Bývalý hráč Slavie i Liberce o minulosti a budoucnosti fotbalu. Až na dřeň

ROZHOVOR Luboš Zákostelský je bývalý ligový útočník. V současné době Grassroots trenér mládeže pro Prahu. „Grassroots trenéři mládeže jsou pevnou součástí strategického plánu FAČR a mnoho evropských zemí nám jejich působení doslova závidí. Jejich náplní práce bude komplexní servis pro kluby v jejich okrese tak, abychom společnými silami dokázali být nápomocni v základních patrech fotbalu,“ vysvětlil tento, pro mnohé neznámý pojem, Otakar Mestek, vedoucí Grassroots úseku FAČR... Ale zpět ke zpovídanému. Během své kariéry prošel několika kluby. Přes Slavii a Liberec až po exotické angažmá v Asii. V lize odehrál 168 utkání a dal 26 gólů. V rozhovoru jsme se pobavili o současném stavu mládežnického fotbalu, ale také o jeho kariéře.

V současné době pracujete jako Grassroots trenér mládeže. Můžete čtenářům objasnit, co vaše práce obnáší?“

V České republice je čtrnáct krajů, tudíž čtrnáct krajských trenérů mládeže. Já osobně mám na starosti Prahu. Pracujeme s nejmladšími kategoriemi. Kluci a dívky od nejmenšího věku pěti let až do žákovské kategorie patnácti let. Vrcholem pro ně je pak Kouba Cup a Olympiáda dětí a mládeže, což jsou vrcholné turnaje nejlepších hráčů jednotlivých krajů. Děti pak předáváme do první reprezentace. Tím končí naše práce s touto kategorií.

Luboš Zákostelský působí na Pražském fotbalovém svazu již pátým rokem. Foto se svolením Luboše Zákostelského (stejně jako ostatní snímky v článku)

Trenérská metodika se v dnešní době výrazně změnila. Dá se to nějak srovnávat s trénováním mládeže za vás?

Rozdíly tam jsou obrovské. Já jsem fotbal začal hrát v první třídě, ale kopat do míče jsem začal až někdy ve třinácti letech. Dříve byla jedna kategorie, kde jsem hrál jako prvňáček proti čtrnáctiletému klukovi, těch bylo v mančaftu až pět. Během zápasu jsem se dotknul balonu pouze párkrát, a byl jsem rád.

Na druhou stranu musím říct, že ta ctižádost, abych se jim snažil vyrovnat, mě hnala. V dnešní době je to ale v pořádku. Hrají proti sobě ve stejném věku, maximálně o dva ročníky výš. Mají daleko rychlejší možnost se zlepšovat. Nestagnují na úkor starších hráčů jako my, když jsme čekali, než na nás přijde řada.

Jak se zlepšuje vzdělanost koučů dle nynější trenérské metodiky?

Ještě za sportovního ředitele Michala Prokeše se projekt vzdělávání trenérů a akademií nastartoval. Za pět let mé práce v Praze, ale i v ostatních krajích, šel mládežnický fotbal obrovsky nahoru. Bylo zde potřeba zavést vzdělávání trenérů. To byla parketa Tondy Plachého. Metodika musela být stejná po celé republice, aby se licence po celém Česku vykládaly stejně. Jeden z principů je maximální zapojení dětí do tréninkového procesu. Nesmí stát dlouho v zástupech, každé dítě musí být pořád v pohybu a v kontaktu s míčem. Jen délkou praxe a prací s balonem se mohou zlepšovat.

Jaké vlastnosti by měl správný trenér mládeže mít?

Máme takové heslo. Zapálený trenér – zapálený hráč. Měla by z něj na první pohled vyzařovat radost, spokojenost a zápal dětem něco předat. Tohle musí být znát i od dětí. Pokud tomu tak není, tak je někde chyba. Ta ale většinou nebývá od nich, nýbrž od trenéra. Kouč musí fotbalisty zaujmout a pobavit. Jedním z hlavních principů licencí od svazu je vcítit se do myšlení mladých fotbalistů.

Jak na tom současní trenéři jsou?

Já do tohoto prostředí přišel z dospělé kategorie. Byl jsem trenér, jenž věděl, že tu mládežnický fotbal je. Ale nepředpokládal jsem, že je to tak důležitá součást vývoje. Teď vím, že bez kvalitních tréninkových jednotek a koučů nemůžeme vychovat kvalitní fotbalisty. Rosický, Nedvěd, tak to jsou výjimky. My bychom chtěli vychovávat špičkové hráče stabilně.

