Bodyček od bratra. To tenkrát nehrála na olympiádě Čína, ale Austrálie

U MUZEA ČTYŘI Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Olympijské heslo, které se třeba v hokeji, kde úzká špička zbytku světa výrazně odskakuje, zvrhlo ve sportovní verzi masakru. To, co se letos připomnělo v souvislosti s hokejovým týmem domácí Číny, ale historie zná častěji. U jedné takové totální demolice asistovali i naši hokejisté na olympiádě 1960. A onen zápas s Austrálií přinesl navíc unikátní příběh, ve kterém se odehrávají naše národní dějiny.

Nula k osmi, na ukazateli 0:8 prohrála hokejová reprezentace Číny s USA. A to ještě netušila, jak dopadne její utkání s Kanadou.

Dokud ještě měly na olympiádu do Pekingu jet hvězdy z NHL, byla reálná obava, že se právě v zápase Čína - Kanada budou přepisovat hokejové dějiny rekordů a kuriozit.

I když z prvních olympiád jsou zaznamenány výsledky mající na jedné straně nulu a na druhé číslovku převyšující dvacet, byly obavy, že rozloženému čínskému nároďáku mohou kanadské hvězdy kolem Crosbyho a Mc Davida dát klidně padesátku.

Nebylo by to však poprvé, co by na hokejovém olympijském turnaji došlo k tak jednoznačné konfrontaci. Coubertinovské heslo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, přivedlo často na olympiádu týmy, které nebyly schopny držet s favoritem krok.

Třeba ve Squaw Valey, ročník 1960, byla do tříčlenné skupiny k Československu a USA nalosována Austrálie.

Protinožci na to šli podobně jako Čína: Kanadský trenér, a do týmu jakýkoliv hokejista, který má alespoň procento způsobilosti reprezentovat.

Jedním z nich byl i jistý Zdeněk (či Steve) Tikal, obchodník s čokoládou, který do země emigroval společně s otcem z Československa, když se v Únoru 1948 ujali moci komunisté.

O rok později jeho šestnáctiletý bratr František, který s maminkou zůstal v Československu, přišel na pražskou Štvanici a projevil zájem hrát za mládež ČLTK. Odmítli jej, ať se prý naučí bruslit.

Jenže Štvanice tehdy byla jediným zimákem v Praze a dělily se o ní všechny kluby. Takže hned vedle ČLTK měla kabinu Sparta a v ní zájemce natrefil na trenéra mládeže Otu Pavla.

Pozdější slavný spisovatel krátce předtím pochopil, že do ligy to nedotáhne, a tak ve Spartě, kde předtím dělal v dorostu kapitána, zůstal jako trenér a současně se stal elévem sportovní redakce Československého rozhlasu.

Teď před ním stál šestnáctiletý čahoun a když Pavel viděl jeho proporce, pronesl: „Nejsi žádné tintítko, tak budeš hrát v obraně“. Rok nato už se o Tikala zajímalo áčko, ale za dospělé se tehdy mohlo hrát až od osmnácti.

Když komunisté v roce 1950 pozavírali hokejový nároďák, odneslo to hlavně LTC, kde tehdy nastupovala téměř kompetní reprezentace. Vladimír Zábrodský, kapitán slavného týmu, který jako jeden z mála mohl pokračovat v kariéře, se rozhodl přestoupit do Sparty a tam z pozice šéfa vybudovat velké mužstvo. Díky tomu se Sparta stala pražskou hokejovou jedničkou, což s výjimkou slávistické éry Vladimíra Růžičky platí dodnes.

Mladý Tikal nastupoval v první obraně s o pár let starším Karlem Gutem. Za více než deset let pravidelného partnerství spolu budou hrát v podstatě naslepo a utvoří nejlepší obrannou dvojici v zemi.

Zatím jsou ale padesátá léta a o plnoletého a vyučeného Tikala se zajímá armáda. Je rok 1951 a děti emigrantů se posílají k obávaným praporům PTP. Naštěstí ale i armáda má své hokejové mužstvo, zvané Tankista, a jeho trenér šikovného beka od pétépáků vyreklamuje.

