské byrokratické správy, vystudovaný právník z Jiřetína pod Jedlovou, který začal hned po škole působit v rámci pražské radnice.
Müller si zde prošel všemi stupni, začínal jako praktikant a končil jako magistrátní rada. Vrcholem jeho úřednické kariéry se stala roku 1839 funkce purkmistra, hlavy samosprávy.
Praha v té době byla centrem technického pokroku a střediskem vzdělanosti, kam první polovina 19. století přinesla prudký ekonomický rozvoj, objevily se nové postupy a vynálezy. Jen politika si stále běžela ve starých kolejích.
Purkmistr Müller třeba nechal postavit novogotické křídlo Staroměstské radnice a to stávající nechal i přes odpor veřejnosti jednoduše zbourat. Tato část staré radnice se bohužel nedochovala, padla za oběť při bombardování Prahy na konci 2. světové války.
Velkým posunem za jeho vlády naopak prošla městská infrastruktura v podobě nově postaveného Mostu císaře Františka I.. Dnes se na jeho místě nachází most Legií. Zdá se neuvěřitelné, že se jednalo teprve o druhý most spojující oba břehy Prahy, do té doby jste se na Malou stranu dostali pouze po Karlově mostu.
Müller se zasloužil i o dnes tak oblíbené Smetanovo nábřeží, tehdy samozřejmě nábřeží Františka I.
Praha se také v této době napojila na železniční síť, dnešní Masarykovo nádraží bylo konečnou stanicí Severní státní dráhy. V Karlíně byla vystavěna plynárna, a tak se objevila v pražských ulicích novinka, první veřejné osvětlení.
Psali jsme
FOTOGALERIE Zlatá klec pro noblesního elegána. Tak lze nazvat nejkrásnější činžovní dům na Starém Městě, který se stal ke konci života…
Roku 1845 byl purkmistr Müller povýšen do šlechtického stavu a jeho působení se zdálo velmi úspěšným.
Nikoho příliš nevzrušovalo chování mocnářské byrokracie k obyvatelstvu fungující stylem slona v porcelánu. Při nepokojích dělníků bylo samozřejmostí zatýkání a výjimkou nebyla ani střelba.
Drobný zárodek moderního sociálního systému v podobě první zprostředkovatelny práce, otevřené roku 1847 v Týnském dvoře, toho moc nezachránil.
Do historického roku 1848 tedy Praha vstupovala jako natlakovaný kotel od smíchovských Ringhofferů.
Hned na jaře představitelé liberálního měšťanstva založili Svatováclavský výbor, základ pozdějšího národního výboru. A začaly se dít nevídané věci.
Loajálním úředníkem rakouského císařství Müller razil heslo „hlavně žádné změny“. Ovšem když měšťané posílali do Vídně petice se svými požadavky na demokratizaci, tak purkmistr přistoupil ke vzdoropetici.
A ta znamenala jeho konec v čele magistrátu. Po selhání své akce se snažil s výborem dohodnout a výsledkem byla jeho abdikace po vyhlášení voleb do nového městského výboru. Loajální pan Müller se odebral do Vídně, kde v dalších letech působil v justici.
Český doktor Štrobach
Jeho nástupcem byl pražský rodák JUDr. Antonín Štrobach, zastánce demokratizace a český vlastenec. Jeho epizoda však trvala pouze měsíc.
Vlastence Štrobacha vyučoval na staroměstském gymnáziu Josef Jungman. Mladý Antonín vystudoval pražská práva a zapojil se do sílícího proudu národního obrození. Byl uznávaným právním publicistou, psal do Květů, Včely a Časopisu Českého muzea. Na počátku dubna 1848 byl zvolen do funkce purkmistra.
Autorita jeho osobnosti měla přinést uklidnění ve vyhrocené situaci, jenže dějiny tomu chtěly tak, že situace se naopak vyhrotila ještě víc.
