Fůůj, zrádce. Kuchta a ti před ním

Mezi fanoušky je dělení na Spartu a Slavii celkem jednoznačné. Mezi hráči občas dochází k přestupům. Za normálních okolností se z toho nedělá až taková věda, složenky na plyn chodí všem. Jsou však případy, ve kterých se fanouškovské srdce rozhořčí a padají slova o zrádcích. Tak si tyto fotbalové emoce před nedělním derby připomeňme.

Naposledy podobný kouř dostal Jan Kuchta, když se v létě vrátil z Ruska do Sparty, zatímco na Slavii na něj čekala nejen smlouva, ale i ředitel Tvrdík, který na svou někdejší hvězdu čekal mezi onkologickou léčbou.

Rok předtím Kuchta se Slavií vyhrál ligu i pohár a stal se králem střelců. Po podzimu, ve kterém se jeho temperamentní osobitost párkrát střetla s pravidly trenéra Trpišovského, přestupoval na zahraniční štaci do Ruska.

Válka vedená Ruskem, ale také všechno kolem ní, dost přepsala pravidla, kromě toho se v Moskvě až tolik neprosazoval, takže se v létě vyvázal ze smlouvy a nové angažmá si začal hledat doma. Měl tu pořád skvělou pověst, navíc v létě zazářil v Lize národů za reprezentaci, mohl si tedy vybírat z nabídek od těch nejlepších - obou S.

Je třeba přiznat, že v jednáních měla od počátku navrch Sparta, která Kuchtu kontaktovala jako první a přišla s velmi konkrétní nabídkou. Navíc se ještě před podpisem měl setkat s některými fanoušky, kteří mu naznačovali, že i vlivná letenská tribuna by byla na jeho straně.

I s manažerem Tomášem Rosickým měla jednání probíhat velmi svižně. „Jakmile se naskytla možnost Honzu získat, okamžitě jsme začali jednat, protože byl v úzkém okruhu útočníků, na které jsme v posledních měsících cílili. Trenér s tímto příchodem ihned souhlasil,“ pochvaloval si po úspěšném uzavření kontraktu.

V tu chvíli se ozvala i Slavia a předložila své někdejší hvězdě vlastní nabídku. Na schůzku se slávisty, včetně nemocného Jaroslava Tvrdíka, však Jan Kuchta navzdory slibům poslal pouze svého agenta. Ten nastoupené delegaci jen stručně oznámil, že jeho klient se rozhodl pro konkurenci.

„Naprosto neakceptovatelné je ale pro mě to, jak se zachoval a musím uznat, že mě lidsky hodně zklamal. V klubu jsme mu všichni hrozně moc pomohli, ať jsou to trenéři, hráči, realizační tým, vedení Slavie, nebo přímo pan Tvrdík, který mu osobně pomáhal při řešení jeho osobních problémů a on nebyl schopný nikomu z nás vzít telefon, natož sám zavolat,“ řekl k tomu tehdy sportovní manažer Slavie Jiří Bílek.

Kuchtovo angažmá na Letné nezačalo moc dobře, vezl se s rozpačitým startem celé party trenéra Briana Priskeho. Navíc v prvním zápase proti Liberci, který rudí doma prohráli, ve vypjatém závěru šlápl na hlavu soupeřova brankáře a za surový zákrok dostal distanc na pět zápasů.

Po návratu do sestavy, který se časově kryl s probráním sparťanské hry, se stal coby hroťák nepostradatelnou součástí týmu. Nejen góly, které nasázel čtyři během tří zápasů, ale i neúnavným presinkem a schopností otrávit každého stopera.

Slavia, která se v posledních týdnech několik zápasů v kuse nedokázala trefit vůbec, by jeho příspěvek nejspíš ocenila také.

