foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Kotel Gruzie
REPORTÁŽ: Česká reprezentace si v úterý večer zajistila postup do skupiny A Ligy národů. Stalo se tak v Olomouci před téměř vyprodaným hledištěm místního Androva stadionu. Odborných komentářů k tomu najdete v mediálním prostoru spoustu. My se na utkání podívali z jiného úhlu pohledu.
Andrův stadion je chloubou města Olomouc. Z kdysi malého provinčního stánku se podařilo udělat relativně moderní fotbalovou arénu pro více než dvanáct tisíc lidí. Na zápas bylo vyprodáno, jak jsme se dozvěděli od místního hlasatele, i když nějaké to volné místo by se asi najít podařilo. Nicméně atmosféra tomu alespoň ze začátku souboje neodpovídala. Lidé na výzvy neúnavného hlasatele, který nás nutil k pokřikům, reagovali velmi vlažně. Navíc byla docela zima, tedy jsme se ani nedivili.
Jenomže teď mluvíme především o našich fanoušcích. Ti gruzínští byli slyšet hned od začátku svého příchodu na stadion a neúnavně povzbuzovali svůj tým jak ze sektoru pro hosty, tak z mnoha dalších míst. Včetně hlavní tribuny. Ke konci zápasu už však jejich chování bylo výrazně za hranou. K tomu se dostaneme.
„Hodně mě překvapilo, že jich tady je tolik. A hlavně to, jak jsou hlasití,“ postěžoval si nám jeden z návštěvníků s tím, že vzhledem k hlasitým gruzínským pokřikům není jasné, kdo hraje na domácím hřišti.
Pokud jsme zmínili, že byl stadion téměř vyprodán, musíme také podotknout, že tím velmi trpěl servis, se kterým diváci na podobných utkáních počítají a který je třeba v cizině už naprostou samozřejmostí. Mluvíme o občerstvení.
Občerstvení bylo zdlouhavé
„Je to tragédie,“ posteskl si otec, který stál ve frontě na pivo, párek a limonádu společně se synem už více než pětadvacet minut.
„Před zápasem nebyla šance ani poznat, kde je konec fronty, tak jsem si říkal, že ošidím první poločas a půjdu na pivo dřív,“ řekl. „Odešel jsem v 34. minutě a teď začala druhá půle a ještě pivo nemám,“ potvrdil jeho slova další návštěvník utkání, již notně rozzlobený.
Vraťme se ale k fanouškům. Těm českým vlil doslova krev do žil brzký gól, který Pavel Šulc vstřelil hned v samotném úvodu zápasu, ve třetí minutě. A protože do poločasu padl do hostující branky ještě jeden, tentokrát od Adama Hložka, byla nálada o přestávce velmi dobrá. Alespoň pro ty, kteří se nezatoužili občerstvit.
Vše se ale změnilo s druhou půlí. Češi už se soustředili výhradně na udržení výsledku a Gruzínci dobývali naše pozice. A to i v hledišti. Stejně jako u jejich idolů na zeleném pažitu byla i u hostujících fandů patrná nervozita, protože vzhledem k vývoji druhého zápasu naší skupiny by prohra v Olomouci odsoudila jejich mančaft až na třetí místo v tabulce a tedy i mimo šanci na baráž o postup.
Výjimkou tak nebyly hlasité nadávky našim hráčům za souboje, o kterých si Gruzínci mysleli, že byly za hranou pravidel (a mnoho jich opravdu bylo), ani kletby na adresu svých reprezentantů. To vše s intenzitou kavkazského národa zkoušeného historickými nespravedlnostmi.
85. minuta
Závěr zápasu už byl samostatnou kapitolou. Nepovedl se hráčům, kteří se více hádali a postrkovali, nepovedl se rozhodčím, kteří mnohdy mlčky přihlíželi zvláštnímu dění a hrubě se nepovedl ani hostujícím fanouškům. Sršeli nenávistí a okolo sedícím českým fandům sdělovali, že se nevidíme naposledy, že se pomstí a že ještě uvidíme, co je Gruzie zač. Protože jsme to zažili na vlastní kůži, úplně do zpěvu nám nebylo. Ačkoli jsme se nehnuli z místa, několik urostlých Čechů s rodinami to vzdalo a šlo postávat jinam. Podobných incidentů byly desítky.
Po všem nefotbalovém, kritickém a mnohdy nedůstojném je ale třeba dodat jednu věc, která naopak téměř všechny přítomné zahřála u srdce.
Velmi povedená byla připomínka 85. narozenin ikony českých trenérů a místního patriota Karla Brücknera. Na jeho počest byli diváci moderátorem vyzváni, aby právě v 85. minutě rozsvítili mobilní telefony. Stadion se tak proměnil v blikající a svítící masu. Tento okamžik za tu cestu z Prahy rozhodně stál.