Chrám olympijských vítězů. Zavzpomínejte na slávu Sportovní haly

U MUZEA ČTYŘI V zástavbě Holešovic je vedle Veletržního paláce tak trochu utopená, ale když kolem sochy hokejisty vejdete dovnitř a podíváte se odspodu pod střechu, musíte uznat, že je to impozantní pohled. Pohled, který se vysílal do celého světa a byl možná tím nejčastějším, co na Západě z komunistického Československa viděli. Protože právě tady se psaly dějiny československého i světového sportu. A právě tady se předvedlo více olympijských vítězů, než kdekoliv jinde.

Jak šly dějiny, vystřídala množství oficiálních názvů. Pracovalo se v nich se zkratkami ČSTV a PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka), a nebo se jmény sponzorů. Pro fanoušky to ale vždycky byla „Sportovní hala“.

Hala, kde se na hokejových a krasobruslařských soutěžích potkávali ti nejlepší na světě. I v době, kdy jinak do Československa moc lidí ze Západu nezabloudilo. Proto když vzpomínáme na pražský příspěvek olympijskému hnutí, nemůžeme začít jinde než tady u Stromovky.

Už samotné zahájení jejího provozu mělo souvislost se zimními olympijskými sporty. Hala postavená podle projektu architekta Václava Krásného se otevřela 7. března 1962 a s otevřením se muselo velmi spěchat, protože už o týden později začínalo mistrovství světa v krasobruslení.

To bylo na počátku šedesátých let výkladní skříní československého sportu, mistrovství tedy muselo na svět udělat prvotřídní dojem, což se celkem podařilo. Nadšení diváci přicházeli po tisících a tleskali nejen domácím, ale i zahraničním krasobruslařům.

Ve sledovaném souboji mužů chystal Karol Divín odvetu Kanaďanu Donaldu Jakcsonovi za porážku na olympiádě ve Squaw Valley dva roky předtím. Nakonec za ním opět skončil pouze druhý.

Radost fanouškům spravili sourozenci Eva a Pavel Romanovi, kteří v soutěži tanečních párů získali první ze svých čtyř světových titulů.

Ožehavý problém řešila komunistická moc v souvislosti se soutěží sportovních párů. Kanadu zde reprezentovala sourozenecká dvojice Jelínkových, narozená v Praze. Jelínkovi po Únoru 1948 s rodiči emigrovali a teď se vrátili s kanadským pasem a ambicemi na vítězství. A toho se jim skutečně podařilo dosáhnout.

Úspěch československé krasobruslařské školy pod několika různými vlajkami založil tradici sportovních podniků v Holešovicích. Vzhledem k tomu, že se do haly nastěhovali hokejisté Sparty, byla největší aréna v zemi pochopitelně využívána i pro potřeby reprezentace, která si po útlumu v padesátých letech v těch šedesátých opět zvykla vozit olympijské medaile.

Smolně druhá parta kapitána Golonky z Grenoblu 1968 plánovala odvetu na domácím ledě v následujícím roce. Jenže po „bratrské pomoci“ vojsk pěti zemí došli jak v Moskvě, tak v Praze, tak v centrále IIHF ke shodnému závěru, že pouštět sovětskou výpravu na pražský led má za těchto okolností potenciál největšího skandálu v dějinách světového hokeje. Mistrovství bylo přeloženo do Stockholmu a i tak bylo jedním z nejemotivnějších střetnutí mezi našim a sovětským hokejem.

Do Prahy se mistrovství podívalo až o tři roky později, a opět se v roce 1972 jednalo o odvetu za olympiádu, kde jako už tradičně vyhráli Sověti, zatímco naši skončili třetí.

První šampionát v Holešovicích je spojen především se slavnou výhrou 3:2 a následnými oslavami titulu, prvního po 23 letech. Sovětští olympijští vítězové tentokrát poslouchali československou hymnu.

Druhý titul pro domácí přinesla hala na Výstavišti o třináct let později. Rok předtím národnímu mužstvu trenéra Bukače jen těsně uniklo zlato ze Sarajeva 1984, ale tady vyšla odveta před nadšenými fanoušky naprosto dokonale.