Tribuna Sever a s ní i další fanoušci sešívaných však nemohou Kuchtovi přijít na jméno. Respektive to pojímají stejně jako Jaroslav Tvrdík, který na předsezónní tiskovce na přímý dotaz pravil: „Kdo je Jan Kuchta? Já nerad hovořím o lidech bez vychování“.

„Ten nahoře to vidí“. Jak Řebíček přetáhl Straku

Podobně emotivních přestupů mezi hráči už se za dlouhou historii derby pár odehrálo. Ale pokud se rozhodne vyměnit stranu trenér, obvykle to bývá mnohem výživnější.

A pokud si deset let svou trenérskou image stavíte na sparťanském srdíčku, je váš nástup do Edenu celkem logicky srdceryvnou záležitostí na obou stranách. Vyprávět o tom ze všech nejvíce může František Straka, jehož flirt se Slavií bratrů Řebíčkových končil policejní ochranou.

Kauza Straka v Edenu na podzim 2011 přivedla k fotbalu dokonce i 168 hodin Nory Fridrichové.

„Dneska toho lituji, protože jsem udělal největší hloupost svého života. Tam jsem neměl co hledat, opravdu jsem se cítil jako cizák,“ vzpomínal ještě po letech.

Právě před deseti lety, krátce před jarním derby v Edenu, nakonec odstoupil a mužstvo k remíze 1:1 vedl Martin Poustka.

„Uznávám jakoukoliv rivalitu mezi kluby, ale tohle už bylo přehnané. Přál bych si jednu věc, aby si všichni uvědomili, co říkají. Já nikomu nic špatného nepřeji, ale ten nahoře, ten to vidí. Byla to taková epizoda, která mě neskutečným způsobem ranila,“ popisoval konec zmíněné epizody.

Éru bratrů Řebíčkových dnes raději z hlavy vytěsňují prakticky všichni, co s ní na Slavii přišli do kontaktu. Nejen kvůli herní krizi, která hrdý Eden dvakrát skoro přivedla do druhé ligy,

O pět let později se karta zcela otočila. Slavie pod trenérem Šilhavým po letech získala titul a nový management připravoval půdu pro velký manšaft trenéra Trpišovského. Sparta naopak s legií zkázy trenéra Stramacioniho začala éru tápání, výměn a zklamání.

Letos je to od té doby víceméně poprvé, co jdou oba soupeři do derby s rovnocennými sázkami. Mašina Jindřicha Trpišovského se po letech provozu už snadněji zadýchává, naopak ve Spartě trenér Priske, jak se zdá, trefil správnou sestavu a rudí od té doby dávají vzpomenout na slavné týmy trenérů Ježka nebo Uhrina.

Patrik Berger a „řezník“ jménem Mádl

Ano, Václav Ježek. Druhý z velkých příběhů „pražské fotbalové zrady“. Alespoň na Letné to tak vždycky vnímali.

Skoro třicet let to bylo nejskvělejší české fotbalové manželství. Václav Ježek přišel na Letnou v roce 1963 jako neznámý trenér juniorky Dukly, ale během několika zápasů měl fanoušky na své straně. Vyhrál několik titulů, pak si při angažmá v Nizozemsku a u reprezentace udělal i mezinárodní renomé, a když se na začátku osmdesátých let vracel do ligy, Sparta po něm okamžitě skočila. Nebylo divu, bez Ježka stihla spadnout do průměru a jednou dokonce do druhé ligy.

Za rok byl na Letné zpátky neporazitelný tým kolem Bergra, Chovance a Haška. Také jistého Františka Straky, stopera s posunutým prahem bolesti a mimořádnou schopností strhnout spoluhráče. O pár let později dokázal Ježek z juniorky vypiplat nástupce slavného týmu v Jiřím Novotném, Horstu Sieglovi nebo Michalu Horňákovi.

Na podzim 1990 se v sedmašedesáti letech definitivně rozloučil s lavičkou a naplánoval si funkci manažera, který bude mužstvu pomáhat alespoň z kanceláře.

