foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Bývalý prezident ČR Václav Havel
ROZHOVOR: Životní příběh elitního příslušníka BIS je téměř neuvěřitelný. Od podzimu 1989 pobýval ve věznici. Za několik týdnů už pracoval na Ministerstvu vnitra, rušil STB a pomáhal vytvořit novou zpravodajskou službu. „Podepsal jsem osm tisíc výpovědí příslušníků STB. Tajnou službu jsme budovali od samotných základů,“ řekl serveru PrahaIN.cz František Stárek, předseda Orgánu nezávislé kontroly zpravodajských služeb ČR ve Sněmovně.
V roce 1989 jste byl odsouzen za takzvané pobuřování na 2,5 roku. Během revoluce jste byl ve výkonu trestu.
Byl jsem v Horním Slavkově v takzvané druhé nápravné skupině, byl to docela blbý kriminál. Dávali tam vězně, kteří páchali trestnou kriminální činnost. Zároveň o nich věděli, že nemají kladný vztah k socialismu. Byli tam lidé, kteří se snažili třeba prostřílet přes hranice. Pamatuji si na krásnou příhodu. Bachař, který dělá vychovatele, což ale nemá s výchovou nic společného, tak musel psát posudky na lidi. O jednom vězni psal, že je sice zločinec, spáchal několikanásobné loupežné přepadení a těžké ublížení na zdraví, ale k socialismu má gativní přístup. Domníval se, že termín gativní je opak slova negativní, tak takoví bachaři tam tehdy sloužili.
Věznice v Horním Slavkově neměla dobrou pověst. Jaké to tam bylo?
Byl to teror. Druhá nápravně výchovná skupina. Například, když nás bachaři zamkli za katr a řekli nám: „Třeba se tam zabijte, hlavně, abyste makali.” Šlo o to dostat z vězňů maximální pracovní výkon. Prostě je udřít. Byl jsem zařazen na otřesné pracoviště Pragovky, vyráběly se tam elektromotory do lokomotiv a pracoval jsem na izolaci cívek. Tlusté měděné dráty se izolovaly remikou. To byla páska, na které byla přilepená rozemletá slída, aby to dobře přilehlo k mědi, tak se dráty musely neustále namáčet v toluenu. Po osmihodinové šichtě jsme byli toluenovými výpary tak zfetovaní, že jsme nemohli trefit do cel. Toluen je velmi nebezpečný, rozežírá sliznice a vytváří v mozku kaverny. Naštěstí jsem tam pracoval pouze tři měsíce a přežil jsem to bez větší újmy na zdraví.
Byl jste politický vězeň. Jak se k vám vězeňský personál choval?
V Horním Slavkově jsem zažil dva pozoruhodné momenty. Do věznice mě přivezli na podzim 1989, byl jsem odsouzený už potřetí, a tak už jsem naše kriminály znal. A bachaři znali moje jméno. Dostal jsem tehdy 2,5 roku a 2 roky ochranného dohledu. Když mě dopravili do kriminálu, tak brigadýr na takzvaném přibyláku vyndal noviny a zeptal se: „Stárek, to jsi ty?” Říkám ano. „Ty jsi tady za nějaké politické pobuřování.” Odpověděl jsem, že jsem. Vstal, očistil stoličku a řekl mi, sedni si. To byla největší pochvala, jakou jsem mohl dostat, když jsem nastoupil do kriminálu.
A ten další zážitek?
Druhý zajímavý okamžik jsem zažil v říjnu 89. Museli jsme se chodit dívat povinně na zprávy. Před nimi se vždy objevila hlasatelka a oznámila, co se bude vysílat večer. Večerní program se mě ale netýkal, protože jsem nebyl ve výběru vězňů, kteří by vzorně drhli podlahy a bachařům donášeli informace. Jednoho dne hlasatelka oznámila, že Dietlův seriál bude posunut o dvacet minut a diváci uvidí dokumentární film o protistátním živlu, který rozvrací přestavbu a republiku. A neřekla, o kom to bude. Požádal jsem jednoho vězně, aby mi pak řekl, o kom to bylo. Z kulturky vyletěl s očima navrch hlavy: „Ty vole, je to o tobě.” Ten pořad se jmenoval Kamelot. Byl poslední z propagandistických pořadů, které estébáci dělali proti disidentům.
Kdy se k vám v listopadu dostaly informace o tom, že se venku něco děje?