Rozhodující utkání s obávanou sovětskou mašinou trenéra Tichonova (první lajna Makarov - Larionov - Krutov v té době vážně budila hrůzu) pořešil trenér Bukač nasazením buldočí pětky borců, kteří při zahlédnutí sovětského protivníka měli krev v očích a hokejový bůh přispěl rýhou v ledě, která poslala k zemi sovětského gólmana na výletě z brankoviště, takže Vladimír Růžička pálil do prázdné branky.

Slávu završilo utkání s Kanadou, kterou táhl mladík jménem Mario Lemiux, pozdější kapitán slavného kanadského týmu ze Salt Lake City.

Carmen z Karl-Marx-Stadtu

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Sportovní hala stala významným jevištěm světového krasobruslení, které právě v té době prožívalo velmi slavnou éru. Byla to doba kdy se dobíhající tréninkový program socialistických zemí potkal s nastupující vlnou bruslařek z Asie a do toho přinášely tradiční rivalitu Američanky a Západoevropanky.

Vrcholem této éry měla být soutěž na olympiádě v Calgary. A měsíc předtím se v holešovické hale konalo Mistrovství Evropy, kde se předvedla většina z účastníků tohoto spektáklu. V Praze díky tomu byly vidět sestavy, které pak psaly olympijské dějiny.

Zejména to byla slavná jízda Carmen v podání Katariny Wittové, hvězdy z Karl-Marx-Stadtu, označované za nejlepší export NDR (a taktéž za největší oblíbenkyni generálního tajemníka Honeckera). Sestava, se kterou vyhrála svůj šestý evropský titul v řadě, o měsíc později okouzlí zámoří a vynese obhajobu zlata ze Sarajeva 1984.

Na zajímavosti tomu všemu dodal kontext, že stejné téma si připravila i její velká rivalka z USA Debi Thomasová. „Bitva dvou Carmen“ se říkalo tomu závodu, ve kterém Wittová svou rivalku porazila na celé čáře.

Už v Praze předvedla svou jízdu v bravurním provedení, od první skokové kombinace přesně synchronizované s přechodem hudby, přes dokonale provedené skoky v představení, ve kterém do té doby spíše ledově profesionální Wittová okouzlovala jihoevropskou ohnivostí, až po závěrečnou smrt na ledě za ohromného aplausu.

Sovětské soupeřky Ivanovová a Kondrašová neměly šanci, stejně jako západoněmecká Leistnerová, jejíž souboje s Wittovou byly pikantním ztělesněním rivality obou německých států.

Ostatní kategorie tehdy v Praze ovládli krasobruslaři z SSSR. Fadejev a Petrenko v mužské kategorii skončí na olympiádě třetí a čtvrtý, páry Gordějevová - Grinkov a Bestemianová - Bukin své soutěže v Calgary suverénně vyhrají.

Hned o pět let později bylo Praze přiděleno Mistrovství světa 1993. Jenže během oněch pěti let se tu změnilo prakticky všechno. V nově světu zcela otevřené metropoli se jednalo o významnou sešlost všech, co v krasobruslení něco znamenali. Rozpadl se SSSR a patnáct nových států přineslo mnohem větší prostor pro množství talentů ze sovětských ledových akademií.

Po olympiádě v Albertville 1992 se změnil olympijský cyklus, aby nebyly letní a zimní olympiády ve stejném roce. Další hry se tedy konaly už v roce 1994 a Praha tak byla jedinou světovou soutěží mezi olympiádami.

Přijeli sem úplně všichni, s výjimkou Katariny Wittové, která přerušila závodní kariéru a ve Sportovní hale vystupovala jako komentátorka. Jiná televize v této roli využívala Alenu Áju Vrzáňovou, první československou mistryni světa z let 1949 a 1950, která po svém druhém titulu vytočila komunistické pohlaváry, když rovnou zůstala na Západě. Nyní se jako hvězda lední revue vrátila do rodné Prahy a ukazovala americkým novinářům stadion na Štvanici, kde začínala.