Po dvou letech se vrací do Sparty, která v té době v lize už kraluje. Do národního mužstva ale politicky nespolehlivý Tikal nesmí - co kdyby také zůstal na Západě?

Start jeho reprezentační kariéry tak má pozoruhodně salámovou metodu. V roce 1955 je poprvé nominován na utkání nároďáku hrané doma, ale na další do ciziny jej nepustí. V roce 1957 je mu povoleno jet na mistrovství světa do Moskvy, kádrovákům dojde, že odtamtud asi neuteče. V následujícím roce jej konečně pustí i na Západ, když nechá doma svou ženu a děti.

A od té doby pravidelně ohromoval i mezinárodní fórum. Jeho specialitou byla protisměrná klička za brankou, při které napadající útočník odbruslil a Tikal následně v klidu rozehrál.

Po domácím mistrovství světa 1959, kde Československo po deseti letech získalo medaili, se s nadějí vzhlíželo k následující olympiádě v USA.

A pro Tikala, opěvovanou reprezentační hvězdu, u které už se zapomnělo na kádrový škraloup, nastává nečekané dobrodružství.

„Za Austrálii hraje Tikal,“ povídá mu jeden ze sportovních novinářů, když se výprava sešla na Ruzyni.

Zbytek příběhu převyprávěl v jedné ze svých nejslavnějších povídek Ota Pavel. Někdejší trenér sparťanské mládeže se mezitím stal jedním z nejlepších sportovních novinářů v zemi a jeho povídky se sportovní tématikou se budou prodávat po tisících.

„Ty dvě věty ho polijí horkem, jizva od vystřeleného puku začne pálit, oční víčko škube s větší intenzitou,“ psal o svém největším hokejovém objevu. V následující chvíli si všiml starého známého od bezpečnosti, přicházejícího od dveří.

„Už asi víš, kdo bude hrát v Americe. Co ty na to?“ Reprezentant už se prý v duchu viděl, jak si bere taxíka a vrací se domů. Evidentně by to nebylo poprvé, co ho stáhli až z letiště. Tentokrát to ale dopadlo dobře a klíčový bek s výpravou odletěl.

Na olympiádě ho však čekalo setkání, které bylo ještě náročnější. Dokonce prý poprosil kolegu z obrany Karla Guta, aby na schůzku s bratrem, kterého viděl naposledy před dvanácti roky jako patnáctiletý, šel s ním.

„Franta se na toto setkání připravoval, přitom byl na ně připraven celá léta, kdy sedával ještě jako výrostek s uplakanou mámou v Josefovské ulici a kdy pomrkával a nevěděl, co jí má říci a jak ji utěšovat. Potom už měl svoje kluky a ti se ptali: „Babi, kdy se vrátí dědeček a strýček?“ a ona jim říkala: „Dejte furt pokoj. Jsou v Austrálii, až to tam odpracují, tak se vrátí.“

Setkání obou bratrů v olympijské vesnici, ze kterého existuje společná fotografie, je v Pavlově podání těžce rozpačité. A asi není důvod předpokládat, že to bylo jinak.

Následoval zápas, ve kterém oba bratři hráli proti sobě. Český komentátor prý australského Tikala nazýval s anglickou výslovností „Tajkl“, nejspíš ho zmátlo, že na soupisce byl veden jako Steve.

V budoucnu to bude jinak, až v osmdesátých letech emigruje Peter Šťastný a dostane se do výběru Kanady pro Kanadský pohár, bude u československých komentátorů překřtěn na „hráč číslo 26“. Ale tehdy prý během druhé třetiny do éteru skutečně zaznělo „Tajkl najíždí na Tikala“.

František Tikal byl zaveden jako zlý muž první československé pětky, dodávající hře tvrdost bodyčeky i kily ve strkanicích.

Jeden z australských hráčů později tvrdil, že Čechoslováci hráli brutálně a zaměřovali se speciálně na dvojici emigrantů v australském dresu, kterým se chtěli pomstít za zradu země: Zdeňka Tikala a Ivana Veselého. „Přišlo mi, že je chtějí na ledě zabít,“ tvrdil.