Zmiňujete zlatou éru našeho fotbalu. Myslíte, že díky současné metodice bude znát progres až do nejvyšších pater?

Ano, určitě. Ten pokrok je znatelný i díky současným reprezentačním výběrům. Vždy trvá nějakou dobu, než se nový projekt promítne. Teď si myslím, že nastává čas. Akademie a metodika by měla produkovat hráče, kteří se budou v reprezentaci uplatňovat. Mladá generace nastupuje. Jankto či Hložek, ti hráči se tam dostávají.

Nesmíme být netrpěliví, musíme si na to počkat. Jsme malá země a musíme být rádi, jak máme kvalitní reprezentaci. Já říkám, že úspěchy jsou. Musíme si klást reálné cíle. Všichni bychom chtěli pravidelně postupovat na Mistrovství světa, vyhrávat ve všech kategoriích a produkovat nejlepší hráče, ale měli bychom být rádi za úspěch na Euru a stále ještě možnosti postoupit do Kataru. Neviděl bych to tak skepticky. Vždy jsem zastáncem toho, že úspěchy u nás jsou.

Měli bychom vidět, co je za oponou. Má to proces vývoje. Mnoho hráčů se brzy zraní a přestane hrát. Někteří brzy odejdou do zahraničí a pak se neprosadí. Teď mě mrzí rozvázání smlouvy Aleše Matějů v Brescii. Přeji mu, ať si brzy najde nové angažmá. V reprezentaci se mi líbil.

Věčné téma jsou odchody mladých hráčů do zahraničí. Jak to vidíte vy?

Na to mám pohled ze dvou stran. První je, aby fotbalisté odešli do akademií v patnácti či šestnácti letech, aby si v tomto raném věku zvykali na tréninkovou úroveň a tamější prostředí.

Hráči, co odchází v devatenácti letech, jsou nezralí. Jsou talentovaní, ale mají vidiny, že budou hrát. Praxe několikrát ukázala, že se zklamali. Počkal bych, než se vykopou v naší lize, až si udělají stálou formu a pak budou odcházet s nějakým postavením. Nikoliv pouze s talentem a mladostí. V zahraničních akademiích je talentů tisíce. Fyzicky a fotbalově jsou dobře vybavení. Český hráč pak musí něco ukázat, aby se prosadil.

První cesta zahraniční akademií. Jak to může být pro patnáctiletého hráče složité?

Je otázka, jestli to chce vůbec on, nebo jestli to vyžadují rodiče fotbalisty. Nedovedu si představit, že takhle mladý kluk tohle může chtít. Jestli ví, do čeho jde, co ho tam čeká. Je to pro ně strašně složité.

K tomu se nabízí příběh fotbalisty Nicolase Šumského. V mladém věku působil na stáži v Argentině. Říkalo se, že to bude hvězda světového fotbalu. Nakonec jeho kariéra dopadla, tak jak dopadla…

Já jsem shodou okolností Nicolase trénoval ve třetí lize v Benešově. Musím říct, že to byl šikovný a talentovaný kluk. Akorát měl moc velké představy, nejspíš jeho rodičů nebo manažerů, o hvězdné kariéře. To, co na něj nakládali, nebyl schopen zrealizovat.

V dnešní době se kolem hráčů motají manažeři. Co to může udělat s mentálním vývojem hráčů?

Musíme si na to zvyknout. Manažeři tady jsou, k fotbalu a sportu to patří. Dovedu si představit, že hráč, který nebude mít manažera, bude mít daleko horší cestu, jak prorazit. Manažer je schopen v první fázi hráči pomoct. Je otázkou, jestli to pak není na úkor něčeho jiného. Musí to být ve zdravé míře. U manažerů musí zvítězit rozum a cit pro situaci mladých fotbalistů.

Kdy jste měl prvního manažera?

Nikdy. Celou svoji kariéru jsem prožil tak, že o mě byl zájem a přestoupil jsem. Manažera jsem k tomu nikdy nepotřeboval. Moje a dnešní doba je ale odlišná. V mé době se hráči reprezentace a ti nejlepší v lize měli dobře. Na tu dobu měli krásný život. Pokud je dnes hráč špičkový, tak je možnost, že se zajistí na celý život. Za mě tohle nešlo, dnešní možnosti hráčů jsou obrovské.

