foto: PrahaIN.cz/Michal Plecitý
ROZHOVOR: Florbal rozhodně není nejpopulárnějším sportem v Česku, natož profesionálním. Spousta hráčů v nejvyšší soutěži má ovšem vysokoškolský titul, což je oproti jiným sportům určitý nezvyk. A že jsou lidé z tohoto sportovního prostředí tak trochu jiní, v nejlepším slova smyslu, je vidět také při interview s elitním florbalovým koučem Michalem Plecitým.
Pražský rodák má zkušenosti s trénováním ve Švédsku, na tuto sezonu však zakotvil v Mladé Boleslavi. V rozhovoru pro server PrahaIN.cz hovoří o florbalovém prostředí, ale také o jeho studiu na safeguarding officera.
Jak je ve florbale v mládeži vyvíjen tlak? Pořád to není profi sport.
Z mého pohledu, a sám jste to zmínil, je naší výhodou, že ten sport není profesionální. To znamená, že je více času na rozvoj. Florbal je poměrně mladý sport a řekl bych, že je progresivní, tudíž má otevřenou mysl pro nové přístupy a je takový trochu více upravitelný a poměrně reaktivní. Takhle bych na to odpověděl.
Změnilo se to prostředí od doby, co jste hrál a nyní trénujete?
Musel bych zmínit konkrétní situace. Obecně bych řekl, že je to trenér od trenéra. Nicméně eviduji, že když jsem dřív hrál, tak se mě nikdo neptal na můj pocit, jestli to chci takhle, nebo onak. Dnes to vnímám tak, že je to možná trochu opačně. Není to tak, že trenér je někde na podstavci a já na něj koukám zespoda. Pro mě jsou hráči v mém týmu parťáky, já jsem jejich průvodce, který se je na té cestě snaží obohatit, snaží se jim otevřít smysl různým směrem a vnímám, že mám svoje ego trochu v pozadí. To je, abych odpověděl na vaší otázku, ten rozdíl, co vnímám. Trenérští kolegové okolo mě nejen ve florbale, jsme totiž v kontaktu s fotbalisty, basketbalisty a tak dále, také vnímají, že trenér není ten, kdo rozhoduje o všem a hráči mají prostor říct svoje.
Co ve Švédsku? Elitní štace. Dělají to tam jinak?
Z florbalového pohledu je to určitě elitní štace, to máte pravdu. Strávil jsem tam rok, ale nicméně největším zjištěním bylo, je to jen můj názor, upozorňuji, že například v oblasti specializace je Česko mnohem dál, jsme strukturovanější a proces učení máme lépe zvládnutý. Velká rozdílnost vychází z rodiny, kdy jsem vnímal, že lidé, kteří tam u toho sportu jsou, bývají povětšinou rodiče, kteří jsou úspěšní a mají co do počtu dětí bohatou rodinu, mají tedy životní zkušenost, a proto si troufnu tvrdit, že nejsou tolik jako trenéři, ale spíš rodiče...
Takže to tam je tak, jako to bývá v menších fotbalových klubech v mládežnických kategoriích, že trénují rodiče?
Ano. A je to do věku šestnácti, sedmnácti let. V tom klubu pak je jeden, dva profi trenéři a donášejí jim tu metodiku.
A je to správné? Děti sice nemáte, ale vy byste svoje dítě trénoval?
Netroufnu si tvrdit, jestli je to správné či ne. Ale mám zkušenost, že při první trenérské štaci, kdy jsem k sobě měl kolegu asistenta, tak ten trénoval syna ve svém týmu. Myslím, že je to velmi složitá role. Můj názor je, že je lepší, když tam ten člověk není. Často se pak setkáváte, že ty lidi pak mají vyšší prah náročnosti, je tam velmi složitá komunikace, tyto lidi obdivuji, protože to dělají ve volném čase a chtějí pomoct tomu prostředí, ale pokud bych byl postaven před tuto situaci, tak bych preferoval, abych netrénoval své dítě a byl v pozadí či ústraní.
Aktuálně studujete licenci takzvaného safeguarding officera, tedy osobu, která je pověřená ochranou dětí ve sportovním prostředí. Myslíte, že to v budoucnosti bude samozřejmostí a těchto lidí ve sportu bude přibývat?
Nevím, jestli vyloženě samozřejmostí, ale už jsem zmiňoval, že moje myšlenka je, abych v rámci svého klubu zvýšil povědomí a odvahu mluvit o věcech, co se stanou. Představte si, že jedete s dětmi na zápas a už máte pocit, že aby trenér řval sprostě na děti prostě neexistuje. Ale zkrátka to jednou za měsíc od někoho zaregistrujete. Ve chvíli, kdy se mi ten certifikát povede získat, tak samozřejmě nemám představu, že mě to posune do pozice prezidenta zeměkoule, ale je to o tom, že mi to dá trochu podporu a důvěru a lidé třeba budou moct říct, že tenhle člověk něco zažil, má to nastudované a chce nám pomoct. Chci, aby se lidé nebáli. A mluvili o tom a prováděli svá rozhodnutí.