I bez Wittové poutala největší pozornost soutěž žen. V očekávaném souboji Američanky Kerriganové, Číňanky Luové a Francouzky Bonalyové se zcela nečekaně zjevila patnáctiletá sirota z ukrajinského Dněpropetrovska Oksana Bajulová, žijící v domácnosti své trenérky. Před soutěží narazila do mantinelu a pomáhali jí čeští lékaři, závod pak musela odjet na zkřivených nožích, ale přesto všechny porazila. Bylo to poprvé, co se v jakémkoliv sportu hrála na počest vítěze ukrajinská hymna.

Nahecovaná Američanka Kerriganová nezvládla druhou jízdu a z vedoucí pozice po několika pádech klesla až na pátou. Nikdo netušil, že o rok později v Lillehameru právě ona a její válka s reprezentační kolegyní Tonyou Hardingovou (její manžel pošle na Kerriganovou při americké kvalifikaci bouchače s tyčí, aby soupeřku vyřadil ze hry, ale ta se po ráně do kolena stihne dát do her dohromady) přitáhne ke krasobruslení miliony zvědavých diváků. Aby sledovali, jak americkým hvězdám i na olympiádě vypálí rybník Oksana Bajulová…

Mezi muži v Praze dominovali Kanaďané Browning a Stojko, na třetím místě skončí Rus Urmanov, který jim to o rok později oplatí na olympiádě v Norsku. V tanečních párech seberou všechny tři medaile zástupci Ruska jako nástupce SSSR, zatímco ve sportovních dvojicích budou pražští diváci zklamáni smolným čtvrtým místem domácího páru Kovaříková - Novotný.

Hoď si pivo na Jardu Jágra

V roce 1998 čeští hokejisté slavně vyhráli turnaj na olympiádě v Naganu, kam poprvé přijely hvězdy z NHL. Sportovní hala ale hraje v tomto příběhu roli začátku a konce.

Dva roky před Naganem uspořádala NHL Světový pohár - nástupce Kanadského poháru, na kterém se ti nejlepší potkávali už od sedmdesátých let. Před finálovou částí v USA a Kanadě se skupinové zápasy odehrávaly v Evropě (proto Světový pohár) a český tým nastupoval v Praze proti Švédsku.

Natěšená vyprodaná hala chtěla vidět mistry světa 1996, doplněné o Jaromíra Jágra a spoustu dalších zámořských hvězd. Jenže tento turnaj české repre hrubě nevyšel. Jágr si vyžádal speciální režim, ostatní hráči pojali srpnový turnaj spíš jako pařbu a výsledkem byl rozložený tým, který doma dostal od Švédů 3:0 a ještě mohl být rád. Rozčílení diváci házeli po hráčích plechovky od piva a nároďák byl vypískán, jako v této hale snad ještě nikdy.

Když se hokejisté sjížděli do Nagana, měli před očima plechovky na ledě a touhu se před fanoušky rehabilitovat. Později budou vzpomínat, že právě to nejvíce drželo tým pohromadě v důležitých zápasech s USA a Kanadou.

A kde příběh začal, tam také skončil. Aby fanouškům nebylo líto, že slavný tým viděli jenom v televizi rozespalí v časných ranních hodinách, uspořádal hokejový svaz v létě 1998 v Holešovicích přátelák, ve kterém si mělo vítězné mužstvo zahrát proti výběru světa. Utkání mělo vyloženě tempo exhibice, ale bylo to jedinkrát, co se slavný naganský tým ukázal doma.

Třiadvacítka zlatých hokejistů byla posledními olympijskými vítězi, kteří se v hale na Výstavišti předvedli.

Na začátku nového tisíciletí se začala v Praze stavět nová hala v Libni. Příběh arény Aleše Hušáka je už ale zcela jinou pohádkou pražských sportovních dějin. Ale když jedete tramvají kolem Stromovky, můžete vzpomínat na čtyřicet let historie světové zimní olympiády, která právě zde pod ikonickou černobílou obloukovou střechou defilovala.