Je na hráče dnes větší tlak než za vaší kariéry?

Určitě. Tlak na ně je větší ze všech stran. Pokud se chce hráč prosadit, tak si musí dávat pozor na vše. Od výkonnosti až po soukromý život. V dnešní době sociálních sítí jsou hráči neustále probíráni fanoušky. Večer někam jdou a druhý den o tom ví každý. V tomhle musí být velcí profesionálové.

První ligová branka Luboše Zákostelského. 

Když se bavíme o fanoušcích, kde jste zažil nejlepší atmosféru? Na jaké zápasy vzpomínáte nejraději?

Určitě na severu, v Liberci. Severočeské derby s Jabloncem bylo vždy vyhecované. Ale i na zápasy se Spartou a Slavií, kam přišlo deset tisíc diváků. To byla nádherná atmosféra. Jednou nebo dvakrát jsme pražská S porazili, to byla asi největší radost a nejlepší atmosféra, co jsem kdy zažil. Měli jsme výbornou partu v kabině. Na toto období kariéry vzpomínám nejraději.

Zde jste zažil trenéra Vlastimila Petrželu známého svoji bouřlivou povahou. Viděli jste se už ve Slavii. Takový váš osudový trenér. Jak na něj vzpomínáte?

Já musím říct, že jsem na přísnější trenéry, jako byl pan Petržela nebo Hřebík, měl štěstí. Já tento styl trénování měl rád. To dokazuje, že jsem pod těmito trenéry hrál. Pan Petržela mi dal šanci prvního startu v první v lize, vzpomínám na něj jen v dobrém.

Ale máme také případy, kdy se týmu trenér s přísnou povahou nelíbí. Jmenujme působení Hřebíka ve Spartě.

Máte nějaké tréninkové dávky. To je v rámci toho, že se chcete zlepšovat. Musíte dodržovat životosprávu, podřídit se stylu trenéra. Hráči, kteří toto zvládli, tak v klubu vydrželi. Zažil jsem to několikrát. Fotbalisté byli talentovaní, ale v klubu se neprosadili. Odešli pryč a hráli. Nebylo to tím, že by neměli na kvality první ligy, nýbrž neochotou přizpůsobit se stylu trenéra. To jsem zažil v Liberci i Benešově.

Do jaké míry má v mužském fotbale vliv trenér? Zažil jste někdy odvolání trenéra jakožto hráč?

Odvolání trenéra jsem zažil několikrát. Vždy to do týmu přinese svěží vzduch do začátku, kdy zápasy většinou fungují dobře. Otázkou je, zda to je vždy koučem. Jestli to není kvalitou a přístupem hráčů. Pokud jste tu vzpomínal na pana Hřebíka ve Spartě, tak tam to nefungovalo. Ti hráči mají v tomhle velkou moc. Letos se Liberec potácel na konci tabulky, hráčů se tam příliš nezměnilo, vyměnil se trenér, něco se změnilo a mělo to efekt. Proto se ty změny na trenérských postech dějí.

Jak musí trenéři pracovat s individualitami? Jmenujme výjimečné hráče s drobnými nedostatky jako Štajner či Horváth. To platí i u mládeže.

Vždy je jednoduché nějakého hráče zatratit a vzít si jiného. Je důležité nevidět pouze nedostatky, nýbrž vidět jeho genialitu. Dostat jí z něj ve prospěch týmu. Trenéři to tak vyprávějí, že byli ochotní zavřít jedno oko při nějakém nedostatku hráče. Fotbalista to ale musí vrátit svými výkony. Musí to být vyvážené a vrácené výsledky v zápase. Například u Pavla Horvátha, jenž byl i v pokročilém věku naprosto geniální.

Zažil jste výjimečné hráče při vašem angažmá v Asii?

V Japonsku jsem hrál druhou ligu. Byl tam střední obránce, kterému bylo asi třicet sedm. To jsem se dozvěděl až později. On byl naprosto geniální, byl nejrychlejší a nejsilnější, u všech balonů byl první. Měl i výbornou techniku. Později mi bylo sděleno, že dříve byl nejlepším hráčem první japonské ligy. Do druholigového týmu, kde jsem působil, odešel dohrát kariéru.