Bílek, Poborský a velký Cristiano. Nalaďte se na večerní fotbal s Portugalskem

Portugalský fotbal vždy představoval výzvu pro komentátory při vyslovování jmen hráčů a jednoho z nejnebezpečnějších soupeřů naší reprezentace. Ve čtvrtek večer v Lisabonu se napíše další kapitola rivality dvou zemí, které s desetimilionovou populací dokázaly, když na to přišlo, pěkně prohnat evropské fotbalové velmoci.

Od pokusů vyslovit jméno Eusebio, ze kterých dokázal poeta za mikrofonem Karol Polák udělat komedii pro pamětníky, musejí všichni čeští komentátoři pronikat do tajů portugalštiny. Slavný syn Mozambiku, přezdívaný „Černá perla“, totiž v zemi v šedesátých letech založil velmi bohatou fotbalovou tradici a s Portugalci se musí vždy počítat.

Nenápadná velmoc od roku 1996, kdy se na Mistrovství Evropy začalo hrát čtvrtfinále, mezi posledními osmi chyběla poprvé až vloni, když o kolo dříve těsně prohrála s Belgií. O takové dlouhodobé bilanci se komukoliv jinému v Evropě může jenom zdát.

Portugalci na Euru dvakrát hráli finále, přičemž v roce 2016 parta kolem Cristiana Ronalda slavně vyhrála, zatímco v roce 2004 doma v Lisabonu jeden z nejsilnějších týmů historie prohrál s Řeky. Ty německý trenér Rehhagel k titulu dokopal systémem, který komentátor Bosák nezapomenutelně popsal „nejlepší obrana je obrana“.

Na stadionu, který nese jméno zakladatele Sportingu Lisabon José Alvalada, vyběhne proti Česku další skvělá generace portugalského fotbalu, jejíž zástupci pamatují slavný šest let starý titul z Paříže i mnohé úspěchy v juniorské kategorii, kterými je místní nároďák dlouhodobě proslulý.

Bílek poprvé: Trestňák, co zmrazil gólmana

Obě země spolu v historii svedly mnoho slavných vzájemných bitev. Dvakrát se potkaly ve čtvrtfinále Eura, jednou ještě za časů Československa přímo bojovaly o postup na mistrovství světa do Itálie.

Hlavně domácí zápas byl kdysi považovaný za ikonický moment československého sportu. Hrál se na začátku října 1989, v době, kdy už byly ve vzduchu cítit společenské změny. Lidé vytáhli vlajky, které do té doby větrali akorát z povinnosti na prvomájových demonstracích, a vytvořili na Spartě kotel, jaký reprezentace snad nikdy před tím nezažila.

Horkokrevný slovenský hroťák Griga v té atmosféře během dvaceti minut dvakrát zbytečně přehnal důraz a zbylých sedmdesát jsme hráli o deseti, ale nadšení fanoušků společně s propacavanou defenzivní taktikou trenéra Vengloše dokázalo držet mužstvo nad vodou, než čtvrt hodiny před koncem Portugalci vyrovnali gólem, který by se za normálních okolností hodil nejlépe do silvestrovských sestřihů.

Velký zápas toho večera hrál Michal Bílek, objev trenéra Ježka z pražské Sparty. Ve čtyřiadvaceti letech měl životní formu a jeho levačka řezala centry, které po čtyřiceti metrech dopadaly na centimetr přesně. A jeho trestňáky a penalty byly jistotou, na které nároďák stavěl. Proti Portugalsku hned na začátku proměnil penaltu po akci, kterou pasem na Moravčíka sám rozjel.

Ještě slavnější je ale jeho druhý gól. Sedm minut před koncem se pokopaný Tomáš Skuhravý probil před vápno a vybojoval trestňák. Vyčerpanému mužstvu se naskytla snad poslední šance, jak otočit vývoj zápasu. Balón si postavil Bílek a jeho přesná střela přes zeď šokovala brankáře tak, že se ani nepohnul.

„Silvinho sa ještě teraz čuduje, čo sa mu to vlastně prihodilo,“ komentoval Karol Polák, zatímco sparťanského beka před nadšenou tribunou zavalili nadšení spoluhráči.

Za vítězství se tehdy sice dávaly do tabulky jen dva body, ale i ty představovaly rozhodující náskok. Odveta v Lisabonu byla posledním zápasem kvalifikace a Portugalci potřebovali vyhrát o čtyři branky. Což proti týmu, co za celou kvalifikaci dostal tři branky, bylo dost složité. „Ubránili jsme v pohodě nula nula,“ shrnul zápas ve své knížce Jozef Chovanec, tehdy jedna z hvězd nároďáku.