V kriminále je tok informací opožděný, že se odehrává nějaký „listopad“, jsem vůbec nevěděl. V pátek 17. listopadu jsem měl odpolední. Přišel jsem na celu, padl do postele jak špalek, navíc zhulený po toluenu. Už v sobotu ale ve Svobodném slovu něco psali a večer ve zprávách někdo řekl, že žádného studenta Šmída nikde nezabili. Že se něco vážného skutečně děje, jsem pochopil až ve středu. Civilní mistr na našem pracovišti měl buňku s větrákem, kde byl v čistém vzduchu. A větrákem bylo slyšet jeho rádio. Najednou jsem zaslechl, že na Václavském náměstí komentuje události pro Hlas Ameriky Pavel Pecháček. Říkal jsem si, že to není možné. Pavel Pecháček býval ředitelem Svobodné Evropy a za komunistů by se na Václavské náměstí nikdy nedostal. Tak jsem řekl vězňům, že půjdou domů, protože pokud někdo přešel přes hraniční kopec, tak to nikde ve světě není trestný čin. To je nejvýš na pokutu. Nevěřili mi a říkali, že jsem blázen. V pátek jsme šli na zprávy, vylezl hlasatel a oznámil, že prezident republiky udělil amnestii. A jmenoval sedm lidí a já jsem byl na šestém místě. Těch osmdesát muklů, co tam sedělo, se otočilo ke mně a řvali: „Ty vole, pustili tě.” A v té chvíli už tomu, co jsem jim říkal, začali také věřit. Do měsíce šli domů na Havlovu amnestii.
To asi byl pro vás silný zážitek?
Byl jsem ve vězení devátý měsíc. Potřetí. Samozřejmě se dostavil pocit radosti a zadostiučinění, že se konečně stalo to, o co jsme léta usilovali a na čem jsme celé roky pracovali. A také, že na tom mám trochu zásluhu.
Pomáhal jste pak budovat struktury Občanského fóra. Proč jste nepracoval v pražském ústředí?
V Praze bylo lidí dost. Málo lidí ale bylo v regionech, a tak mě poslali do východních Čech.
Během 36 let od listopadu došlo k mnoha událostem a turbulencím. Splnilo se to, co jste očekával?
Základním pilířem byla skutečnost, že se změnil společenský řád. Byla u nás zavedena tržní ekonomika a vytvořili jsme demokratický systém. Takzvaná diktatura proletariátu skončila i se všemi podivnými floskulemi, kterými nás komunisté s takovou chutí neustále zahrnovali. Z toho pohledu bylo očekávání splněno. To, že i demokratický systém má svoje chyby, je pro ty, kteří ho budují, těžké a složité. V kriminále se říkalo jedno poněkud drsné pravidlo: „Kdo sedí v base, tak potřebuje zrovna tolik času, aby se dostal z vězeňské psychózy.” Pokud jsi byl v kriminále tři roky, tak potřebuješ tři roky na to, aby ses opět dostal do normálu. Domnívám se, že to platí i o celé společnosti, která žila v totalitním systému. Potřebuje stejně tolik času, než se úplně vzpamatuje. Češi žili v diktatuře od roku 1939 a ještě pořád v tom jsme. Ještě nějaký čas bude trvat, než se toho všeho definitivně zbavíme.
Pomáhal jste vytvořit Občanské fórum a na jaře jste začal pracovat na Ministerstvu vnitra. Proč jste si vybral práci u tajné služby?
Možná vás to překvapí, ale tuto profesi jsem si tehdy sám nevybral. To za mě udělal tehdejší prezident Václav Havel. Po novém roce jsem se začal naplno věnovat novinářské profesi. Pamatuji si na okamžik, když jsem byl v redakci Okna a Respektu v Bolzanově ulici. Na schodech jsem potkal Jana Rumla a ten mi řekl, že máme přijít k Havlovi na Hrad. To bylo v dubnu 1990. Ruml tam šel první, já asi dva dny po něm. Havel mi oznámil, že musíme obsadit tu část Ministerstva vnitra, pod kterou tehdy patřila tajná služba. Že je už s Rumlem domluvený, že já budu jeho dvojka. Tehdy jsem prezidentovi řekl, že se zbláznil, protože mám práci v redakci. Odpověděl, že to máme vzít maximálně na dva měsíce. Vyházet estébáky a pak, že se vrátím do novin. Ruml mi říkal to samé. Tak jsem si řekl, že na dva měsíce bych mohl a dali jsme se do toho. Začal jsem pracovat na vnitru a podepsal jsem osm tisíc výpovědí příslušníkům Státní bezpečnosti. Nakonec jsem v BIS sloužil 17 let.