Purkmistr sám se podílel na činnosti a formulaci požadavků Svatováclavského, potažmo Národního výboru. Z druhé strany na něj tlačila německá konzervativní skupina pražské samosprávy. 10. května 1848 byla budova radnice obléhána dělníky, kteří požadovali propuštění zadržených obrozenců. Český politik neměl zájem demonstrace, se kterými sympatizoval potlačovat, a tak se vzdal úřadu.
Toto odstoupení bylo pro jeho politickou kariéru požehnáním, přineslo vlastenci velkou popularitu a v následujících volbách byl zvolen do Říšského sněmu za obvod Praha-město. Jenže 7. března 1849 byl Říšský sněm rozehnán a tím závratná politická kariéra Antonína Štrobacha skončila. Vrátil se k původní práci v justici, odkud je vymetla o čtyři roky později jedna z čistek absolutistického režimu ministra Bacha. Důvodem byl rozdílný právnický pohled na trestný čin „urážka jeho veličenstva“.
Štrobach si otevřel advokátní kancelář, která se v Praze těšila dobrému jménu a přízni klientů. Ani toto štěstí však nevydrželo dlouho, po několika letech vlastenecký doktor Štrobach zemřel přímo při jednání kvůli skryté srdeční vadě.
Místodržící navrhl abdikaci, a pan Pštross se nebránil
Třetím purkmistrem revolučního orloje roku 1848 se stal Tomáš Pštross, také vystudovaný právník. Od roku 1847 působil jako náměstek pražského purkmistra a zároveň jako předseda kriminálního soudu.
Psali jsme
KDE ŽILI SLAVNÍ, FOTOGALERIE Z Nuslí přes Letnou a Libeň až na Hanspaulku… Při vyslovení jejího jména se zpravidla vybaví luxusní dvojvila…
Když se postavil do čela magistrátu, měl jen jednu podmínku, že zůstane předsedou soudu. Nestabilitu nového úřadu tušil zcela správně, Pštrossovo působení bylo ještě kratší než Štrobachovo. Jedinou zaznamenáníhodnou událostí jeho úřadu se stalo vyhlášení voleb.
Byla sice jediná, ale o to intenzivnější. Když byly 22. května 1848 vyhlášeny volby do frankfurtského parlamentu (celoněmecký sněm), v Praze se tak se plakáty vylepované místními Němci hned poroučely k zemi.
Nezůstalo pouze u běžného volebního koloritu strhávání plakátů a jejich následného pošlapávání. Rozlícený dav také poslal hodem několik kamenů do oken Pštrossova bytu. Protesty zkrátka dalece přesáhly Havlíčkovo novinové veršování „Nefoukejte nám z Frankfurtu do slovanské kaše“.
Volby samotné skončily úplným propadákem. Podle původního plánu mělo být zvoleno 193 volitelů, kteří by následně zvolili dva poslance a náhradníky. Volební debakl se zhmotnil do podoby pouze 3 platných volebních lístků.
Rakouské mocnářství následně samo vyhodnotilo, že se jedná o jednoznačnou porážku jeho autority. Takže zemský prezident Lev Thun vnukl purkmistrovi, že by mohl abdikovat. A Tomáš Pštross se tomu po zážitku s vandaly vůbec nebránil. Vrátil se do vod justice, kde se v klidu dokončil pracovní kariéru.
Záskok se protáhl na třináct let
Po jeho odstoupení následovalo již třetí hledání vhodného kandidáta na funkci pražského představeného. A tentokrát měli volitelé městské rady šťastnější ruku. Jako prozatímní purkmistr byl zvolen JUDr. Václav Vaňka, který byl poté v září 1848 zvolen i řádně. Vystudovaný právník, který se následně dal na kariéru fiskálního úředníka a zemského advokáta, vydržel v čele Prahy až do roku 1861.
