Kdo to vymýšlí? Antonín Panenka zúčtoval s VARem, pravidly i novými zvyky ve fotbale

ROZHOVOR: Legendární fotbalista Antonín Panenka ani po letech nezměnil svůj názor na videorozhodčího ve fotbalu. V rozhovoru pro server PrahaIN.cz kritizuje i další záležitosti, které souvisí s vývojem kopané. „My jsme si povídali, navštěvovali jsme se, ale dnes mají všichni na uších sluchátka, jsou v telefonech a ani se mezi sebou nebaví,“ říká mistr Evropy z roku 1976.

Vypadá to, že Bohemka se do prostřední skupiny nadstavby nedostane. Jak se vám líbí její výkony v letošní sezoně?

No, výkony se mi moc nelíbí. Je to trochu upracované, hlavně v těch zápasech na domácí půdě jsme zbytečně ztratili hodně bodů. Myslím, že kdybychom v těch utkáních získali aspoň polovinu bodů, tak jsme dnes v horní polovině tabulky. Bohužel je situace taková, že pravděpodobně budeme ve spodní skupině.

Může se sezona ještě zamotat? Ten bodový rozdíl na sestupové pozice není velký.

Doufám, že ne. Barážová část je vabank a může se tam stát absolutně cokoliv. Snad se toho vyvarujeme a vyhneme se tomu, určitě tam nikdo spadnout nechce.

Pozitivem může být alespoň nový Ďolíček, který podle všeho nabírá konkrétní obrysy.

Těch projektů a modelů jsem viděl už několik, ale nikdy k ničemu nedošlo. Doufám, že teď už se to pohnulo a bude to v tomto ohledu lepší. Je to ale otázka času, bude to trvat třeba čtyři, pět let, a já jsem v takovém věku, že těžko mohu říct, jestli se toho dožiju. Rád bych. Přál bych si, aby Bohemka měla svoji střechu nad hlavou. Stadion jí vždy patřil, pak se ty věci holt posunuly jinam, ale budu moc rád, když budeme mít svůj domov.

Před několika lety jste řekl, že byste zrušil VAR. Změnil se váš názor? Nezačalo se u nás pracovat s videorozhodčím lépe?

Pořád jsou s tím problémy. Vidíme to snad v každém ligovém kole: VAR rozhodl, nerozhodl, špatně, jinak, někdy ano, někdy ne... Vadí mi na tom, že tam není jednotný princip posuzování situací. Jednou je ruka, hráč ji má u těla, podruhé řeknou, že je to jinak. VAR navíc škodí plynulosti hry: dáte krásný gól, všichni se radují, ale pak je pět minut pauza, protože to posuzuje VAR, který tu branku nakonec odvolá. Řekl bych, že to fotbalu spíš škodí.

Když mluvíte o plynulosti hry, během let se stále spekuluje o možných změnách pravidel. Je toho hodně, ale jedna myšlenka se týkala toho, že by ve fotbale fungoval čistý čas, podobně jako v hokeji. Je to mimo?

Pořád se něco vymýšlí. Já nevím, kdo to dělá, kdo má tu kompetenci a pravomoci. Vymýšlejí se úplně zbytečné věci, které fotbal akorát zbytečně komplikují. Dám příklad: ofsajd. Dřív to bylo tak, že byl poslední hráč, a jakmile byl jiný hráč kdekoliv, nemusel být ani ve hře, ale byl v ofsajdové pozici, rozhodčí to hned odmával a nikdo nemohl nic řešit ani ovlivňovat. Dnes je tam čtyřmetrový ofsajd, oni to pustí a pak se může stát, že hráč třeba brankáři šlápne na hlavu, udělá mu nějaký vážný úraz, a rozhodčí až pak zvedne praporek. Úplný nesmysl. Pravidla se mi takto nelíbí.