Právník Milan Hulík kdysi vzpomínal na okamžik, že po jeho boku stáli dva těžce ozbrojení policisté, když shromážděným estébákům oznamoval na vnitru výpovědi. Skutečně tehdy mohlo dojít z jejich strany k nějakému incidentu?
Jistě. Atmosféra tam byla velmi vypjatá. Pro ně se zhroutil svět a všichni byli v šíleném psychickém stavu. Když pochopili, že je to skutečnost, že se to děje doopravdy, tak některému skutečně mohlo „jebnout“ v hlavě. Mým úkolem tehdy mimo jiné bylo vytvořit mimopražské regionální expozitury tajné služby. Velel jsem také expozituře Košice. Na velitelském místě tam seděl estébák Krucina a ten ještě v květnu nevěřil, že je konec. Byl přesvědčený o tom, že do ulic opět vyjedou ruské tanky a znovu to dají dohromady. Když jsme tehdy do Košic v květnu letěli s generálem Andrejem Sámelem, který byl Slovák a věděl, jaké tam panují poměry, tak si ve vrtulníku nabíjel služební pistoli ostrými náboji.
Situace, které popisujete zní až neuvěřitelně.
Tak se to ale skutečně dělo. Byla to opravdu náročná a velmi těžká doba, protože jsme dělali dvě práce najednou. Souběžně jsme vyhazovali staré estébáky a kompletně likvidovali StB a zároveň byl před námi druhý velmi složitý úkol. Vybudovat úplně novou zpravodajskou službu, na základech Státní bezpečnosti to udělat nešlo. Okamžitě začala svoje aktivity rozjíždět ruská rozvědka, která chtěla naše území zpravodajsky pokrýt, to se jim do jisté míry podařilo. Začínali jsme a byli jsme tehdy poněkud naivní, chyběly nám zkušenosti. Na druhé straně nám Američané říkali: „Rusové jsou z vás úplně jurodiví (smích), protože postupujete metodami, které nikdy rozvědka neviděla.” My jsme říkali, že je to proto, že klasické metody zpravodajské práce neznáme. Tak to tehdy skutečně bylo. Až později se posílali naši lidé do škol v Británii a do dalších zemí.
Dnešní BIS jste tedy vytvářeli z ničeho?
Ano. Doslova na zelené louce. Budovali jsme dnešní BIS skutečně od samotných základů. Vytvořili jsme zákon o zpravodajských službách, úplně novou vlastní terminologii, protože se do zákona se nedaly použít termíny, které byly spjaté s STB. A bylo jich obrovské množství. Například jsme potřebovali mít v zákoně termín pro člověka, který spolupracuje. Nešlo použít termín spolupracovník nebo agent. Tak jsme vymysleli název „osoba jednající ve prospěch“.
Jak jste tehdy vybírali budoucí příslušníky zpravodajské služby?
Každou osobu jsme samozřejmě prověřovali. Když jsem vydával samizdat Okno, tak jsem měl vytvořenou distribuční síť po celé republice. V řadě měst pracovali naši přátelé, které jsme měli léty prověřené. Jan Ruml proto věděl, že jsem schopen vytypovat osvědčené lidi a vytvořit expozitury v regionech. Samozřejmě byly i výjimky. V Hradci Králové jsme málem naverbovali agenta STB. Znali jsme ho, ale před přijetím jsme při prověřování zjistili, že donášel Státní bezpečnosti.
Zjistili jsme to okamžitě, ještě než jsme ho jmenovali. Prověřování osob bylo tehdy velmi složité. Estébáci, kteří v době ještě seděli v Evidenci zájmových osob, nám dávali nedostatečné lustrační osvědčení, aby uchránili svoje agenty. Tam nebylo napsáno nic, žádný záznam. Tak blbí jsme ale nebyli. Když jsme viděli úplně čisté lustráky u lidí, který byli signatáři Charty 77, tak jsme velmi rychle pochopili, o co jde.
Mluvil jste o aktivitách ruské rozvědky. Je aktivní síť, kterou tehdy vytvořili na našem území?
