-->

Čtyři kusy Slováků Švédům a slzy čtvrté Davidové. U Muzea čtyři

19. 02. 202216:36
Čtyři kusy Slováků Švédům a slzy čtvrté Davidové. U Muzea čtyři
foto: Facebook Markéty Davidové/Markéta Davidová

U MUZEA ČTYŘI Celou olympiádu píšeme o Muzeu, ale co ta čtyřka? Pod pěti kruhy to nejsmolnější číslo. A nejen když vznikne nerozsvícením pátého kruhu, jako se to stalo na úvodním ceremoniálu v Soči před osmi lety. Čtvrté místo znamená, že jste první bez medaile, a ještě se vám smějí, že jste dostal „bramborovou“.

„Markéta Davidová dokáže být po závodech naštvaná, věčně nespokojená, občas i utrápená nebo pořádně nemluvná. Ale abyste ji viděli za cílem se slzami v očích, které ne a ne přestat téct, to je jev naprosto ojedinělý,“ popisoval zpravodaj MF DNES Tomáš Macek dění po pátečním posledním závodě biatlonistek.

V posledním závodě olympiády byla česká naděje čtvrtá. Nějak nám zkrátka letos ty brambory byly souzené. Den před Davidovou si jich naloupala Ester Ledecká (ta byla jako bonus minulý pátek v Super G pátá), a taky Martina Sáblíková na třech kilometrech.

Jenže zatímco Sáblíková se mohla upínat k dalšímu závodu a Ledecká jednak byla pod prášky na bolest a navíc měla zlato na snowboardu, pro inženýrku z České zemědělské univerzity to znamenalo konec nadějí. Tím spíš ji musel mrzet úplně první závod her, kde si zlatou medaili odstřelila poslední ranou.

Ke sportu bohužel čtvrtá místa patří stejně jako medaile a i české olympijské dějiny přinesly těch „brambor“ tolik, že by s tím prezident ČOV Kejval zavezl sklep.

Už před válkou na zimní olympiádě v německém Garmisch- Partenkirchenu skončili na čtvrtém místě hokejisté. Vrchol první slavné generace LTC kolem Malečka a Peky mohl mít medailový břink, kdybychom porazili Američany. Zápasy s Kanadou a Velkou Británií (což byli rovněž Kanaďané, kteří se ale rozhodli hrát za svého krále) byly jednoznačnou záležitostí, tam moc šancí nebylo.

Po válce už hokejisté se zámořím konkurenceschopní byli a získali stříbro, když poprvé neprohráli s Kanadou. Druhou medaili ze švýcarského letoviska mohla přivézt krasobruslařka Jiřina Nekolová, případně její kamarádka Alena Vrzáňová. Nakonec ale soutěž dopadla tak, že naše sedmnáctileté naděje skončily na čtvrtém a pátém místě. Nekolové chyběly na Britku Altweggovou dva body.

O čtyři roky později skončili na nepopulárním místě opět hokejisté, kteří stavěli úplně nový tým, neboť hvězdy ze Svatého Mořice v té době otročily v jáchymovském uranovém lágru. Nový tým se postavil kolem střelce Miroslava Charouzda a obránce Karla Guta, který později bude u medailí jako hráč, trenér, a nakonec jako vedoucí výpravy i u zlata z Nagana.

Čtvrté místo si hokejová repre zopakuje i o osm let později ve Squaw Valley, na tom turnaji, kde se potkají bratři Tikal a „Tajkl“.

Pak začnou hokejisté z her vozit medaile, prokládané kolapsy na pátých nebo šestých místech. Brambory se českému hokeji připomněly až před čtyřmi lety v Koreji, kde tým trenéra Jandače nezvládne zápas o třetí místo.

Zajímavý příběh vedle toho píší hokejisté Slovenska. Země, co měla významný podíl na federálních úspěších (včetně zlatého Ondreje Nepely a mnoha hokejistů), po osamostatnění na hokejových turnajích pod pěti kruhy neměla štěstí. I v době, kdy na Mistrovství světa sbírala medaile.

