To byl zápas. Porážka, která nemrzí. Češi padli se Srby

Porážka z kategorie těch, které nemrzí. Tak se čeští basketbaloví fanoušci dívají na výsledek 68:81 v zápase Česko - Srbsko. Aktuálně největší evropská hvězda Nikola Jokič vedla soupeře, který se řadí mezi basketbalové supervelmoci. Abychom pochopili kontext důstojné porážky po vyrovnaném zápase, musíme si o srbském basketbale říci trochu více.

Srbský prezident Alexandar Vučič během svého mandátu dojížděl na bělehradskou tělovýchovnou fakultu. Až totiž skončí v čele státu, chce se vrátit do svého rodného města a tam místní děti trénovat basketbal. Pokud má samotná hlava státu takovou vysněnou budoucnost, je to asi všechno, co potřebujete o vztahu Srbů k basketbalu vědět. Proti téhle vášni je i náš poměr k hokeji jen vlažný.

Všechny národy bývalé Jugoslávie mají až neuvěřitelný talent na veškeré hry s míčem. Fotbal, házená, volejbal – v tom všem někdo z nich někdy vyhrál olympiádu nebo mistrovství světa. Ale basketbal, to byla od počátku šedesátých let ještě speciálnější záležitost.

Basketbalisté měli v jihoslovanské federaci statut legend a superhvězd- také hned několik z těch nejslavnějších skončilo svůj život uprostřed kariéry ve vysoké rychlosti na silnici. Prvním z nich byl Radivoj Korač, v šedesátých letech první z velkých hvězd jugoslávského basketbalu a velký srbský patriot z OKK Bělehrad.

Druhým pak chorvatská legenda druhé poloviny osmdesátých let a první poloviny devadesátých Dražen Petrovič. Jeho příběh je současně smutným příběhem rozpadu Jugoslávie.

V roce 2010 o tomto skvělém týmu vznikl výtečný dokument, nazvaný Dávní bratři. Průvodcem byl Vlade Divac, Petrovičův parťák, společně s ním první evropská hvězda v NBA, než se mezi dva blízké kamarády postavila občanská válka. Divac byl Srb, Petrovič Chorvat. V reprezentačním týmu federální republiky se to prý ale nikdy neřešilo.

„Možná si na nás vzpomínáte, říkali nám „dream team Evropy“. Já, Dražen, nebo Toni Kukoč. Teď se chci vrátit nazpátek, abych zjistil, co se to stalo s mým týmem, mými kamarády, mými bratry,“ začíná jeho monolog, který skončí nad kamarádovým hrobem omluvou, že jako příslušník druhé válčící strany nemohl dorazit na jeho pohřeb.

 

V posledních třech letech společné Jugoslávie tahle parta suverénně vládla basketbalovému světu a těšila se, jak za rok na olympiádě v Barceloně vyzve poprvé v historii americké profesionály. Nakonec bylo v roce 1992 pozváno jen osamostatněné Chorvatsko, na Jugoslávii byly uvaleny sankce OSN.

Vrátit na mezinárodní pole se Jugoslávie směla až v létě 1995. A zrovna zažívala opravdu těžké časy. Z federace šesti republik v ní zbylo už jen Srbsko a Černá Hora. Slovinsko a Makedonie šly zcela svou cestou, v Bosně a Chorvatsku právě srbské menšiny brutálně projížděly občanskou válku, ve které žádaly připojení svých oblastí zpět k Bělehradu. Srbská frustrace měla o pár dní později vyvřít děsivým divadlem ve Srebrenici.

Za těchto okolností se na konci června v Řecku konalo mistrovství Evropy v basketbale. Chorvaté, kteří měli sympatie celé Evropy, skončili třetí a do finále postoupila Jugoslávie proti Litvě. Za kontinuálního pískotu řeckého publika (jednak kvůli politice, ale taky proto, že v semifinále porazili podle diváků neférově domácí tým) se tým vedený obrovitým Divacem vzepjal ke skvělému výkonu, a to Euro vyhrál.

Předávání medailí skončilo skandálem. Chorvaté si nechali předat bronzové medaile, zatleskali druhé Litvě a před vyhlášením Jugoslávie za potlesku diváků opustili halu. Srbové a Černohorci si za ohlušujícího pískotu okatě a demonstrativně užívali svého triumfu.

 

V tu chvíli basketbal vrátil zemi sebevědomí. A tak to bylo i v dalších letech vlády prezidenta Miloševiče, kdy Jugoslávie byla vyděděncem světa. Basketbal byl v zemi zpustošené válkou i ekonomickými sankcemi jedinou příležitostí, při které mohly děti uniknout truchlivé realitě, a hrdí Srbové mohli být světem nejen bráni vážně, ale ještě mu ukázat, co dovedou.

Ikonou byl stále Vlade Divac, první Srb, který dobyl Ameriku. Charismatický obr, který nešel daleko pro projevy hrdého vlastenectví.

Když v roce 2002 dovedl národní mužstvo k třetímu titulu mistrů světa v řadě (série byla přerušena v roce 1994, když se Jugoslávie coby obhájce titulu nesměla účastnit), navíc s prestižní porážkou profesionálů z USA na jejich půdě, byl králem.

Na hřištích mezi domy zatím vyrostla další skvělá generace hráčů. Ta už nastupovala pod vlajkou samostatného Srbska, od kterého se Černá Hora oddělila v roce 2007. Jejím vrcholem byla těsná porážka s Američany ve finále MS 2014.

Slavný tým kolem Miloše Teodosiče, vidina reprezentace a americké NBA, to vše inspirovalo další kluky.

Mezi nimi byl i Nikola Jokič z vojvodinského Somboru.

 

Letos dorazil coby největší hvězda Srbsku pomoci na Mistrovství Evropy do Prahy. A od začátku předváděl, proč byl v minulých dvou sezonách nejužitečnějším hráčem celé NBA. Ačkoliv se na něm střídali čeští obří Balvín s Audou, dokázal v už v první polovině několikrát skórovat ze svého prostoru pod košem, a když bylo třeba, neminul ani z trojkové vzdálenosti.

I přes snahu a nasazení českého týmu, jak vyměněného oproti pátečnímu utkání s Polskem, favorit po deseti minutách vedl 20:15.

A ve druhé čtvrtině odskočil ještě výrazněji. Čechům v její první polovině odešla střelba, na koš čekali přes tři minuty a rozdíl skóre narostl až na 21 bodů.

 

Po změně stran se ale na libeňské palubovce začaly dít neuvěřitelné věci. Nadšení diváci sledovali, jak domácí se superfavoritem začínají držet krok a dokonce jeho náskok stahovat.

Přesnou trojkou zvedl prapor Vít Krejčí, dvaadvacetiletá mladá hvězda českého týmu, který od absentujícího Tomáše Satoranského převzal dirigentskou taktovku. Spoluhráče hecoval Ondřej Balvín, který si se svými 217 centimetry se soupeřovou Godzilou Jokičem nezadal. A zatímco v poločase jsme na Srby ztráceli osmnáct bodů, po třetí části už to bylo jen jedenáct.

V té poslední se pak hrál ten nejhezčí basketbal plný pěkných akcí. Srbové náskok kontrolovali, na pohledné české kombinace dokázali reagovat účelnými koši a vypadali, že jsou v pohodě.

Posledních dvacet vteřin už se za nadšeného potlesku publika jen dohrávalo. S basketbalovou supervelmocí Češi prohráli 68:81, ale výkonem fanoušky rozhodně nezklamali.