Nemohu o tomto tématu mluvit.
Ředitel BIS Michal Koudelka opakovaně varuje před možnými útoky. Může jít o vlivové, informační a kybernetické operace.
V této věci s ním naprosto souhlasím.
V posledních několika letech vznikly v České republice různé nové politické formace. Jak hodnotíte jejich aktivity?
Tyto okrajové jevy se vyskytují v každé demokratické společnosti. Skutečností je, že globální populismus má úspěšně nakročeno. Občas mě překvapuje, že žiji v zemi, kde se vyskytuje tolik blbců.
Po 17 letech služby jste z BIS odešel do civilu. Ke zpravodajským službách ale máte pořád blízko.
Do jisté míry ano. Jsem předsedou Orgánu nezávislé kontroly zpravodajských služeb ČR ve Sněmovně. Proto mám k tajným službám neustále jistý vztah. Vnímám to jako konstruktivní činnost. Po revoluci jsem se dostal do světa tajných služeb a pochopil jsem jejich důležitost. Vytvořili jsme tehdy novou tajnou službu a jsem přesvědčen o tom, že právě tato skutečnost rozhodla, že byli jednou ze tří bývalých komunistických zemí, které se jako první dostaly do NATO.
V jaké pozici jsou zpravodajské služby v rámci státu?
Pro tajnou službu je velmi těžké vychovávat politiky. A tajné služby si je musí vychovávat. Politici neví, co to je tajná služba a k čemu slouží. Pouze ví, že každá země je má. Neví ale, proč je stát musí mít a co jejich činnost obnáší. Uvedu příklad. Vážím si exprezidenta Václava Klause, neboť během přechodu k tržnímu hospodářství naši zemi tímto obdobím ekonomicky dobře provedl. Ovšem co se týkalo tajných služeb, tak byl poněkud „vedle“. Vždycky říkal, že na každé párty se toho dozví víc než od BIS. Ano, dozvěděl se víc, protože jeho zajímaly drby. A ty se na večírku skutečně dozví. Ovšem nikdo mu tam neřekne o skutečném nebezpečí a skutečné informace. Když jsme koncem devadesátých let zachytili 3,3 kilogramu obohaceného uranu, který se přes naše území pašoval z Běloruska do Íránu, tak to Klause téměř nezajímalo. Zatímco prezident Spojených států, jak vím, svolal Bezpečnostní radu USA na 7 hodin ráno, což se předtím stalo jenom když začala válka v Perském zálivu. Přitom v Německu tehdy zachytili pouhé dva gramy a byl z toho poprask na politické scéně i v celé zemi. Do tohoto případu u nás byl zapojen člověk, který pracoval v jaderném ústavu v Řeži u Prahy, taky si to odseděl.
Litoval jste někdy rozhodnutí pracovat v tajných službách?
Chtěl jsem být po revoluci něčím užitečný. Nechtěl jsem se někde zašívat. To není můj styl. Jdu raději i do těch tvrdších věcí a tak to mám celý život.
Pracoval jste v BIS 17 let. Který okamžik byl pro nás nejtěžší během vaší služby?
V mých útvarech jsem měl mrtvé a musel jsem to oznámit jejich rodinným příslušníkům.
Jak hodnotíte vývoj v naší zemi v uplynulých 36 letech?
Za nejdůležitější, co se nám podařilo, považuji to, že jsme dostali naši zemi do NATO a do Evropské unie. Že jsme Českou republiku ukotvili v těchto strukturách a myslím, že není žádná síla, která by nás z toho vytrhla. Pořád existuje železná opona a neustále se pohybuje. My jsme na straně, kde se nám žije lépe. Co víc jsme si mohli přát.
Odhadujete vývoj na dalších pět až deset let?
To se v současném okamžiku těžko odhaduje. S Donaldem Trumpem se budoucí vývoj moc předpokládat nedá. Je otázka, co bude dál s republikánskou stranou a co se stane po jeho odchodu z čela USA. Není to jednoduché. Americký izolacionismus je na vzestupu, Evropa blbne z Green Dealu a z aktivistů. Takzvaná zelenost je v podstatě jen jiný druh socialismu. Nebezpečí spočívá v tom, že tato ideologie dokonale zblbne lidi. Budeme raději chudí, ale zelení. Pokud chtějí lidé žít jako v Mongolsku, tak můžeme být zelení. V Mongolsku je také ekologie příliš netrápí.