Chorý? Krmenčík? A co ta nenávist? Limberský otevřeně promluvil

ROZHOVOR: Vztah s Tomášem Chorým a Michaelem Krmenčíkem? Bývalý fotbalista a pětinásobný mistr ligy s Plzní David Limberský v rozhovoru pro server PrahaIN.cz řeší také fanouškovou kulturu v českém fotbale a svůj vztah k Praze.

Jaký máte vlastně vztah k Praze?

Když neberu fotbal, tak nemohu říct o Praze prakticky nic negativního. Mám ji rád. Mám tam spoustu přátel, je to skvělé město k životu se spoustou restaurací a všeho možného i pro zábavu dětí. Prahu vlastně miluji, ale nemám tam rád ten provoz. I když tady v Plzni máme nějaké uzavírky, tak jsem většinou z baráku v centru za deset minut, a to bydlím na kraji Plzně. S Prahou se to nedá srovnávat.

Každý pamatuje zápasy na Letné, kdy fanoušci pískali při každém vašem dotyku. Jak tohle ovlivnilo vaši hru? Nepřetavilo se to naopak ve větší motivaci?

Když jsem tam byl poprvé, tak to bylo opravdu nepříjemné. Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Netušil jsem, že nenávist bude až taková. Při každém mém kontaktu s balonem stadion pískal a bučel, fanoušci Sparty prakticky nefandili svému týmu a celý zápas mě uráželi. To známé „Limberský, ty jsi hovado!“ bylo slyšet snad stokrát za utkání. Bylo to nepříjemné a řekl bych, že co se týká výkonu, poznamenalo mě to. Nicméně v dalších letech jsem si z toho vzal ponaučení a vzal jsem si to motivačně, abych na hřišti nezblbnul. Bylo to tedy v pohodě a několik zápasů jsme na Spartě dokonce vyhráli, hrálo se mi už mnohem lépe.

Jakou nejkrásnější vzpomínku na ty zápasy máte?

Když jsme na Spartě vyhráli 3:0. Michael Krmenčík dal dva góly v závěru, my jsme si tak prakticky zajistili mistrovský titul. Tenkrát to byla velká euforie a vychutnali jsme si to. Když jsme tam přijeli, tak nejen na mě, ale na celou Plzeň domácí fanoušci nadávali, a tenhle zápas byl fakt skvělý, porazili jsme přímého konkurenta o titul, už nás pak nemohli dohnat.

V souvislosti s vulgaritami na stadionech často čtu názory, že je dnes kvůli tomu těžké vzít dítě na fotbal. Na druhou stranu ani žáci prvních tříd na základních školách nepoužívají slovník jako z nedělní školy. Jak to vnímáte vy?

Nemělo by to překročit nějakou hranici, ale sprostá slova... Pořád jsme na fotbale a ta kultura je zkrátka taková. Něco se dá skousnout, ale nesmí to být tak, že by se celý zápas nadávalo a uráželo. Ani pro hráče to nemusí být příjemné, když fanoušci místo podporování vlastního týmu řvou po těch druhých. Nemluvím jen o Spartě a Slavii, platí to o všech týmech.

Posunul se český fotbal v tomhle ohledu od dob vaší kariéry k lepšímu? 

Chodím na Viktorku a její fanoušci jsou většinou slušnější, ačkoli když přijede Sparta nebo Slavia, samozřejmě jim to také ujede. Myslím, že nevraživost teď není taková, jako byla za mě. V té době tam bylo hodně kontroverzních fotbalistů a situací, že to fanoušky vyhecovalo na plné obrátky. Nyní si myslím, že je to o něco poklidnější, fotbalová kultura se malinko zlepšila, i když neříkám, že je to ideální. Ale samozřejmě to nemohu říct stoprocentně, tu nenávist mezi Plzní, Spartou a Slavií jsem zažil přímo na hřišti, což je něco jiného, než když jsem teď v hledišti.

Jak vás obecně baví fanouškovská kultura? A jaké to bylo v zahraničí?

Baví mě fanoušci Plzně, mají hezká chorea a chorály. Co se týká světa, hodně bouřlivé je to v Turecku. S Plzní jsme hráli na Beşiktaşi a Fenerbahçe, tam ta atmosféra byla neskutečná. Turecký fanoušek je za mě možná nejbouřlivější vůbec. Mohu zmínit i Itálii, hráli jsme třeba na San Siru s AC Milán, tam byl takový rachot, že jsme se na dva metry nemohli bavit. Zapůsobili na mě tedy Turci a Italové. A když bych šel na opačný konec, zmíním Anglii. Tam se fandí jen, když se tým dostane k vápnu. To mě nikdy moc nebralo.

Zastavil bych se u Turecka. Sám jsem to zažil jako divák, kromě fandění jejich fanoušci také velmi hlasitě pískají. Rozhodí tohle hráče?