Na druhou stranu pro Australany to byla prakticky jediná konfrontace s absolutní světovou špičkou, takže možná tak úplně neměli představu, co hokej na nejvyšší úrovni obnáší.

Podobně argumentuje i Tikal ve vnitřním monologu v Pavlově povídce. Kromě toho prý Australané jako hokejově rozvojová země měly naprosto chatrnou výstroj.

Pavel situaci popisuje tak, že po střetu obou bratrů, majícím klasické parametry hokejového souboje, se „Tajkl“ odbelhal na střídačku australského týmu a utkání pro něj skončilo.

V tom je nejspíš trochu autorské licence, ale i seriozní zdroje potvrzují, že Zdeněk Tikal utkání s Československem nedohrál a turnaj pro něj skončil.

A zcela jisté je, že střet dvou hokejových světů skončil výsledkem 18:1 pro Československo, když už po první třetině bylo skóre 7:1. František Tikal si měl připsat jednu asistenci na gól Josefa Golonky v padesáté minutě.

Dnes by někdo mohl napsat podobný příběh o Jaku Cheliosovi. Byl by to příběh, ve kterém by se olympijská myšlenka potkávala s rodinnými záležitostmi i velmocenskou politikou.

Jake se narodil v Chicagu, kde jeho táta Chris Chelios celá devadesátá léta hrál NHL a patřil k jejím největším hvězdám. Tvrdého beka milovali fanoušci v Illinois i všech dalších státech, protože reprezentace USA snad nikdy neměla tak odhodlaného a patriotického srdcaře. V šestadevadesátém slavně porazili Kanadu ve finále Světového poháru, o dva roky později v Naganu už dělal kapitána. Dalších deset let se bez něj repre s hvězdami a pruhy neobešla a končil jako naprostá legenda.

Syn Jake se snažil jít v jeho stopách, prošel mládežnickými ligami, ale na draftu neuspěl. Nakonec se na několik zápasů do NHL dostal, ale otci se ani nepřiblížil. Ani do nároďáku USA pro Mistrovství světa, který se skládá i z hráčů mimo NHL, se nikdy nedostal.

V roce 2019 pak přijal nabídku jít hrát do Číny. Tým z tamního Kunlunu, zvaný Rudá hvězda, se přihlásil do ruské KHL a měli se v něm pod patronátem zkušených plejerů připravovat čínští hráči na domácí olympiádu.

Jenže časem se zjistilo, že tým složený pouze z domorodců, kteří se začínali učit bruslit často až v pubertě, prostě hokejovým zemím konkurovat nemůže. A tak to i hrdá Čína udělala stejně jako Austrálie v šedesátém - začala reprezentanty verbovat.

Parta z Rudé hvězdy Kunlun byla logicky první na ráně. Takže oslovili i Jakea. Přetáhnout syna americké hokejové ikony byla samozřejmě i prestižní záležitost.

A protože miliardová supervelmoc nemůže připustit, aby její dres nosil nějaký Chelios, dostal obránce z Kunlunu nové jméno, odpovídacící tradicím jeho nové domoviny. Na led tak začal vyjíždět Jie Ke Kai Liao Si. „ Umím čínsky asi dvě nebo tři slova,“ přiznal upřímně.

Ohlasy v USA, které v posledních letech vedou s Čínou dost brutální obchodní válku, dle očekávání nebyly pěkné. Včetně vtipů o vydědění nebo o tom, že některé spermie je lepší utřít do ribana.

Největší pomsta se odehrála na ledě. Američané roznesli Číňany osmi góly a obránce s číslem 7 byl na ledě u řady z nich.

Pavlova povídka končí setkáním obou sourozenců před halou po zápase. V dusnu český obránce vpálí australskému útočníkovi: „Copak je to hokej, co tady předvádíte? Buď rád, že nemůžeš hrát. Aspoň neuděláš Tikalům ostudu“.

Řada Američanů i hokejových fanoušků jinde po světě si asi říká, jak by dopadlo podobné setkání otce a syna Cheliosových.