Smůlu prolomila až ve Vancouveru 2010, kde ve čtvrtfinále porazila Švédy (se všemi jejich hvězdami z NHL) a v semifinále pak parta trenéra Filce dlouho trápila kanadské superhvězdy s Crosbym v čele. Po porážce o gól hráli o třetí místo a ve vyrovnaném zápase těsně podlehli i Finům.

Tyhle brambory samozřejmě docela chutnaly, ale přesto se Slovensko nevzdávalo svého snu o první olympijské hokejové medaili.

Pokud jste to ještě nezaznamenali, tak v Pekingu teď odpoledne zápas o třetí místo se Švédskem vyhráli suverénně 4:0 a tu medaili fakt mají.

A i ve spoustě pražských hospod bude nepochybně veselo...

Gábina a kalhotky...

Naše olympijská historie psala i další příběhy, kdy byl smolně čtvrtý později odměněn. Třeba v Sarajevu 1984 Blanka Paulů skončila na nejsmutnějším místě, když na dvaceti kilometrech ztratila pouhé tři vteřiny na bronzovou Norku Jahrenovou. Jenže na stejné olympiádě skončila druhá ve štafetě.

Čtvrté místo skokanského týmu v Calgary 1988 se o čtyři roky později proměnilo v medaili. Tady však happy end trochu kazí fakt, že z bramborové sestavy zůstal do další olympiády v týmu jediný Jiří Parma.

Smůlu naopak měl krasobruslařský pár Radka Kovaříková - René Novotný. Na dvou olympiádách skončil čtvrtý a pátý, ale sportovní osud je na závěr společného závodění odměnil alespoň tituly mistrů světa.

Biatlonisté by si asi vzpomněli na Ivana Masaříka, těsně čtvrtého v Naganu 1998. V jeho případě to byl vrchol kariéry.

A o Aleši Valentovi, čtvrtém v Naganu, a o čtyři roky později slavně prvním v Salt Lake City, jsme už také psali.

Asi nejkrásnější příběh s bramborami ale vytvořila v Soči 2014 Gabriela Soukalová. To skončila čtvrtá ve stíhačce, když se sice dokázala propracovat dopředu ze třetí desítky, ale k bronzu chybělo pár setinek.

Slzy? Gabriela po závodě nakráčela mezi novináře se svým klasickým zvonivým smíchem hvězdy a suverénně zahlásila, že těch pár setin asi ztratila, když si na trati pořád musela rovnat kalhotky.

„Máme bílé kombinézy, tak jsme si musely něco pořídit, aby nebylo moc vidět. Byla jsem opatrná a nechtěla jsem, aby servismani a lidé kolem trati viděli... Viděli to průhledný. Tak jsem si to pořád musela narovnávat,“ smála se dále.

Biatlonový pánbůh ji za statečnost odměnil stříbrem v posledním závodě her.

Asi nikdo neočekával, že by přemýšlivá Markéta Davidová reagovala podobně, jako někdejší vyhlášená reprezentační showmanka. Ale i z reportáže Tomáše Macka, který má k českému biatlonu blíže než kdokoliv jiný, je zřejmé, že tento smutek byl velmi intenzivní.

Kdo ví, možná je to pro loňskou mistryni světa úplný konec.

Teprve čtyřiadvacetiletá Davidová již dříve avizovala, že po Pekingu se chce důkladně zamyslet, co dál se životem. Milovnice koní a absolventka vyhlášeně náročného jabloneckého osmiletého gymnázia doposud obětovala biatlonu svůj sen o studiích veteriny. I během sezóny pronikaly z týmu informace, že čím dál hůře snáší psychický tlak i odloučení od rodiny.

Na úplný konec úplně nejhorší místo, no neobrečte to.

Pořád ale bude mistryní světa, to jí nikdo nevezme.