V Anglii nás všeho zlýho zbavil dloubák Poborskýho

Pak se oba týmy šest let míjely, než se už samostatná česká reprezentace potkala s Portugalci na Mistrovství Evropy 1996 v Anglii. Okolnosti, za kterých se tak stalo, byly ale podobně dramatické, jako naposledy. V Birminghamu se hrálo čtvrtfinále, do kterého Češi postoupili po hororovém závěru s Ruskem.

Nároďák vedl Dušan Uhrin, který podobně jako docent Vengloš vyprovázel hráče na hřiště slovy „hlavně vzadu na nulu“. A tato taktika na portugalské fotbalové hračičky opět fungovala. Obranu řídil Miroslav Kadlec, pamětník soubojů z roku 1989 a s kolegy dokázal odrážet místy až drtivý tlak Portugalců celý první poločas.

Na začátku toho druhého se pak odehrál moment, při jehož shlédnutí dodnes jihne každý český fotbalový fanda. Karel Poborský si předkopl balón mezi čtyřmi Portugalci a když neměl kudy vystřelit, přehodil brankáře excelentně provedeným lobem. „Baia byl hodně vyběhlej vepředu, tak mě napadlo, že bude nejsnazší ho přehodit,“ popisoval to později lapidárně.

Šokovaní Portugalci už se na víc nezmohli a Češi jeli do Manchesteru na semifinále s Francií.

Karel Poborský si ale za Pyrenejemi získal nehynoucí úctu a když o dva roky později přestoupil z Manchesteru do Benfiky Lisabon, stal se jednou z největších hvězd tamní ligy. Po gólu proti Braze jej nadšení portugalští fanoušci srovnávali s Maradonou.

Bílek podruhé: Beton proti Cristianovi

O šestnáct let později došlo na odvetu. Opět ve čtvrtfinále Mistrovství Evropy a opět u toho byl Michal Bílek, tentokrát jako trenér. Mužstva, kterému nikdo moc nevěřil, zejména když na Euro do Polska postoupilo velmi klopotně přes baráž v Černé Hoře.

Portugalci nám to tehdy vrátili za devětaosmdesátý i šestadevadesátý. A hlavní hvězdou při tom byl Christiano Ronaldo, v té době polovinou fanoušků považovaný za nejlepšího fotbalistu světa (ta druhá jej řadila na druhé místo za Lionela Messiho).

Toho roku s Realem Madrid ukončili dominanci Messiho Barcelony ve španělské lize, současně pod trenérem Mourinhem jako první v této soutěži získali 100 bodů. Ronaldo dal v ligovém ročníku 46 gólů, Messi sice rovnou 50, ale CR7, jak se portugalské superstar přezdívalo, dokázal skórovat proti každému ze soupeřů, což se nikdy jindy nikomu jinému nepovedlo. Ti dva si prostě v oněch letech vedli své hvězdné války v trochu jiném vesmíru.

Na Euru hráli Portugalci ve „skupině smrti“ s Německem, Nizozemskem a Dánskem. Když Ronaldo v prvních dvou zápasech nedal gól, experti mudrovali, že prožívá velmi nepovedený turnaj. Jenže pak prakticky sám porazil Holanďany...

A ve čtvrtfinále ve Varšavě pak Čechy, kteří postoupili ze skupiny s Ruskem, Polskem a Řeckem, vystrašil hned na úvod tyčí.

Bílkův tým se držel rady trenéra Hnátka z právě toho roku velmi populárního filmu o amatérech z Houslic: „Na žádnej ťukes nemáte“. Zodpovědná obrana fungovala do devětasedmdesáté minuty, kdy si právě Ronaldo zkušeně počíhal na centr zprava a brankář Petr Čech neměl šanci.

 

Portugalci postoupili do semifinále, kde až na penalty prohráli se španělskými úřadujícími mistry světa. Chuť si spravili o čtyři roky později, když v Paříži porazili domácí Francii a konečně přivezli do Lisabonu velký pohár.

Nejšťastnější ze všech byl Cristiano Ronaldo, který v roce 2004 jako mladý supertalent byl u toho, když Portugalsko na domácí půdě finále Eura ztratilo.

Velký Cristiano je i v sedmatřiceti stále hlavní hvězdou, minule Švýcarům nasázel dva góly.

Utkání zcela nečekaně dostalo speciální náboj, jde v něm o vedení ve skupině Ligy národů. Od Portugalců se tato pozice očekávala, od týmu Jaroslava Šilhavého, který v březnu pohořel v baráži o Mistrovství světa, mnohem méně. Zápasy v Edenu proti Švýcarsku a Španělsku ale českým fanouškům vrátily radost.