Určitě. Na Beşiktaşi jsme hráli v roce 2010, předtím Viktorka 37 let nehrála evropské poháry, pro nás to tudíž byla úplná novinka. Tehdy jsme tam viděli jejich obrovský kotel a museli jsme se de facto dorozumívat znakovou řečí, protože nebylo nic slyšet. Jak jste říkal, hodně pískají, a když pak pískl rozhodčí, tolikrát nám to úplně zaniklo. Nevěděli jsme, jestli máme hrát, nebo ne.

Viktorii Plzeň nedávno koupil Michal Strnad. Skončí tím odchody plzeňských fotbalistů do Prahy?

Pan Šádek avizoval, že s příchodem pana Strnada končí přestupy se Spartou a Slavií, tudíž věřím, že to tak bude. Posilovat konkurenci našimi nejlepšími hráči dlouhodobě není dobré. V letošní sezoně to vidíme u Tomáše Chorého, který Slavii suverénně táhne za titulem. Kdyby ho Slavia neměla, tak má o nějakých osm bodů méně. Na špičce by se to mnohem více mlelo. Bohužel, on je teď táhne, mrzí mě to. Na druhou stranu přestupová částka byla na Plzeň vskutku velká a bránit hráči v tom, aby někam odešel, aby pak třeba v klubu trucoval, to rozhodně není cesta. Věřím, že hráči Plzně budou mít takové podmínky, že je nebude lákat chodit do Sparty nebo Slavie.

Tak jak to teď s Tomášem Chorým vlastně máte?

Naštvaný nejsem. Kariéru mám několik let za sebou, tak na to koukám trochu s nadhledem. Zamrzelo mě to, ale chápu to i vůči rodině, protože ve Slavii bere třikrát, čtyřikrát víc než v Plzni. Chápu, že chce zabezpečit rodinu. Je mu přece jen už třicet let. To jsou argumenty, které chápu. Jen jsem to bral tak, že je to obrovský srdcař Viktorky, a jak je teď ve Slavii také v roli srdcaře, tak mi to není po chuti. Na našem kamarádství to ale neutrpělo, hořká pachuť tam byla, ale to už je pryč. Je to fotbal a musíme to tak brát.

Nemusíte říkat konkrétní jméno, ale zajímalo by mě, jestli jste s některým fotbalistou přerušil kontakt či snad skončilo vaše přátelství kvůli něčemu, co se stalo ve fotbale?

Jeden příklad vám řeknu. Už jsem sice nehrál, ale pamatuji si, kdy Michael Krmenčík hostoval ve Slavii.

Jeho branka v Plzni v posledních minutách?

Je to tak, pamatujete si to správně. Nechoval se vůči fanouškům ani hráčům Plzně vůbec dobře. Plzeň měla o dva hráče méně na hřišti, ale on svoji branku slavil přehnaně, jako kdyby vyhrál Ligu mistrů. Po zápase se tam ještě strkal s hráči. To jsem byl rozpálený doběla. Tenkrát jsem mu napsal hodně peprnou zprávu. Nějaké dva, tři roky jsme se vůbec nebavili. Pak jsem ho někde potkal, to už byl ve Slovácku. Je to už delší doba, tudíž je to mezi námi lepší, ale už to nikdy nebude takové jako když byl ve Viktorce a sbírali jsme spolu tituly. On se otočil zády k Plzni, a to mi jako místnímu samozřejmě vadilo. Litoval toho a řekl, že to byla chyba, ale za mě je na tohle už pozdě.

Z ligy obecně mizí srdcaři typu Tomáše Řepky nebo vás. Troufám si říct, že se vám to moc nelíbí, že?

V Plzni s tím teď trochu bojuji. Z mé generace tam už nikdo moc není, i když z Belgie se teď vrátil Patrik Hrošovský, ale jinak tam nikoho moc neznám. Třeba Lukáš Červ je velký srdcař a kapitán, ale z ligy se takové to srdcařství vytrácí. Nechci říct, že jsou všichni žoldáci, protože chápu, že chtějí vydělávat peníze, ale chybí mi odchovanci v daných klubech. Ti dokážou v těžkých chvílích zabrat, spojit se, když se nedaří. Výrazné osobnosti jako Tomáš Řepka nebo já, jak jste zmiňoval, v lize nejsou. Jsou tam skvělí fotbalisté, ale už ne takoví raplové, jako jsme byli my.

Jak moc je důležitá kabina? A jaké to bylo během nejúspěšnější plzeňské éry?

U nás jsme měli obojí. Fantastickou kabinu, která táhla za jeden provaz. Trávili jsme spolu strašně moc času i mimo hřiště, chodili jsme na kafíčka, večeře, po zápase slavit, byla to jedna velká rodina, což už dnes tolik nebývá. A byli jsme také výborní fotbalisté se skvělým trenérem Pavlem Vrbou, který nám vtiskl svůj rukopis. Měli jsme tam skvělé fotbalisty v čele s Pavlem Horváthem, byl to z naší strany velký válec. Moc rád na to vzpomínám.