Bronz, co zhořknul

I když je nejvíc slz spojeno se čtvrtými příčkami, někdy může mít velmi hořkou příchuť i to, když se z ní nečekaně posunete na třetí. A teď nemluvíme jen o dopingových změnách, kdy vám placku z Lausanne přiveze po deseti letech špedice. Tak se třeba několik let po skončení biatlonové kariéry stala olympijskou medailistkou jablonecká tělocvikářka Jitka Landová.

V rakouském Innsbrucku to roku 1964 vypadá pro československé hokejisty po čtvrtém místě ve Squaw Valley na další smutek, jenže vyjasnění pravidel uprostřed turnaje nás nakonec posune na třetí místo. Až na hrách totiž direktoriát turnaje rozhodne, že při bodové rovnosti v tabulce bude jako první pomocné kritérium celkové skóre, ne vzájemný zápas. A tím utečeme bramboráři z pytle.

Hráči se to však dozvědí až po posledním zápase se Švédskem. Ten prohrají a z ledu přicházejí v domnění, že si tím odstřelili medaili.

Zatímco hráči v kabině frustrovaně hází do koše dresy a mlátí hokejkami, na novinářské tribuně se vyjasňuje, jak to bude. Informaci běží týmu sdělit zpravodaj Československého rozhlasu Ota Pavel.

S pozdější legendou české literatury už jsme se u Muzea párkrát setkali. Víme, že v kabině má dobrého přítele Františka Tikala a že proti řadě dalších hráčů ještě do dorostu v dresu Sparty sám hrál, berou ho tedy trochu jako součást své party.

Novinář přiběhne do kabiny a radostně haleká, že máme medaili. Jenže naštvaní hokejisté mu nevěří, myslí si, že si z nich dělá legraci.

A v tu chvíli na celou kabinu zazní osudová věta: „Ty Žide, běž do plynu“.

Nikdo z hráčů později neprozradí, kdo antisemitskou hlášku vypustil. Novináře, jehož rodina si prošla Terezínem i Osvětimí, ale ta slova viditelně zasáhnou. Vykoktá ze sebe, že se změnila pravidla a Československo skutečně má medaili, ať mu věří, a rychle zmizí ze šatny.

Co se děje dál, to už je tuze smutná historie. Rozhlasový zpravodaj se na samém konci olympiády vzdálí z olympijské vesnice do hor nad Innsbruckem, a v těžkém záchvatu maniodepresivní psychózy zapálí statek, na který uprostřed pastvin narazí. Předtím pustí ze stájí všechna zvířata.

Několik hodin jej nikdo nehledá, při odjezdu mají všichni svých starostí dost a vedení výpravy si myslí, že žurnalista emigroval. Takové věci se při sportovních výjezdech na Západ stávaly. Nikdo se jeho zmizení nespojí s incidentem v kabině.

A na psychiatrii nemocnice v Innsbrucku zase netušili, kdo je ten pacient, kterého přivezli od zapáleného statku bez dokladů. Až po několika dnech si sám vzpomněl, jak se jmenuje.

Týden po olympiádě jej převezou do Prahy, na hranice pro něj jede s manželkou jeho rodinný přítel, spisovatel Arnošt Lustig. Od té chvíle s nemocí už vlastně nikdy nepřestane bojovat, musí opustit novinařinu a čím dál více času tráví po sanatoriích. Ve světlých chvilkách sepíše jedna z nejkrásnějších děl české literatury jako Smrt krásných srnců nebo Pohádku o Raškovi, než roku 1973 nápor léků a psychických změn nevydrží jeho srdce. Snad nejtalentovanějšímu sportovnímu novináři, co jsme kdy měli, bude pouhých 43 let.

Polský autor Pavlovy biografie Aleksandr Kaczorowski vyjadřuje názor, že i když jej urážka v kabině nepochybně musela zasáhnout, nejspíš u něj nemoc propukla už během her kombinací přepracování a přechozeného zápalu plic. V každém případě je to ale jeden z nejsmutnějších pražských olympijských příběhů vůbec.

A je úplně jedno, že ve sportovních análech skončil medailí.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných