Padesátník Pavel Nedvěd. Ten, pro kterého „srdíčko“ nebyla fráze

Padesáté narozeniny právě dnes slaví fotbalista Pavel Nedvěd. Mladší generace jej možná registruje jen podle aktuálních bulvárních titulků o jeho vztahu se zpěvačkou Darou Rolins. Tak si děcka představte, že před dvaceti lety byl populární stejně jako Jaromír Jágr. Repliku jeho reprezentačního dresu s číslem 11 nosily tisíce dětí po celé Evropě místo trička a když se v Itálii řeklo „Česká republika“, přišlo ozvěnou „Nedvěd“.

Kdy jsem si poprvé všiml Pavla Nedvěda? Kupodivu si to pamatuju přesně. Na podzim roku 1993 jsem jako malý kluk v televizi koukal na derby S z Edenu. Vychrtlého jednadvacetiletého blonďáčka tehdy postavil trenér Sparty Karol Dobiáš do zálohy mezi mazáky omlácené evropskými poháry.

Po jedné standardce, na kterou se svými centimetry nemohl mít, v horlivosti nováčka nečekaně vymrštil pravačku a balón do sítě zasmečoval jak volejbalista. V životě jsem neviděl moc jednoznačnějších rukou. Dostal samozřejmě žlutou, o chvíli později z podobné nabuzenosti fauloval a šel ze hřiště. Ještě v první půli.

Když se derby vrátilo do Edenu o rok později, zapsal se do statistik úplně jinak. V devadesáté minutě pořád 0:0, Sparta se hnala do útoku. Do vápna letí centr od obránců. Po tvrdém souboji o půl hlavy větší slávistický bek odletí několik metrů, Nedvěd sice spadne, ale nepřestává sledovat balón. Z kleku se rychle zvedne, s míčem se otočí směrem k bráně a z první ho od šestnáctky práskne přímo do šibenice brankáře Stejskala.

Ten gól, to byla esence hry Pavla Nedvěda - nevyčerpatelná bojovnost, perfektní orientace na hřišti a levačka se silou kanónu.

Toho jara 1995 už patřil k hlavním hvězdám, co táhly Spartu za titulem, o rok později byl v základní sestavě reprezentace trenéra Uhrina.

Na Euru v Anglii zazářil v druhém zápase proti Itálii, který jsme museli vyhrát, pokud jsme po porážce s Německem chtěli myslet na postup. Toho večera na Anfield Road v Liverpoolu začaly slavné časy českého fotbalu. A rozhodující zásluhu na tom měli Karel Poborský a Pavel Nedvěd. První centroval, druhý ustál souboj s obráncem a s jistotou skóroval.

Itálie se mu pak stala osudnou. Z nabídek napříč celou Evropou, které se mu po jízdě až do finále mistrovství přihrnuly, si vybral Lazio Řím. Později bude vzpomínat na kulturní šok, který v roce 1996 ještě přesun z Prahy do Říma znamenal, včetně například nároků na oblékání a reprezentaci. Po pěti letech přestoupí do slavného Juventusu a dostane se mezi největší hvězdy fotbalové Evropy.

Nakonec se mu Itálie stala druhým domovem. Nikdy ale nezanevřel na český nároďák, ve kterém se stal nepostradatelným dílkem ve skládačce zlaté éry na přelomu tisíciletí.

Legendy z nároďáku

Základ slavného týmu tvořila parta borců narozených na počátku sedmdesátých let a vyrůstajících během normalizace většinou na venkově či maloměstě, kteří nikdy nepřestali být vděční za možnosti, které jim fotbal v devadesátých letech nabídl. Karel Poborský z Třeboně, Jan Koller ze Smetanovy Lhoty, Vladimír Šmicer z Verneřic u Děčína... Pavel Nedvěd ze Skalné u Chebu to v sobě měl ještě více, než ostatní.