Jenže to dopadlo jinak. Píší se devadesátá léta a na Spartě se objevuje podnikatel Boris Korbel. Česko-americký milionář chtěl na Letné vytvořit klub evropského formátu. Ježek, který poznal západní kluby, byl okamžitě pro.

Jenže ve výboru Sparty podobné nadšení nevládlo. Za všechny to řekl tehdejší předseda a někdejší slavný útočník Václav Mašek: „Aby na Letné neudělal závodiště pro chrty“. Pár problematických příběhů s porevolučními navrátilci už tehdy bylo.

Korbel nabízel až padesát milionů ročně, Ježek snil o tom, že Spartu přivedou do absolutní špičky. Jenže po skončení námluv to na Letné nejvíce odnesl právě on. Podle vzpomínek jeho syna to v té době bylo mimořádně nepěkné.

Korbel se po odmítnutí ve Spartě i z prestižních důvodů rozhodl nabídnout své miliony konkurenci. Slavie, která v té době hrála spíše ve středu tabulky, po mimořádné nabídce okamžitě skočila. A Václav Ježek příliš neváhal a svůj sen o velkém evropském týmu odešel realizovat na druhý břeh Vltavy.

Jízda obou pánů od léta 1991 je celkem známá. Za Radima Nečase dali Baníku dvacet milionů, částku řádově převyšující vše, co do té doby v našem fotbale platilo. V Edenu se objevil Dragaša Binič, který zrovna s CZ Bělehrad vyhrál Ligu mistrů a několik dalších internacionálů.

Několik Ježkových akvizic se ale dotklo Sparty a vytočilo Letnou. Asi nejvíce kauza Patrika Bergera. Synovec sparťanské legendy Jana Bergera byl největší hvězdou v juniorce, ale profesionální smlouvu neměl, protože se čekalo na jeho osmnácté narozeniny. A pan Ježek to velmi dobře věděl.

Takže mladý Berger podepsal ve Slavii. Přestup si navíc načasovali na týden před derby, aby do sparťanských řad bonusem vnesli trochu zmatku. Ve stejném čase přivedli slovenského šikulu Štefana Rusnáka, který už byl se Spartou dohodnutý. „Jenže pan Korbel s panem Ježkem jeli na Slovensko, Rusnákova tatínka povozili po dědině v Mercedesu a přitom upekli synkův přestup,“ vykládali si pobouřeně sparťané.

Citace pochází z knihy Jozefa Chovance Kapitán z Letné. A Chovanec se mimochodem mohl stát dalším z Korbelových přeběhlíků. Na začátku roku 1992 se vracel z angažmá v Nizozemsku do Sparty, původně na hostování, smlouva mu končila po sezoně. Spartě řekl, že za ni chce hrát dále, ale za odpovídajících finančních podmínek.

Sparťanské vedení licitovalo a smlouvalo, což se v Edenu samozřejmě hned dozvěděli, a reprezentantovi nabídli výrazně více. Nechybělo prý mnoho a kapitán z Letné mohl kapitánovat na Botiči ve Vršovicích.

Na podzim 1992 rivalita obou týmů vyvrcholila ve vzájemném derby, na které se bude na Letné ještě dlouho vzpomínat pod značkou „Mádlův zářez“. Neuznaný gól Horsta Siegla po ofsajdu odmávaném Petrem Mádlem, rozhodčím s pověstí skoro stejně dobrodružnou jako jeho kolega Roman Berbr, výsledek skutečně ovlivnil. O ofsajd se nejednalo. Takových momentů derby přineslo množství, zde se ale potkal s probuzenou rivalitou.

Patrik Berger nakonec svou kariéru dohrál ve Spartě.

A Václav Ježek i František Straka jsou dodnes považovaní za klubové veličiny.

Jak dopadne Jan Kuchta v Edenu, to se dozvíme v neděli po devatenácté hodině.