To samé s rukou. Dřív to bylo tak, že jakákoliv ruka byla ruka, fungovalo to pro všechny stejně: dal jste ruku, písklo se to. Dnes hráč zachrání gól na brankové čáře tím, že tam strčí ruku, a oni pak řeknou, že ji měl u těla. Nebo když si nastřelí ruku sám, řeknou, že je to nešikovné.

Ve fotbale se nemění jen pravidla, ale i celková kultura v kabině. Zatímco za vás se prý chodilo na pivo i s rivaly ze Sparty a Slavie, dnes mi někteří hráči říkají, že to prakticky vymizelo a se spoluhráči z kabiny se už moc nechodí ani na kávy či večeře.

Ano, zažil jsem to na vlastní kůži. Trénoval jsem s Vlastimilem Petrželou a dospěli jsme do situace, kdy jsme hráčům museli povinně říct, že se po zápase jde na večeři a pivo. Stejně to nepomáhalo, protože ti kluci si dali večeři, malé pivo a hned zmizeli. Myslím, že pro atmosféru v kabině je tohle dost důležité. Člověk u toho piva, někdy si dá i něco víc, vyřeší věci, které na hřišti ani v běžném životě neřekne. U piva se to bere jinak, mužstvo se utužuje, což dnes chybí.

Čím to je?

Je to prostě jiný život. Nelíbí se mi to. Dnes bych v tom nechtěl být, ať už jde o sociální sítě a všechny tyhle věci. My jsme si povídali, navštěvovali jsme se, dnes mají všichni na uších sluchátka, jsou v telefonech a ani se mezi sebou nebaví.

Prý ty kolektivy už nejsou taková druhá rodina.

Ano, přesně tak, hrozně to chybí.

Ale znovu se zeptám: čím to je, co bylo dřív jinak?

My jsme jeli třeba z venkovního zápasu, který jsme vyhráli, a v autobuse jsme pak zpívali celou cestu až do Prahy. Dneska to tak není. Když vystupují z autobusu, mají sluchátka, a mně fakt přijde, že se mezi sebou ani nebaví. Jednou jsem byl šokovaný ještě z jedné věci. Dřív, když byla příprava na utkání, sešli jsme se třeba dopoledne v nějakém prostoru, ať už to byl sál či cokoliv, kde nám trenér sdělil, jak se bude hrát: taktiku, standardky, sestavu a tak dále. Byl jsem šokovaný, když jsem se dozvěděl, že jedno mužstvo si dělá přípravu tak, že jim to trenér posílá e-mailem. Oni jsou na hotelu, vedle sebe na pokojích, a trenér jim e-mailem posílá: „Ty budeš hrát levého beka. Ty budeš hrát tohle.“ Takové věci... Byl jsem zkrátka šokovaný.

S kabinou to bylo podobné, když jste odešel do Rapidu Vídeň?

Bylo to podobné. Ale přece jen ve Vídni byl kolektiv víc individualistický. U nás se na hřišti i mimo něj prosazovalo kolektivní pojetí, tam ne. Spíš jsme měli Hanse Krankla, který byl vůdčí osobností mužstva, a hrálo se v podstatě na něj. Byly tam určité skupiny kluků, které chodily na pivo, ale ne celé mužstvo.

Dlouhodobě se v tuzemském fotbalovém prostředí opakuje fráze, že česká kabina je specifická. Je to tak? Zmiňuje se to například v souvislosti s možnými zahraničními trenéry u nás, řešilo se to také u reprezentace.

Já osobně pro tohle moc nejsem. Česká povaha je trochu specifická. Když jsem šel do Rakouska, tak jsem de facto ani moc nemohl mluvit česky, musel jsem se přizpůsobit a komunikovat německy. Dnes zahraniční hráči česky nemluví vůbec, což je i tím, že je v kádru třeba víc zahraničních fotbalistů než Čechů. Stejně by ale mělo být nepsaným pravidlem, aby měli alespoň ochotu snažit se komunikovat v daném jazyce. A pro zahraničního trenéra úplně nejsem.