Kromě zabijácké levačky a přehledu špílmachra týmu vždy dával také maximální odhodlání a srdce. Z něj se v devadesátých letech stala vysmívaná fráze pozápasových rozhovorů, ale nikdo to „srdíčko“ neztělesňoval více, než reprezentační kapitán.

Občas to s vášní a zápalem přehnal, třeba na Letné při baráži o Mistrovství světa 2002 s Belgií, ale mnohem častěji tím dokázal strhnout všechny ostatní.

Slavné Euro

Jeho přínos týmu se vždy ukázal, až když nemohl být na hřišti. V semifinále Eura 2004 musel střídat se zraněným kolenem, do té doby dominující Brücknerův manšaft najednou tápal a po nešťastném rohu v prodloužení s podceňovanými Řeky vypadl.

„Ten turnaj jsme měli vyhrát,“ říkají dodnes všichni zúčastnění. Byl to vrchol Nedvědovy generace, doplněné o mladší hvězdy Čecha, Rosického nebo Baroše. Nejspíš opravdu nejlepší nároďák, co jsme kdy měli.

Druhé utkání základní skupiny proti Holandsku patří k nejslavnějším v historii českého fotbalu vůbec. Kdo ho viděl, dodnes vám řekne, co dělal, když jsme po dvaceti minutách prohrávali 0:2, co si pomyslel, když trenér Brückner poslal na hřiště místo obránce Grygery útočníka Šmicera, jak koukal, když Koller a Baroš vyrovnali a jak vysoko vyskočil, když tři minuty před koncem Poborský naservíroval Šmicerovi přihrávku před prázdnou branku.

 

Pavel Nedvěd měl v tom zápase prsty prakticky ve všem. Při Kollerově snížení jako jediný ze záložníků dokázal sprintem doplnit duo útočníků v brejku. V druhé půli začal akci Barošova vyrovnání přesným centrem na Kollerovo sklepnutí. Několikrát protáhl soupeřova gólmana a vyslal ze třiceti metrů neuvěřitelnou pumelici, kterou si břevno na stadionu v Aveiru musí pamatovat ještě po těch osmnácti letech. A deset minut před koncem dokázal fantastickým zrychlením ve sprintérském souboji přimět obránce Heitingu nešikovně faulovat. Po jeho druhé žluté jsme do klíčové fáze zápasu dostali přesilovku.

I když byl zápas s Holandskem po všech stránkách výjimečný, tak tohle byl běžný příspěvek Pavla Nedvěda v nejlepších letech národnímu týmu.

Žlutá, co mu vzala finále

A tehdy byl v životní formě, o rok dříve ho vyhlásili nejlepším fotbalistou Evropy. V Juventusu Turín, který tehdy patřil do nejužší evropské špičky, nahradil slavného Zidana v pozici tvůrce hry a hlavní hvězdy.

V Turíně i Římě jej dodnes milují stejně jako v Česku, čemuž se po něm přiblížil možná Petr Čech. Tady mu přezdívali mazlivě „Méďa“, Italové bombasticky „Grande Paolo“.

Ve svém slavném roce 2003 v odvetě semifinále Ligy mistrů proti Realu Madrid spáchal ze své typické zarputilosti faul, který mohl a nemusel být za žlutou. Rozhodčí kartu vytáhl a Nedvěd si v tu chvíli uvědomil, že kvůli ní nebude moct hrát případné finále. Jeho zoufalé pokleknutí před rozhodčím se sepjatýma rukama, to byl také typický Nedvěd.

Nakonec gólem po krásné střele přímo ze sprintu zásadně přispěl k postupu. Ale Juventus to finále s AC Milan bez své hvězdy prohrál. Pavlu Nedvědovi prostě kopačkoví bohové velké vítězství nedopřáli.

Fanoušci si ho ale stejně pamatují jako fotbalového válečníka i elegána, jehož trestňáky a centry se dostávaly do sestřihů.

Ustát tvrdý souboj a z první napálit míč levačkou přesně do šibenice. Přesně jako v tom derby na starém Edenu. To byl dnešní oslavenec. Fotbalista, jakého jsme od té doby neměli.