Začátky ale byly neméně bouřlivé, než mandáty jeho předchůdců. Hned v červnu 1848 se purkmistr stal hostitelem Slovanského sjezdu v Praze. Hned poté následovaly známé svatodušní bouře, též známé jako Pražské červnové povstání. Příběh chatrně připravené vzpoury, rázného knížete Windischgrätze, jeho omylem zastřelené manželky a následného krvavého zúčtování, je celkem dobře znám.
Nový purkmistr byl loajálním úředníkem odmítajícím radikalismus, ale v mezích mírného pokroku podporoval českou myšlenku, ukázal se tedy ideálním prostředníkem.
Kapitulace Prahy situaci rozhodně neuklidnila, následovalo odhalení májového spiknutí v dubnu 1849. Praha se pak ocitla pod kuratelou výjimečného stavu, ten vydržel až do roku 1853. Purkmistr Vaňka v říjnu nabídl svou demisi, ale byl odmítnut.
Jeho působení ve funkci je spojeno především s novým obecním řádem, ve kterém nalezneme několik drobných ústupků demokratizaci. Je zde definován volební systém. Samozřejmě zůstalo pravidlo censu, volby dle majetku, ale volitelů bylo celkově více. V řádu také poprvé došlo k jasnému vymezení působnosti obecní samosprávy, do té doby byly kompetence nekonkrétní a dost se na to hřešilo.
Vaňkovo působení v čele magistrátu se nakonec protáhlo na více než jedno desetiletí. Zásluhu na tom měla vláda ve Vídni.
Její Silvestrovské patenty na konci roku 1851 představovaly konkrétní zhmotnění Bachova útlaku, jeho absolutismus jimi vrcholil. Platnost ústavy byla pozastavena a všechny volby odloženy. A tak purkmistr Vaňka zůstal ve funkci dalších deset let.
Čtvrtému purkmistrovi roku 1848 vděčí za mnoho dnešní historici i lidé zajímající se o Prahu. Inicioval založení městského archivu, kde do funkce prvního archiváře nastoupil Karel Jaromír Erben. Tento malý ústupek českému tlaku, který se později ukázal jako velmi významný, byl přesně v duchu Vaňkova smýšlení. A městské archiválie se tak dochovaly pro budoucí generace.
Další památkou na jeho působení byl Pomník maršála Radeckého, vztyčený na Malostranském náměstí roku 1858. Sám vojevůdce se této chvíle již nedožil, ale odhalení se účastnila jeho manželka a císař František Josef I.
Na počátku 60. let 19. století znovu začala platit ústava a následovaly odložené volby. Populární Václav Vaňka byl roku 1861 zvolen v zemských volbách v Čechách do Českého zemského sněmu, dokonce až do roku 1863 zastával funkci náměstka Nejvyššího maršálka Království českého. Za svou loajalitu a věrné služby císařství byl odměněn roku 1865 povýšením do šlechtického stavu.
Revoluční rok 1848 byl v historii Prahy jediným rokem, kdy se v jejím čele vystřídali hned čtyři osobnosti. Každá z nich přinesla metropoli něco jiného. Müller položilo základy hlavního železničního uzlu, Štrobach se nezpronevěřil českým obrozeneckým myšlenkám, Pštross stihl jen jednu jedinou věc a Vaňka dal Praze Radeckého pomník, kterým zajistil Pražanům budoucí plamenné diskuze. Možná i ve 21. století...
Orloj pukrmistrů revolučního jara do značné míry vystihl celý ten jedinečný mix revoluce, který dal hlavnímu městu dnešní tvář.
Autorka textu: Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička
Psali jsme
FOTO, VIDEO Překrásná výstava iMucha vás nevtáhne do minulosti. Zato přitáhne autora a jeho díla skrze zarámované obrazovky k vám. Rozhodně…
Psali jsme
Podle informací George Bidenka (PrahaIN.cz), který je právě na místě, došlo s největší pravděpodobností k požáru trafostanice. Ta leží asi 400…